Článek
Jako dítě na základní škole jsem byla v knihovně jako doma. Každý čtvrtek jsem se těšila na to, až bude otevřená knihovna a já si budu moct vypůjčit pár nových knih a doma se do nich začíst. Tenkrát bych si jen těžko dokázala představit, že za třicet let budu mít problém přečíst i jedinou knihu za rok.
Knihy, Bravíčko a život bez internetu
Mobilní telefony tehdy nebyly. Nebyl ani internet. Žádná krátká videa, u nichž bychom mohli trávit dlouhé chvíle. Měli jsme knihy, dívčí romány od Lenky Lanczové a samozřejmě Bravíčko, které jsme se spolužačkami tajně četly pod lavicí a nejednou nám ho paní učitelka musela zabavit. Později jsem zbožňovala také hudební magazín Rolling Stone. Četli jsme všechno možné a když jsme zrovna nečetli, lítali jsme po venku.
Dnes mají děti mnohem více možností, jak trávit volný čas. A upřímně, když si mohou vybrat mezi knížkou a nekonečným proudem krátkých videí, není divu, že u mnohých vyhrává obrazovka. Nechat si servírovat informace ve videích je přeci mnohem pohodlnější. U delších textů v tlustých knihách dnes nevydrží každý a mám pocit, že díky technologiím jsme tak trochu zlenivěli.
Dvě děti, dva odlišné světy
Zatímco starší dcera čte víceméně z povinnosti, mladší syn po knihách prahne od chvíle, kdy se naučil číst.
Dcera dříve s oblibou přečetla několik dílů Deníku malého poseroutky, dnes ale dává přednost telefonu. Ani po vypršení časového limitu, který jsme jako rodiče nastavili, se čtenářské prozření nekoná. Možná je to věkem, změnou zájmů, možná zatím nenarazila na další knihu, která by ji chytla.
Syn je naopak úplně jiný případ. Po návratu ze školy odhodí aktovku do kouta, vezme knihu a čte. Hodinu, dvě. Pak nám o přečtených příbězích nadšeně vypráví a já jen zírám, že si zapamatoval tolik detailů.
Mimochodem, u našeho druháka momentálně frčí série knih Ztřeštěný dům na stromě, kterou mohu vřele doporučit. Nenechte se odradit tloušťkou, v zábavné knize je spousta ilustrací.
Kdy jsem naposledy četla já?
Dceři občas vysvětluji, že čtením získá bohatší slovní zásobu, bude lépe rozumět textům a třeba jí to pomůže i u přijímaček na gympl.
Zní to rozumně, že?
Jenže pak si položím otázku, kdy jsem naposledy přečetla nějakou knihu já sama. Odpověď na ni není zrovna lichotivá. Bylo to ještě před narozením dětí. Dnes se můj život točí především kolem zaměstnání a domácnosti.
Když se konečně najde chvíle volna, mnohem častěji sáhnu po telefonu než po knize. Člověk si chce jen na pět minut odpočinout, přečíst pár zpráv nebo se podívat, co je nového ve světě. Jenže než se naděje, půlhodina je pryč.
Abych ale nekřivdila sama sobě, občas nějakou knihu přece jen otevřu. Pravda, většinou je to kuchařka, ale ani v ní není nouze o napětí. Třeba když v polovině receptu zjistím, že mi chybí tři suroviny.
Uvědomuji si tak, že po dceři chci něco, co sama dlouhé roky nedělám. Chci, aby odložila telefon a věnovala se příběhu v knížce, zatímco já ve volných chvílích dělám přesný opak.
Na sociální sítě, mobily a dnešní dobu se nadává snadno. Horší je přiznat si, že jim občas podléháme úplně stejně jako naše děti.
Láska ke knihám se nedá nařídit
Na druhou stranu mám doma důkaz, že ani rodičovský příklad není všechno. Syn mě s knihou v ruce prakticky nezná, a přesto čte jednu za druhou. Dcera vyrůstá ve stejné domácnosti, ale vztah ke čtení má úplně jiný.
Každé dítě je zkrátka individualita, a ne každé se stane knihomolem. Můžeme jim knihy od mala číst, nabízet, chodit s nimi do knihovny nebo společně vybírat zajímavé příběhy, ale nadšení pro čtení jim do hlavy nenalijeme. A je to v pořádku – každého baví něco jiného a zájmy se mohou měnit i s postupujícím časem.
Přesto bych byla ráda, kdyby dcera ke knihám znovu našla cestu. Aby objevila další příběh, od kterého se nebude moct odtrhnout, a zažila ten pocit, kdy člověk obrací stránku za stránkou a nevnímá čas. Sama si ho ze svého dětství pamatuji dodnes a vlastně mi dnes také chybí.
A tak mě napadá, jestli bychom doma neměli zavést povinnou četbu. Tentokrát pro rodiče.
