Slunce, seno, závody aneb Dovolená, po které potřebuji dovolenou

Mojí ideální představou léta je pohodový pobyt na slunci doplněný koupáním v bazénu, přičemž nechybí večerní romantika pod širým nebem s voňavým senem pod hlavou a pozorováním hvězd. Jenže představy mají k realitě daleko. Seno tu není. Jen rozpálené dlaždičky, fronty a závody o to, kdo bude první u lehátek nebo v hotelové restauraci.

Je 5:55. Jsme na dovolené u moře a místo toho, abych spala, mi u hlavy zvoní budík. Ne kvůli východu slunce, ale kvůli strategickému obsazení těch nejlepších lehátek na pláži. Ano, nejen můj den začíná ranním sprintem.

V 6:02 jsem na místě a v rukou třímám plážové osušky, abych vzápětí zjistila, že jsem právě udělala svou největší životní chybu. Vstala jsem pozdě. Všechna lehátka jsou už obsazená - až na jedno, které se nachází hned u sprchy a odpadkového koše. Ale lepší než nic a i tak se cítím šťastná, že jsem poslední lehátko zabrala včas.

Pán, který přišel po mně, už tolik štěstí neměl, rozčiloval se a brblal cosi o nespravedlnosti. Pardon, pane, tento závod jsem dnes vyhrála já. Nesmím zapomenout zmínit, že z rohu všechno sledovala místní Keliška – postarší dáma v květovaných plavkách, která má přehled o každé osušce na pláži. Myslím, že mě právě zařadila na černou listinu k těm, co zabírají lehátka a ani se neomluví.

Také u hotelového bazénu panuje atmosféra jako na startovní čáře maratonu. Nechybí napjatá atmosféra ani vražedné pohledy spoluzávodníků s ručníky, kteří si dnes přivstali zbytečně, stejně jako pán na pláži.

První disciplínu jsem sice vybojovala, ale tím to nekončí. Čeká mě další výzva – zabrat fleka na snídani a být první u všech dobrot. Nemůžeme si dovolit přijít pozdě do restaurace, protože by na nás nezbyly lívance, po kterých děti toužily už včera.

Bravurně jsem splnila i tuhle misi, jsem na sebe pyšná a mám ty nejspokojenější děti na světě. Alespoň na chvíli, než přijde bonus v podobě nové a nežádoucí disciplíny, se kterou jsme nepočítali.

Nejrači bych se na to už vyprdla, ale v rámci triatlonu mě čeká ještě jedna věc. Syn se začal dožadovat nového nafukovacího kruhu. Ten náš je modrý a on potřebuje oranžový. Jinak prý zůstává na pokoji a už nikdy nebude šťastný. Je teprve 9:00 a na mě jdou mrákoty. Přesto se vypravíme do místního obchodu shánět oranžový nafukovací kruh. Šťastné dítě by mělo být minimálně na dovolené na prvním místě, ne?

No, a na konci týdne mám dojem, že potřebuju dovolenou po dovolené. Ale nevadí. Těším se do práce, protože jsem přesvědčená, že tam si konečně budu moct dát nohy na stůl. Obrazně, samozřejmě! Ve skutečnosti budu sedět u počítače a odpovídat na e-maily, které se mi nahromadily za těch 14 dnů idylické dovolené. Ale aspoň to budu mít bez budíku v 5:55, bez honu na lehátka, snídaně a oranžové nafukovací kruhy. A na tu stejnou idylickou dovolenou se za rok budu opět těšit, jako bych už zapomněla, do čeho se to zase řítím.