Karel Hašler: slavný písničkář, který za své písně zaplatil životem

Karel Hašler se narodil 31. října 1879 v Praze. Přesto, že se původně vyučil rukavičkářem, jeho životní dráha se ubírala zcela jiným směrem, kterým bylo divadlo. Už koncem 19. století působil ve smíchovském divadle Petra Švandy, a poté hrál v řadě dalších měst, kde se uplatnil jak v činohře, tak v opeře. Roku 1903 byl přijat do Národního divadla v Praze a ztvárnil řadu významných rolí. Odtud byl po třinácti letech propuštěn pro nekázeň.

Hašlerova kariéra ale nepatřila pouze jevišti. Věnoval se také psaní a zpěvu vlastních písní, které zpíval nejdříve v pražských restauracích a už od roku 1910 vedl svůj kabaret Lucerna, kde jeho písničky rychle zdomácněly. Během první světové války vystupoval i s kabaretem Rokoko, s nímž objížděl česká města. Po válce se opět vrátil k Lucerně, později působil v karlínském Varieté a od roku 1929 znovu v Rokoku.

Karel Hašler v roce 1919 založil vlastní hudební vydavatelství, které vydávalo šansony z repertoáru Lucerny. Hašler si psal texty i melodie, o hudební úpravy se starali školení muzikanti. Jeho písně se staly nedílnou součástí české kultury.

Hašler byl silně vlastenecky orientovaný, ale zároveň měl blízko k autoritářským názorům. Po roce 1938 se veřejně vyjadřoval proti představitelům první republiky a nevybíravě je obviňoval ze „zaprodání státu Židům“. Přestože byl přesvědčeným zastáncem pevného řádu, nikdy se nevzdal vlasteneckých písní a zpíval je i v době, kdy to bylo během německé okupace přísně zakázané. Tato odvaha se mu bohužel stala osudnou.

Národním evergreenem se stala Ta naše písnička česká, která zazněla ve snímku Písničkář (1932) a během nacistické okupace ji lidé brali skoro jako národní hymnu. Vzpomenu ale také na Hašlerovy písničky Po starých zámeckých schodech, Pětatřicátníci, Čí je Praha? Naše! nebo Staré topoly.

Karel Hašler byl poprvé zatčen na začátku roku 1941, ale opět ho propustili. Ve stejném roce pracoval na filmech Pantáta Bezoušek a Městečko na dlani. Právě během natáčení druhého snímku ho v září 1941 znovu zatklo gestapo. Nejprve byl vězněn na Pankráci a v Drážďanech, v říjnu pak převezen do koncentračního tábora Mauthausen. Své blízké už nikdy nespatřil.

V táboře byl Hašler vystaven brutálnímu násilí. Po útoku příslušníka SS se mu do zraněné nohy dostala infekce a s podlomeným zdravím byl 21. prosince 1941 zařazen na trestný blok, kde musel nahý snášet ledovou vodu. Vyčerpaný, nemocný a neléčený zemřel 22. prosince 1941. Symbolický hrob Karla Hašlera byste našli na Hlubočepském hřbitově, kde odpočívá i jeho matka.

Film Městečko na dlani se dočkal premiéry až devět měsíců po jeho smrti a stal se diváckým hitem.

Karel Hašler zůstává jednou z nejvýraznějších osobností české kultury a jeho písně patří dodnes do zlatého fondu české hudby. V roce 2016 byl oceněn titulem Rytíř české kultury in memoriam.

Jméno Karla Hašlera nám připomínají slavné bonbony s bylinkovou a mentolovou příchutí, doporučované při chrapotu i kašli. Směs s rostlinnými extrakty údajně poprvé namíchal hamburský lékárník, a ještě před první světovou válkou je začala pod názvem Caruso-Hustenbonbon vyrábět firma Erich Kirstein. Název odkazoval na slavného tenoristu Enrica Carusa, kterému měly bonbony pomoci před vystoupením.

V Čechách se jejich příběh začal psát na konci války, kdy pražský podnikatel František Lhotský získal recepturu a začal je vyrábět. Označení Caruso ale české zákazníky příliš nelákalo. Obrat přišel v prosinci 1920, kdy Lhotský dorazil s krabicí bonbonů za chraptícím Karlem Hašlerem do kabaretu Lucerna. Písničkář ochutnal, uznal účinek, a ještě týž den dal písemný souhlas s užitím svého jména. Tak se zrodily Hašlerky. Pokud byste měli cestu, originál souhlasu Karla Hašlera s užitím jeho jména na bonbonech je uložen v Národním muzeu.

Zdroje: Wikipedie: Karel Hašler, Hašlerka; mk.gov.cz, plzen.rozhlas.cz