Článek
Jsem staršího data vydání i když relativně. Zřetelně si pamatuji den vpádu. Byly mi čtyři roky. Pamatuji si zděšení mojí mámy, otec byl tenkrát pryč jako geodet na přípravě stavby vysílače na Pradědu. Karviná, 21.srpna 1968, řev a hluk, jak se valila technika přes Karvinou od Těšína na Ostravu a dál. Já jsem to samozřejmě jako pískle nechápal, ale opravdu si pamatuji stav moji mámy a ty okamžiky. Až pak mi to postupně během let, jak jsem vyrůstal, naplnilo můj obdiv k tak nádherné zemi, zvící se Rusko. Dokonce jsem v tom hnoji byl v roce 1983. Horolezecká výprava na Kavkaz. Samozřejmě povinně přes Moskvu. V tomto neskutečně nádherném městě jsme povinně absolvovali Mauzoleum. Ta mrtvola ve mě zanechala děsivé pocity. Jak ho neustále piglují těmi balzafikáty nebo co to je, jeho ruce už nevypadají jako ruce, prsty slité, skoro jako ploutve u ryb, nebohej a hodně žlutej, jakýsi Uljanov. Po tom děsivém prožitku jsme šli naproti do obchodního domu GUM. Docela dobré, na co jsme byli zvyklí u nás. Pak let na Kavkaz. Nádhera, to fakt nejsou Beskydy/Krkonoše. Ulpěl mi v mysli ledovec Alibek, skoro stejné jako Dachstein. Potkal jsem se tam s nádhernou modrookou, stejně starou kočicu z Moskvy. Desetidenní láska. Vzpomínám dodnes. Neodvažuji se však ji nějak kontaktovat. To by bylo nevhodné. Mluvím plynule polsky anglicky a rusky. Rusko je to co je. Už jsem byl několikrát zablokován, že používám expresiva. Vždy v opačném sledu. Sakra, nesmím být ýtsorps. Shrnutí: my nechápeme co jsou Rusi.
