Vlasta Parkanová: Roky trestního stíhání jí vzaly kariéru i zdraví. Odškodné? 1,6 milionu korun

V červenci 2012 řídila Vlasta Parkanová dopoledne schůzi Poslanecké sněmovny jako její místopředsedkyně. Večer na téže schůzi už jen seděla a skoro pět hodin poslouchala, jak její vlastní kolegové rozhodují, jestli ji zbaví imunity a vydají k trestnímu stíhání kvůli údajně předraženým letounům CASA. Zbavili. Pro vydání zvedlo ruku 117 poslanců ze 176 přítomných. Ještě týž večer Parkanová rezignovala na funkci místopředsedkyně Sněmovny. Poslanecký mandát si nechala.

Tehdy věřila, že to bude otázka pár měsíců. Trvalo to deset let a vzalo jí to zdraví, klid i to jediné, k čemu po každém náročném dni utíkala: ke zpěvu.

Narodila se v listopadu 1951 a vychovala ji svobodná matka. V padesátých letech to nebyla žádná legrace a Parkanová dodnes říká, že má matce být za co vděčná. Dětství trávila v Táboře s maminkou u prarodičů. Část otcovy rodiny pocházela z Podkarpatské Rusi, z dnešní západní Ukrajiny. Byl to takový rodinný román, který sama nikdy nepoznala do podrobností a celý život se k němu vracela. Ještě kolem roku 2015 měla rozjednanou cestu na místa, odkud pocházely její geny. Pak přišel covid, potom válka a z cesty nebylo nic.

Odmala utíkala ke dvěma věcem, ke knihám a k hudbě. Zpívala šansony, jazz, country i dechovku. V roce 2000 vydala album swingových hitů, které sama nazpívala. Zpěv jí zůstal jako útočiště i ve chvílích, kdy všechno ostatní kolem ní hořelo.

Vystudovala práva a v politice to dotáhla výš než většina mužů kolem ní. V letech 1997 a 1998 vedla ministerstvo spravedlnosti, později se stala ministryní obrany a první místopředsedkyní vlády. Od září 2006 do dubna 2007 ji průzkumy agentury STEM řadily úplně nejvýš. Byla nejpopulárnějším političkou v zemi, tváří, které lidé věřili.

Jako ministryně obrany prosazovala americký protiraketový radar v Brdech. V jedné z kampaní si kdysi vybrala heslo „Není spravedlnosti bez odvahy“. O pár let později se ukázalo, jak krutě to heslo zní v jejím vlastním příběhu.

Zpěv se jí přitom jednou málem vymstil. V červnu 2007, při návštěvě amerického prezidenta George Bushe, nazpívala společně s Janem Vyčítalem oslavnou píseň, předělávku staré skladby o majoru Gagarinovi. Brala to jako nadsázku. Národ se jí vysmál. Z respektované ministryně se na pár dní stala terčem vtipů. To ovšem byla maličkost proti tomu, co přišlo pět let nato.

V roce 2009 schválila Topolánkova vláda nákup čtyř transportních letounů CASA zhruba za 3,5 miliardy korun. O tři roky později obvinila policie Parkanovou a šéfa ministerské sekce vyzbrojování Jiřího Staňka ze zneužití pravomoci a z toho, že stát připravili o stovky milionů kvůli údajnému předražení strojů. Smlouvu přitom sama nepodepisovala, šlo o rozhodnutí celé vlády.

„Mám čisté svědomí,“ řekla tehdy. Žádost o své vydání k trestnímu stíhání označila za obludný omyl. Byla přesvědčená, že se to vysvětlí během několika měsíců. Místo měsíců přišlo deset let, ve kterých přestala být ministryní, političkou, veřejně uznávanou ženou. Stala se obviněnou, o které se psalo, že okradla stát skoro o miliardu.

Parkanovou vinili, že stát připravila o stovky milionů, ona sama ovšem z žádné funkce nezbohatla. V rozhovoru pro Deník kdysi popisovala, že s manželem bydlí ve čtyřicet let starém domě, na jehož interiéru se od revoluce nic nezměnilo. „Na interiér jsme nesáhli od listopadu 89,“ řekla. Dcera podle ní žertovala, že by se u nich doma mohly točit Pelíšky, protože se tam zastavil čas.

Stíhání ji rozložilo na těle i na duši. Spolu s manželem oba léta bojovali s nemocemi. Hlas, který ji celý život držel nad vodou, zmlkl. Byly fáze, kdy nemohla mluvit a nedokázala vyjít mezi lidi, protože jí venku někdo pokaždé řekl něco zlého. Pomohla jí psychiatrie a léky.

Snažila se přežít to jako pozorovatel, který všechno sleduje zvenčí. Nešlo to. Zasáhlo ji to s ničivou silou, kterou sama nečekala. Případ ji neopouštěl ani v okamžicích, které měly být čistou radostí. Byla u porodu svého vnoučete a hned po narození ho držela v náručí. Necítila nic. Věděla, že má být šťastná, ale v hlavě jí pořád znělo, že je trestně stíhaná.

Když po letech poskytla rozhovor časopisu Reflex, nechtěla se nechat fotit ani natáčet. Uprostřed vyprávění se rozplakala a musela ho na chvíli přerušit. „Byla jsem zhanobena, pošlapali moji čest!“ řekla.

Matka, která ji vychovala sama, kauzu sledovala až do konce. Četla o dceři všechno, co za ta léta vyšlo. V lednu 2022 se dožila i posledního rozhodnutí, kterým byla Parkanová po deseti letech definitivně očištěná. O pár týdnů později, 6. února, onemocněla. Parkanová ji pak provázela umíráním dvaatřicet dní. Matka ochrnula, nemohla mluvit, lékaři říkali, že už ani nevnímá. Dcera se přesvědčila, že vnímá, a rozloučily se beze slov.

„Nonverbálně jsme si zopakovaly vše o lásce, odpuštění a vděku,“ popsala Parkanová. Matka zemřela 8. března 2022. Vedle umírání milovaného člověka, vedle války, která zrovna začínala na Ukrajině, jí celá kauza najednou připadala malicherná.

Žalobu na Parkanovou podal státní zástupce Jan Kořán. Kauzu vyšetřoval Jiří Mazánek, dnes ředitel Národní centrály proti organizovanému zločinu. Ani po pravomocném osvobození se nikdo z nich neomluvil.

Mazánek navíc v jednom podcastu prohlásil, že důkazy ve spisu jsou, bez ohledu na to, jak rozhodl soud. Parkanové advokát Tomáš Sokol kvůli tomu napsal policejnímu prezidentovi. Odpověď přišla od náměstka, že to panu Mazánkovi vysvětlil a že už to příště neudělá. To bylo všechno. Lidé, kteří jí deset let ničili život, zůstali v klidu. Někteří byli dokonce povýšeni.

Den, kdy se kauza definitivně uzavřela, by měl být dnem úlevy. Volali jí novináři i přátelé a gratulovali. Parkanová necítila nic. Žádný pocit se nedostavil.

O peníze za ztracená léta zprvu ani nestála. Sama řekla, že nikdo by dobrovolně neprodal deset let života za peníze. Žádost o odškodnění nakonec podala. Stát se jí omluvil za nezákonné stíhání, ministryně obrany Jana Černochová mluvila o hanebném stíhání. Sám odvolací soud označil konstrukci obžaloby za neudržitelnou až absurdní. Přesto Parkanová dostala jen 1,6 milionu korun. Žádala dalších 8,5 milionu jako náhradu za to, co jí ty roky vzaly. V květnu 2026 jí Městský soud v Praze vyšší odškodné definitivně zamítl.

Dnes žije mimo politiku. Přeje si hlavně čas a co největší možné zdraví. Aby stihla přečíst tisíce knih, které na ni doma čekají. Aby si užila svá zvířata a přírodu kolem. Aby byla s blízkými, jejichž soukromí úzkostlivě střeží.

Stále sleduje svět a válku na Ukrajině. Ve svém městě potkává lidi, kteří před ní utíkají, i z té „její“ Podkarpatské Rusi, odkud pochází část jejích kořenů. V rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2025 přiznala, že dobře se cítí teprve poslední rok. Na vězení podle svých slov nikdy ani na vteřinu nevěřila. Bála se něčeho jiného, toho, jak se na ni dívají lidé.

Hudba se jí vrátila jen jednou, a to úplnou náhodou. S manželem, oba nemocní, se vypravili pro psychické povzbuzení do švýcarských Alp. Pět dní jezdili tamními vlaky. Potkali partu country muzikantů z České Lípy a Parkanová si s nimi zazpívala staré písničky. Jako kdysi, jako v době, kdy se s manželem dali dohromady.

Sama řekla, že tam to jako zázrakem šlo. Hlas, který kvůli těm letům zmlkl, se na pár hodin vrátil. Pak vlak dojel, muzikanti se rozešli a zůstalo ticho. Stejné ticho, ve kterém žije většinu času žena, která bývala nejoblíbenější političkou v zemi a ze které deset let za škodu, jež nikdy nevznikla, udělalo někoho, kdo se po vyhraném sporu nedokáže ani radovat.

Zdroje: reflex.cz | aktualne.cz | irozhlas.cz | novinky.cz | denik.cz | ceska-justice.cz | wikipedia.org