„Kočka ze Záběhlic“ hledá Máju. Zvíře jí ujelo metrem na druhý konec Prahy

Jsem městská holka, která nikdy neměla doma žádného zvířecího mazlíčka. I když mám zvířata ráda, nikdy jsem neplánovala, že bych je měla doma. Městský životní styl mi k tomu zkrátka neseděl. Pak ale přišly děti. A co člověk míní, děti mění. Tedy přesněji řečeno dcera Monika, která škemrala o pejska, což je asi takové nejběžnější přání. Když začala používat věty typu „Co jste to za rodiče?!“ nebo „Nemáme žádné dětství!“, vymyslela jsem test. Půjčila jsem si od kamarádky pejska, kterého dávali do psího hotelu, když chtěli odjet na týdenní dovolenou. Už po pár dnech každodenních povinností byla Monička „vyléčená“ a pochopila, že pes zkrátka není hračka a sama řekla, že ho už nechce. Vřele tohle doporučuji všem, kteří čelí tlakům svých ratolestí, ale sami mazlíčka nechtějí. To jen taková zkušenost na úvod příběhu, jak se k nám dostaly kočičky. Nicméně po čase přišla Monča s tím, že pejsek je sice velká starost, ale kočka ani tolik ne. „Ta si mami dělá, co chce, jen jí dáme najíst a napít a pomazlíme se, když bude chtít“, vysvětlovala s prosebnýma očičkama dcera Monika. A osud jí šel vysloveně naproti.

DVĚMA KOČIČKÁM DALY SUDIČKY LEPŠÍ OSUD

Moji rodiče mají chalupu u Tábora a jednoho dne si voláme s mamkou, která popisuje, že jim zatéká do koupelny. Když začali s opravou střechy, našli tam něco, co opravdu nečekali - 5 čerstvě narozených koťátek. Zatékání tak sice „vyřešili“, ale co s koťaty, jejichž máma je doma všude a majitel je neznámý? Už při telefonátu jsem tušila, že se při nejbližší návštěvě neubráníme pokušení vzít si jedno domů. Příroda má prostě tohle skvěle ošetřené a je úplně fuk, že nejde o lidské bytosti. Miminka jako miminka. Kamarádka veterinářka řekla, že koťatům vlastně zachráníme život, protože v přírodě by dlouho nepřežila a bylo rozhodnuto. Původně jsme si chtěli vzít jen jedno, ale když jsme viděli, jak se kamarádí dvě koťata, bylo nám jasné, že je nemůžeme oddělit.

BUDOU JEN VENKU, HAHAHA

Přivezli jsme si je domů a začali pomalu objevovat kočičí svět. Přestože první dny trávily koťátka v domě, aby si zvykly na nové prostředí, měli jsme představu, že pak budou jen venku ve venkovním domečku. Máme velkou zahradu, tak proč by měly být uvnitř, kde beztak všechno zničí. Tahle představa se zhroutila během pár dní. Kočičky začaly strkat čumáčky do oken a jejich pohledům prostě nešlo odolat. Kočka sice není pes, ale i ona chce být člověku nablízku. Navíc i nám jejich přítomnost dělala neskutečnou radost. S příchodem podzimu jsme usoudili, že jim v garáži, kterou do té doby měly přístupnou neomezeně, bude zima. A tak si postupně rozšířily své teritorium od garáže po ložnici a obtočily si nás kolem prstu.

OSUDNÝ DEN 26.10.2024

Bylo to v neděli kolem třetí odpoledne, kdy vidím Máju na zahradě, jak běhá kolem, jako vždycky. Ale najednou byl večer a Mája nikde. Tušila jsem, že něco není v pořádku. Volali jsme na ní, prohledali zahradu i okolí, ale marně. Další dny jsme proplakali. Překvapilo nás, jak moc nám Mája chyběla. Nikdy bych si nepomyslela, jak moc nás její ztráta zasáhne.

Pátrání začalo naplno. Manžel vytvořil plakát HLEDÁ SE MÁJA, který jsme vylepili po celé městské části. Využili jsme samozřejmě i sociální sítě, kde nám lidé začali posílat tipy, jak správně hledat. Obrátili jsem se i na organizaci Psí detektiv, která osloví naráz útulky, veterináře, starosty, pet shopy a zverimexy, městskou policii, myslivce, hajné, správce silnic, psí zájmové organizace, psí salóny, městské úřady a ostatní spolky, případně i domácnosti v okolí. Pro pátrání ale používají i drony s termovizí. Naprosto skvělá služba, která nám šetřila spoustu cenného času.

MÁJA VYUŽILA PRO SVÉ TOULKY MĚSTSTKOU HROMADNOU DOPRAVU

Každý den jsme dostávali spoustu zpráv od lidí, kteří nás ujišťovali, že žije, že někde nějakou viděli. Někteří dávali před domy i jídlo a čekali, jestli se neobjeví. Dokonce volala i kartářka, která nám dala naději, že Mája není mrtvá. Při každé cestě domů jsme stahovali okénko auta a ptali se, jestli někdo neviděl malé kotě. „Myslíte Máju?“, odpovídaly děti a my se smáli tomu, že se z Máji stala celebrita. Po několika týdnech, kdy už jsme se smiřovali s tím, že Máju nikdy nenajdeme, přišla najednou zpráva: „Máme vaši kočku.“ Vyrazilo mi dech, když mi nálezkyně řekla, že bydlí ve Stodůlkách, což je od nás dobrých 30 kilometrů. Řekla mi, že byla na návštěvě u kamarádky a po cestě domů se k ní přidala Mája, která neváhala vstoupit až do prostoru metra. A tak si jí paní Maryna vzala. Její kamarádka viděla vylepené plakáty, na kterých bylo kromě fotky uvedené i číslo čipu. Jen díky němu se u veterináře dalo ověřit, že je to skutečně naše Mája. Mourovaté kočky si bývají často k nerozeznání podobné.

NAJÍT KOČKU V MILIONOVÉM MĚSTĚ JE MALÝ ZÁZRAK

Mája je zpátky doma s Coco a my jsme neuvěřitelně šťastní. Svobodu jim ale brát nechceme, i když se za ní leckdy zaplatí velká daň. Tímto opravdu ze srdce děkuji všem, kteří ztratili chvilku svého času napsáním zprávy nebo zavoláním a nebyli ke ztrátě kočičky lhostejní. Soudržnost lidí v okolí a jejich zájem mě v hlavním městě opravdu hodně a mile překvapil.