Článek
Hodně se dnes píše a mluví o zdraví dětí. Mám na mysli především zdraví psychické a duševní. Zrovna nedávno jsem četla o tom, jak vzrůstá sebepoškozování dětí, a dokonce se děti i častěji pokouší – a nedej pánbůh někdy i dokonce se zdarem – o sebevraždu. Tento problém se pochopitelně dotýká rodin, ale zdraví dětí ovlivňují i školy.
Moderní doba přináší zvýšené nároky na péči o zdraví lidí a vyžaduje také moderní přístup a řešení péče o zdraví prostřednictvím školní výchovy. Sebelepší koncepce výchovy a vzdělávání nebude mít smysl, jestliže se bude realizovat v prostředí, které nerespektuje podmínky pro fyzické i duševní zdraví žáků a učitelů. Je proto třeba zamýšlet se nad novým přístupem k otázkám zdraví a výchovy ke zdraví na našich školách a nad přípravou pedagogů pro tuto výchovu.
A tak jsem si vzpomněla, že jsem již v roce 1989 prováděla výzkum Zdravotní výchova na školách. Uvedu zde několik údajů z tohoto dotazníkového šetření mezi žáky 4. až 8. tříd základních škol, které v květnu 1989 realizoval Ústav zdravotní výchovy v Praze. Byla jsem překvapena, že se dodnes moc nic nezměnilo, ba naopak, obávám se, že zhoršilo.(Poznámka: o šetření jsem psala i v Učitelských novinách 38/90)
Z výsledků šetření vyplynulo, že každý měsíc nebo častěji tehdy trpělo:
23 % žáků bolením hlavy,
12 % bolestí žaludku nebo nevolností,
16 % bolestí v zádech,
44 % špatnou náladou (4% skoro denně),
26 % potížemi s usnutím (8% skoro denně),
35 % pocitem únavy (4% skoro denně),
19 % lítostivou (plačtivou) náladou.
V souvislosti s vysokým výskytem neurotických a psychosomatických potíží i mezi pedagogy lze konstatovat, že na našich školách nebylo a ani dnes „není zdrávo“. Můžeme říci, že situace je i dnes opravdu vážná, možná i vážnější než tomu bylo v době zmiňovaného dotazníkového šetření a věc si žádá neodkladné řešení. Je bez diskuze, že vedle rodiny zde musí sehrát svoji úlohu především škola.
Oproti ostatním druhům výchovy a vzdělávání má školní výchova některá specifika a přednosti: Působení školy zasahuje veškerou příslušnou věkovou skupinu populace a jejímu působení je tedy vystaven každý člen společnosti. Je cílevědomě usměrňováno a zprostředkováno kvalifikovanými odborníky-pedagogy.
Děti dnes ve škole tráví značnou část dne a přičteme-li pobyt v družině, můžeme říci, že je to část převážná. Všichni bychom proto měli udělat maximum pro to, aby škola nejen nepoškozovala, ale aby přímo kladně rozvíjela jak fyzické, tak psychické zdraví dětí. Do školy by učitelé i děti měli chodit především rádi, měli by se tam dobře cítit ve zdravém a tvůrčím prostředí. Vždyť to je přece základní podmínkou úspěšné práce školy. Ráda sleduji, že dnes se v tomto směru na mnohých školách situace zlepšila a doufám, že se bude dále zlepšovat. Přístup pedagogů je již častěji vstřícný, zajímají se o podmínky pro zdraví školáků na jejich škole.
Jak ale na to? Především se na oblast zdraví a výchovy ke zdraví musíme podívat jinak než doposud, zcela nově. Je třeba chápat školu jako celistvý organizmus a naše snaha musí vést k tomu, aby to byl organizmus zdravý. Proto musíme pozornost věnovat nejen zdraví žáků, ale i zdraví pedagogů a celkového školního prostředí. Jde o podporu zdraví , to je o vytváření podmínek pro zdravý pobyt ve škole a ještě snad i víc, ve světě se dnes mluví o „advokacii zdraví“. Takové pojetí vychází z představy, že žáci, ale i učitelé, mají přímo právo, nárok na zdravé podmínky pro svoji práci.
Aby se tato představa stala skutečností a nezůstala jen pouhou utopií, je třeba se zamyslet nad praktickou realizací takové koncepce výchovy na našich školách. Především se zdá stěžejní otázkou příprava učitelů. Myslím si, že zdravotní výchova by měla být součástí povinného všeobecně vzdělávacího základu přípravy všech pedagogů. Podle mého názoru to však nestačí, to by ještě nebyla dostatečná záruka realizace uvedené představy. K tomu by bylo potřeba, aby na škole byl určený odborník – učitel specializovaný na otázky zdraví školy. V některých zemích působí na školách koordinátor či manager zdraví, který má na starosti tvorbu, zabezpečení a realizaci zdravotně výchovných programů školy.
Je třeba podtrhnout, že výchovně vzdělávací úsilí musí do budoucna směřovat k takovému pojetí, kdy z žáků vychováme sebevědomé, svéprávné občany, kteří se aktivně zajímají a pečují o své zdraví. Ti vědí „jak na to“, znají osobní i společenskou odpovědnost za své zdraví, ale také znají svá práva na podmínky pro zdravý život. Takový občan není pasivní a „odevzdaný“ v otázkách svého zdraví, protože dobře zná jeho význam a hodnotu. Máme-li zlepšit zdravotní stav naší populace, není jiné cesty. A já věřím, že tato cesta bude již brzy na našich školách nastoupena.
