Článek
Všechno má svoji příčinu. Je známo, že věci, lidé, události, to všechno má svůj zdroj a svoji příčinu. Podněty, o které se jedná, tentokrát byly dva. Pracovně je budeme nazývat „třídní schůzka“ a „já to přece takhle nemůžu nechat“.
Třídní schůzky nebývají vždy procházkou růžovým sadem, avšak tahle, to byla obzvlášť síla. „Vítám Vás,“ zahájila učitelka a hned šla k jádru věci. Na pomoc si přizvala dokonce samu soudružku ředitelku školy. Rodiče se dozvěděli tentokrát s nebývalou razancí to, jak velcí vyvrhelové, lumpi, zlořádi a navíc jak nenapravitelně nevzdělatelní a hloupí jejich potomci jsou. To vše stvrzovala sama ředitelka, o to to mělo mít větší váhu.
Dlužno říci, že právě rodiče, kterých by se to snad opravdu mělo dotknout, již tradičně s bohorovností podobná jednání ignorovali, takže chyběli. Ti ostatní stáhli hlavu mezi ramena s pocitem neskonalé vinyl co že to vyvedli, že mají školou povinné dítě a navíc „právě takové“.
Třídou zavládlo hrobové ticho, špendlík by bylo slyšet upadnout. Malé školní lavice začaly všem připadat ještě těsnější a z podvědomí na povrch začaly vyplouvat ty nejstrašnější situace ze školních let, včetně vykrákání za uši, potupného stání v koutě a traumatu nesplněných očekávání vlastních rodičů.
Před tabulí stály dvě rozhořčené ženy-bojovnice, plné spravedlivého hněvu. A aby pocity viny, které jejich útok v rodičích vyvolal, ještě zesílily, dodaly: „My si už opravdu nevíme rady.“ No tohle. A kdo si má rady vědět? pomyslela jsem si jizlivě.
Ponurou atmosféru dokresloval těžký vzduch v místnosti. To už nešlo vydržet, dusila jsem se vzteky. Přihlásila jsem se: „Paní učitelko, to, co nám tady říkáte o našich dětech, to je velice závažné. S tím musíme něco udělat. Řekněte nám, co potřebujete, co můžeme udělat?“
Tak tohle byla pro obě pedagožky přímo „podpásovka“, úplně je mé vystoupení vykolejilo. Začaly blekotat, nervózně mlít dokola o ničem. „My jistě rádi pomůžeme. Jen řekněte jak,“ neúprosně jsem dotírala dál.
Zaskočilo je to. Očekávaly obvyklý průběh, kdy s vypnutou hrudí opustí zdrcené rodiče, dusící se ve vlastní šťávě, zcela bezradné. Navíc cedící bezmocně mezi zuby: „Já tomu pacholkovi ukážu!“ a náchylné vylít si neúnosné pocity ihned po příchodu domů na nezbedném potomkovi.
Teď však obě dámy evidentně nevěděly, co počít. Komu by se podařilo dostat se z těla a shůry celé situaci odosobněně přihlížet, asi by uviděl zázračnou přeměnu dvou kantorek v úzkých ve zmateně kdákající slepice. Situaci vyřešily posvém: „Vaší dcery se to netýká ,“ odpálkovaly mě a urychleně celou trapnost ukončily.
Sotva jsem stačila zamumlat: „Tak nevím, sešli jsme se kvůli naší Lucce nebo 4.A?“ To už však obě představitelky učitelského sboru nemohly odpovědět, protože za sebou právě zavíraly dveře třídy, plné úlevné atmosféry od pocitů solidárnosti s neočekávaným zvratem průběhu třídní schůzky.
A já jen doufám, že dnes je to na třídních schůzkách v českých školách ale úplně, úplně jiné. Chci tomu věřit, protože moje dcery mají s vnoučaty - školáky zcela jiné zážitky. Nezbývá než si přát, ať se našemu školství opravdu daří.
