Článek
Bylo krásné letní počasí, a tak jsme se s rodinou rozhodli vyrazit si na výlet do Beskyd. Auto je nuda, to pravé dobrodružství rovná se vlak. I když… kdybych tehdy věděla, co se stane, s vděčností bych vše raději vyměnila za nudu bez překvapení.
Vlak z Čeladné jsme stihli jen taktak a říkali si, jaké máme štěstí (no, to určitě). Sedli jsme si, vyjeli – a po pouhých pár minutách se zastavili někde v poli. Bylo mi hned jasné, že je zle. Na protijedoucí vlak jsme totiž čekat nemohli, ten už jel o pár minut před námi. Takže jsme buď někoho přejeli nebo je to porucha. A tak stojíme na místě 15 minut bez toho, aby nás kdokoliv o čemkoliv informoval. Stojíme 30 minut, aniž by nás kdokoliv o čemkoliv informoval. Stojíme 45 minut… a konečně přichází průvodčí. Informuje nás, že se porouchala lokomotiva a vracíme se do Čeladné samospádem, protože v místě, kde jsme, se nedá vystoupit. Jenže pak stojíme další dlouhé minuty a nic se neděje. Asi po 65 minutách se vlak konečně rozjíždí, ale jiným směrem, než jsme čekali. Dostáváme novou informaci, že jedeme samospádem až do Frýdlantu, kde si přestoupíme do spoje, který měl jet hodinu po nás. A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, už má náš vlak zpoždění jen pět minut namísto hodiny a pěti minut.
Uf, to nejhorší už je snad za námi, říkám si. V průběhu cesty pak na netu zjišťujeme, jestli máme právo na nějaké odškodnění za zpoždění. Jízdenky pro celou rodinu totiž nebyly zrovna levné a pachuť z toho, že jsme ve vlaku nikoliv naší vinou pomalu strávili víc času než v přírodě, stále přetrvává. Podle zběžných informací bychom nárok mít měli – porucha vlaku není žádná vyšší moc, je to jasná vina dopravce a zpoždění je vyšší než 60 minut. Plni nadějí tedy míříme k přepážce, kde nám přítomná paní hodně rychle vezme veškeré iluze. Jízdenka jako důkaz, že jsme byli ve zpožděném vlaku, nestačí, protože prý jsme ji mohli najít někde vyhozenou. Nejspíš je úplně běžné, že někdo chodí vyhrabávat lístky z košů a pak u přepážky zjišťuje, jestli náhodou nejsou od zpožděných vlaků… Pro odškodnění prý potřebujeme potvrzení o zpoždění ze stanice, kde jsme ze zpožděného vlaku vystoupili. Protože ale vlak z Frýdlantu jel téměř okamžitě, získat takové potvrzení by znamenalo nechat si ho ujet a s dětmi čekat další hodinu na nový spoj. Ano, čekat další hodinu na nádraží po tom, co jsme už hodinu čekali v porouchaném vlaku na to, až se rozjede!
Odškodnění jsme tedy vzdali. A protože léto ještě není ani v polovině a vlakem plánujeme cestovat dál, asi už nám po vzoru známého filmu zbývá jen doufat, že k takovýmto politováníhodným nedopatřením bude při našich cestách docházet maximálně tak třikrát za deset let…
