Článek
Děje se to téměř v každém kamenném obchodě. Po tom, co si nakoupíte zboží, pro které jste si přišli, neboli jste tak hodní, že neskrblíte a věnujete našim obchodníkům menší či větší část svých příjmů, tak místo vděku vás u pokladny čekají jen nabídky na vytvoření nějaké věrnostní karty (s úžasnou slevou pěti procent, když u nich postupně utratíte sto tisíc, ale platí jen při nákupu nad tisícovku) a k tomu otravné nabízení spousty dalších věcí, které se vám budou hodit asi jako bikiny na Sibiři. Ideální samozřejmě je, když za věci, co nepotřebujete, dáte ještě více peněz než za zboží, co jste si opravdu chtěli koupit.
Strašně by mě zajímalo, jestli jsem opravdu jediná na světě, komu tohle vadí a jediná na světě, u koho se tahle taktika absolutně nevyplácí. A hned vysvětlím proč. Pokud je několik obchodů s podobným zbožím a existuje alespoň jeden, kde jsem ušetřena otravných otázek na to, jestli nechci ještě tohle a tamto, tak znova (a s radostí) budu chodit právě jen do toho jediného. Další důvod, proč se to u mě nevyplatí, je, že stejně na všechno říkám ne. Soucit s prodavačkami, které jsou, jak předpokládám, do všech těch trapných otázek nuceny (a nejspíš i jejich příjmy nějak závisí na tom, co prodají), ale nepřebije soucit s mou vlastní osobou a rodinou, kterou musím (spolu)živit, a nemůžu si tak dovolit kupovat zbytečnosti jen z charitativních důvodů. Jenže i když všechno odmítnete, vždycky tam trochu zůstane pachuť odmítnutí a někde v hloubi duše výčitky svědomí (přece by mě nezabilo koupit si něco navíc…). Prostě to není úplně příjemné a někdy je to i trapné. Zrovna nedávno jsem se cítila neuvěřitelně trapně, ale nebylo mi trapně ze sebe, nýbrž z prodavačky. Něco mi nabízela, řekla jsem ne. Pak mi nabízela něco jiného, znovu jsem řekla ne. Pak to byla nějaká třetí věc, na kterou jsem řekla ne, a to už jsem si v duchu říkala, jestli to opravdu myslí vážně. Myslela. A vydržela až do pátého pokusu! Přemýšlela jsem, co to mělo být za psychologickou taktiku. Že člověk nedokáže říct ne víc než třikrát za sebou?? Tenhle obchod u mě už nadobro skončil, i kdyby tam nabízeli třeba elixír mládí. Ale abych byla spravedlivá, jednou jsem se opravdu nechala zviklat, a to, když jsem si sama sebe představila málem jako výherkyni Peče celá země, a koupila si sadu na zákusky cukrářské vyšší dívčí, na které bych si jinak nikdy netroufla. A světe div se, udělala jsem dobře, protože se mi povedly. Na druhou stranu je mi jasné, že nechat se prodávajícími zlákat ke koupi něčeho navíc, co se vám pak opravdu bude hodit, je stejně pravděpodobné asi jako získat pohledného, chytrého, věrného a pracovitého muže se smyslem pro humor (u ženy pravděpodobnost není větší).
Takže ne. Vážení obchodníci, teď vám úplně zadarmo prozradím recept na to, co udělat, abych toho u vás nakoupila co nejvíc, a chodila k vám pravidelně. Nechci, aby se prodavačky u pokladny tvářily kysele z toho, že si nekupuji „nic navíc“. Naopak chci, aby zářily samou vděčností, že jsem si něco koupila právě v jejich obchodě! Nechci věrnostní kartičky na rádoby slevy, úplně stačí ochota a úsměv. A hlavně už žádné otravné otázky.
