Článek
Ano, pokud bychom neměli děti, už bychom nejspíš v pohodě a v klídku bydleli ve vlastním a hypotéku měli dávno splacenou. Jenže jsme si tenkrát nedali peníze na nejvyšší příčku našich hodnot, a tak místo toho máme naše nejdražší dárečky. Opravdu nejdražší. Vzhledem k tomu, jak dnes vypadá porodnost, se zdá, že mladí už pro rodičovství nechtějí tolik riskovat a mít existenční problémy, ale naopak se rozhodnou si za ušetřené peníze raději pořádně „užít“ život a volný čas. Je těžké jim něco zazlívat, když bytová situace je dnes ještě mnohem horší, než když jsme se o dětech rozhodovali my.
V bytě, kde žijeme ještě posledních pár týdnů, jsme krátce po nastěhování museli několik měsíců strpět otravnou rekonstrukci, kdy nás od velmi časných ranních hodin pravidelně budil hluk stavebních prací a nemohli jsme používat terasu (na ceně nájmu se tenhle diskomfort samozřejmě nijak neprojevil). Protože nám paní majitelka přislíbila dlouhodobý pronájem, těšili jsme se, že poté přijdou dlouhé roky klidu. Jenže jen asi rok po konci rekonstrukce nám přišla SMS, že se majitelka rozhodla byt prodat.
Celé se to podobalo tomu, jako když se vaří žába a tou nebohou žábou jsme byli my. Neuvědomili jsme si vážnost situace, dokud nebylo pozdě. Nejdříve nás uchlácholil slib, že se bude hledat majitel, který si nás, nájemníky, nechá. I když nikdo z těch, co si nemovitost prohlíželi, zrovna nevypadal jako někdo, kdo hledá investiční byt, stále jsme živili naději, že majitelka na někoho takového počká. Jenže nepočkala. Byt se prodal na bydlení pro jinou rodinu a my se musíme do konce prázdnin vystěhovat. Klidné léto, dovolená, relax? Na to můžeme zapomenout.
A teď to nejhorší – dobré byty prostě nejsou. Buď jsou příšerně drahé, anebo jen příšerné. Konečně nějaký dobrý inzerát – aha, majitel si nepřeje rodinu. Když už slevíme z nároků a rozhodneme se pro prohlídku, je to katastrofa. Místo kotle nebezpečná karma v koupelně. Další byt má pro změnu problém s nájemníkem, prohlídky se odkládají. A čas přitom neúprosně běží, tik tak, tik tak… Nemůžu se zbavit představy, co bude, když nic pořádného neseženeme do doby, kdy jsme povinni byt vyklidit? To skončíme i s dětmi na ulici? Nikdy jsme se neopozdili s placením nájemného ani o den, nemáme dluhy, neděláme problémy. Vlastně do puntíku dodržujeme všechna psaná i nepsaná pravidla systému. Dosáhli jsme vzdělání, abychom nemuseli zametat ulice, každý den chodíme do práce (já tedy od postele k počítači), celý život platíme daně, vychováváme budoucí daňové poplatníky a stejně to nestačí, abychom mohli bezstarostně žít. Že by nějaká chyba v matrixu?
Zatím mi nezbývá nic jiného než doufat, že se můj příští článek nebude jmenovat „Život pod mostem“ a moje děti si nebudou hrát s prázdnými lahvemi vodky od bezdomovců, našich nových sousedů. Tak nám držte palce!
