Článek
Možná mě měl varovat už příšerně kýčovitý úvodní song (kterému bůhvíproč propůjčila svůj hlas Marie Rottrová) a neméně kýčovitý slogan „Tady jsme doma“. Ještě, že to aspoň zachraňují klasické rockové pecky, které v seriálu občas zazní.
Děj se točí kolem policejního oddělení, ve kterém má snad každý v seriálu nějakého příbuzného či známého, a kolem vraždy mladé dívky – sestry policistky, která na zmíněném oddělení pracuje. Nevím, jestli to byl od scénáristů úplně nejlepší nápad, ale tohle policejní oddělení není oddělení vražd, takže místo sledování práce detektivů na hlavním případu sledujeme vyšetřování těch nejbanálnějších trestných činů a přestupků. Největší část své pracovní doby ale policisté očividně věnují natáčení rádoby vtipných tanečních videí pro sociální sítě. Tak nevím, jestli jim za to ti opravdoví poděkují… Možná, že ano, a ještě si změní heslo z „Pomáhat a chránit“ na „Tančit a poustovat“.
Celkem sledujeme obrovskou spoustu různých charakterů a řeší se obrovská spousta témat, až to připomíná podobný mišmaš, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Počínající stařecká demence, nešťastná láska, nevěra, spor o peníze, boj s obezitou, adopce, život s postižením, vydírání, ututlávání zločinů pro vyšší dobro, výhra v loterii… a do toho všeho vražda. Máme tu problémového teenagera, který je možná nevinný, na druhé straně zoufalého otce oběti, matku, která neplánovaně otěhotněla ve velmi vysokém věku, podváděnou manželku, která naopak i přes veškeré snažení otěhotnět nemůže, nebo třeba napraveného nevěrníka, kterému to prostě nějak „ujelo“, ale jinak je to jasný sympaťák (a kupodivu režisérem ani není Petr Kolečko).
Samotná hlavní zápletka, kdy je blonďatý rebel přistižen u mrtvého těla své přítelkyně, ale přitom tvrdí, že je nevinný, má samozřejmě skvělý potenciál pro vybudování napínavého děje. Jenže… trvá to celé čtyři díly (!), než se konečně dozvídáme nějakou důležitou informaci ohledně případu – konkrétně to, že oběti někdo ubližoval a že byla na potratu. V dalších dvou dílech se vyloučí Ondřejovo otcovství, a dokonce se hlavním podezřelým (alespoň pro diváka) stává jeden z policistů. Abychom se k tomu všemu dostali, jsme ale museli přetrpět všechny ty ukradené jezevčíky, ztracené urny s popelem nebo používání vibračního pásu na hubnutí – neboli věci a scény, které jsou zoufale nudné a hlavní děj nikam neposouvají. Přitom by stačilo tak málo… Například nahradit zdlouhavou scénu, kdy ztracený děda v podání Václava Vydry hledá sám sebe (vážně to někomu přišlo vtipné?), scénou, ve které by byl například svědkem něčeho podezřelého, co by ukazovalo na vraha, ale nikdo by mu to vzhledem k jeho duševnímu zdraví nevěřil. A tak by se dalo pokračovat dál. Proč by postavy měly jen tak proplouvat, když můžou rozvíjet hlavní děj a lákat na další díl?
To už bych ale asi chtěla moc. Dalším mínusem je, že téměř chybí humor a nadsázka, pokud ovšem za vtip nemáme považovat to, že postava, kterou hraje Saša Rašilov, má dle vlastních slov 45 let. Já vím, jak vypadá chlap v tomhle věku (mám jednoho takového doma), a takhle tedy opravdu ne.
Podtrženo sečteno, Polabí je mnohem více telenovela než kriminálka. Namísto pozvolného odkrývání pravdy a hledání indicií tu většinu času jen sledujeme lásky a strasti několika rodin, utrpení podezřelého z vraždy i pozůstalých, a pak jednou za pár dílů dostaneme strohou informaci, která nás přibližuje k odhalení pachatele. Strukturou je mnohem více kriminálkou i seriál Bratři a sestry na konkurenční Nově, kde se jen místo vraha, který životy bere, naopak hledá neznámý otec, který životy rozdává (a to jak přirozenou cestou na „hromadné akci“ s farářkou nebo poskytnutím svého genetického materiálu pro umělé oplodnění).
Je tedy jenom na vás, zda se budete dívat na kriminálku bez vraha, telenovelu s vrahem, nebo na něco úplně jiného. I tak to nejspíš bude o dost snadnější rozhodování než třeba komu dát hlas v blížících se volbách.
