Článek
Konkrétně jsem viděla díly číslo 4872 a 4873. Pravda, můj pohled může být trochu zkreslený a bez kontextu, když jsem neviděla předchozích čtyři tisíce osm set sedmdesát jedna dílů a trávila večery v posledních dvaceti letech něčím jiným než sezením před obrazovkou TV Nova. Přesto, i tyto dva díly mi myslím poskytly dostatečný obrázek toho, o čem tento dnes už legendární seriál vlastně je.
V čem tedy tkví tajemství dlouhověkosti Ulice? Popravdě, nemám ponětí. Už samotná snaha udělat seriál z „obyčejného života obyčejných lidí“ a jejich každodenních problémů tak, aby to někoho bavilo, je téměř nadlidský úkol. Kdo by se asi chtěl dívat, jak někdo vstává, jde do práce, nakupuje, dělá s dětmi úkoly a s partnerem vede fádní rozhovory o tom, že se jim musí koupit nové boty a objednat zubaře? Bohužel, děj v Ulici ke zmíněnému nemá zas tak daleko a je to zoufalá nuda – největší drama tu je, kdo ze třídy vyhraje volby do školního parlamentu. Ale jako matku budoucích teenagerů mě alespoň potěšilo, že ti dnešní (aspoň podle scénáristů) v konverzaci mezi sebou běžně používají slova jako „dehonestovat“. A já se bála, že spíš budou používat výrazy jako „udělat z ní krávu“ (nebo ještě něco horšího). Dalším „dramatem“ byl problém zaměstnance, který usínal v pracovní době a jeho šéfová to vyřešila tím, že pro něj koupila gauč, aby se mu spalo pohodlněji. A ještě měla hrozný strach, aby se ho tím náhodou nedotkla. Tak tohle asi zkusím u sebe v práci a uvidím, jestli od šéfa opravdu dostanu ten gauč anebo výpověď.
Co se týče charakterů, tak Soňa jako hlavní padouch dokáže i pobavit, třeba když s chutí mučí prací svou podřízenou, jen ten princ na bílém koni, co s vypjatým a hrdinným výrazem ve tváři vezme část mučení na sebe, to celé pokazí. Ovšem další charaktery, jako třeba pár Ája-Mário, tak to je zoufalost sama. Jejich trapnou konverzaci ohledně umělých pseudo-problémů ve vztahu jsem stěží vydržela až do konce, Ájin útrpný výraz po celou dobu mé utrpení jen zvyšoval.
Všichni se vůbec celou dobu tváří strašně vážně, jako kdyby řešili dilemata, koho zachránit a koho nechat zemřít, a ne dilema, jestli navštívit příbuzné. Kdyby tam aspoň byl třeba jeden jediný charakter, který by tu nudu a šeď rozbil svým smyslem pro humor, hned by to celé působilo jinak. No jo, ale to by musel scénárista nějaké vtipy nebo hlášky vymyslet, a to je nejspíš neřešitelný problém.
Pokud si dobře vzpomínám, tak hlavní hrdinka ve Vratných lahvích manželovi vysvětlovala, že podobný typ seriálu sleduje jen jako kulisu při žehlení. To u Ulice příliš nedoporučuji, protože při určitých pasážích byste mohli nechat rozžhavenou žehličku na jednom místě a usnout nudou. Mně každopádně už nikdo nedonutí pustit si další díl, a to přinejmenším dalších dvacet let.
