Článek
Manžela jsem pořád milovala, jen moje tělo mělo jiné priority. Když se ke mně přitulil, někdy jsem se stáhla. Zpočátku jsem z toho měla výčitky a ptala se sama sebe, jestli ho ještě dost přitahuju. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že to s ním často vůbec nesouvisí. Byla jsem prostě unavená.
Někdy převládne únava
Začala jsem se bát jeho doteků
Nejhorší bylo, že jsem si časem začala spojovat večerní objetí s otázkou, která přijde vzápětí. Když mě manžel objal, místo abych si užívala jeho blízkost, v hlavě mi okamžitě naskočilo: Bude chtít sex. A pokud jsem věděla, že ho pravděpodobně chtít bude, začala jsem se doteku skoro podvědomě vyhýbat.
Dnes mi dochází, že jsem tím paradoxně vytvářela ještě větší problém. Manžel se ke mně chtěl přiblížit, já se stáhla, on si to mohl vyložit jako odmítnutí a já jsem měla zase o něco větší pocit, že mezi námi něco není v pořádku. Přitom jsme spolu normálně fungovali. Smáli jsme se, plánovali dovolenou, řešili děti, večer jsme si povídali. Jen sex se najednou stal tématem, kterému jsem se chtěla vyhnout.
A pak přišel večer, kdy jsem udělala něco, co jsem sama od sebe nečekala.
Řekla jsem ano, i když jsem původně nechtěla
Byla jsem unavená jako obvykle. Děti konečně spaly, já měla pocit, že už sotva držím oči otevřené, a manžel si ke mně lehl. Začal mě hladit a líbat. V první chvíli jsem si pomyslela, že na sex opravdu nemám náladu.
Už jsem se chystala říct ne, ale pak jsem se zarazila. Nevadilo mi, že se mě dotýká. Nebyla jsem podrážděná, necítila jsem odpor. Jen jsem prostě neměla žádnou spontánní chuť. Přesto mi jeho blízkost byla příjemná.
Nejdřív se nic zvláštního nedělo. Byla jsem pořád unavená a hlavou mi ještě běhaly věci, které jsem během dne nestihla. Jenže postupně jsem přestala myslet na zítřejší nákup, práci i děti. Začala jsem vnímat jeho doteky a najednou jsem zjistila, že se moje nálada mění a postuně začíná roztávat i moje tělo.
Nakonec jsme se sblížili
Pochopila jsem rozdíl mezi „nechci“ a „nemám chuť“
Od té doby jsem si začala všímat, co se ve mně vlastně odehrává. Někdy jsem opravdu nechtěla. Potřebovala jsem spát, být sama nebo jsem jednoduše neměla náladu na jakoukoli intimitu. V takové chvíli jsem řekla ne a vůbec jsem se za to necítila provinile.
Jindy to ale bylo jiné. Neměla jsem chuť, ale zároveň jsem nechtěla manžela odmítnout. Chtěla jsem být s ním, obejmout ho, líbat se a nechat věci přirozeně plynout. A někdy se touha objevila až během toho.
