Článek
Termín poprvé představil v roce 1970 japonský inženýr Masahiro Mori. Původně ho vztahoval na roboty, které navrhoval, dnes se ale uplatňuje mnohem šířeji, od animovaných filmů přes videohry až po digitální ilustrace nebo virtuální postavy vytvořené pomocí AI.
Když se podobnost stane problémem
Princip tísnivého údolí lze vysvětlit pomocí jednoduchého grafu. Na jedné ose je míra podobnosti s člověkem, na druhé naše emocionální reakce. Platí, že čím více se něco podobá člověku, tím sympatičtěji to zpravidla vnímáme. Tento vztah ale neplatí bez výjimky.
Ve chvíli, kdy se nějaký objekt, například robot nebo digitální postava, začne člověku podobat až příliš, ale přesto není zcela přesvědčivý, naše reakce se náhle propadne. Místo sympatií přichází nepříjemné pocity, nedůvěra nebo dokonce strach. Tento prudký pokles tvoří právě ono „údolí“. Jakmile se pak podobnost stane naprosto dokonalou, negativní pocity opět mizí.
Roboti
Od roztomilosti k nepohodlí
Zajímavé je, jak snadno se naše vnímání mění. Jednoduchý stroj, jako je robotický vysavač, v nás obvykle nevyvolává žádné silné emoce. Pokud ale robot dostane lidské rysy jako oči, hlas nebo mimiku, začneme k němu pociťovat určitou náklonnost. Typickým příkladem je filmová postava robota, který působí „živě“, i když je očividně mechanický.
Problém nastává ve chvíli, kdy se robot nebo digitální člověk dostane na hranici dokonalosti. Vypadá téměř jako skutečný člověk, ale něco nesedí – pohyb je nepřirozený, pohled prázdný, mimika mírně opožděná. Právě tato nepatrná „chyba“ v nás vyvolává silný pocit nepohodlí.
Co se děje v našem mozku
Tísnivé údolí nezajímá jen designéry nebo filmaře, ale také vědce. Neurovědci zkoumali reakce lidského mozku pomocí magnetické rezonance a zjistili, že při pohledu na téměř lidské androidy dochází k negativním reakcím v oblastech spojených s emocemi a hodnocením reality.
Přesná příčina tohoto jevu však stále není jednoznačně vysvětlená. Existuje několik teorií. Jedna z nich tvrdí, že jde o evoluční mechanismus. Mozek nás varuje před něčím, co vypadá jako člověk, ale vykazuje znaky nemoci nebo smrti. Jiná teorie pracuje s tím, že máme problém zařadit takové bytosti do jasné kategorie „člověk vs. nečlověk“, což vyvolává vnitřní napětí. A nelze opomenout ani kulturní či psychologické obavy z toho, že by nás jednou umělé bytosti mohly nahradit.
Fenomén, který s námi zůstane
S rostoucím pokrokem umělé inteligence a robotiky se budeme s tísnivým údolím setkávat čím dál častěji. Ať už půjde o realistické avatary, virtuální asistenty nebo humanoidní roboty, otázka zní: podaří se nám toto „údolí“ překonat, nebo v něm budeme ještě dlouho bloudit?
Zdroje:
https://www.vitalia.cz/clanky/ai-obliceje-uncanny-valley/
https://www.blog.inforlife.cz/2018/12/03/tisnive-udoli/
