Článek
Místo dovolené na Maledivách trávili Češi a Slováci volný čas převážně v tuzemsku, případně v jiných zemích bývalého východního bloku. Ovšem i tam byla situace často komplikovaná. Jednotlivé socialistické státy se v možnostech cestování poměrně výrazně lišily.
Bez větších problémů – Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko
Pokud se tehdejší občan ČSSR rozhodl vyjet za hranice – což tehdy samozřejmě neznamenalo návštěvu Tater, protože Slovensko nebylo zahraničí – měl poměrně omezené možnosti. Lidé stejně jako dnes vyráželi v létě k moři, jen výběr destinací byl výrazně menší. Nabízela se cesta na jih, ale i ta měla svá omezení.
Volný průjezd byl možný především přes slovenskou jižní hranici do Maďarska. Stačilo naložit auto, ukázat na hranicích pas a pokračovat dál. Zásoby jídla si lidé často ani nebrali, protože v Maďarsku bylo levněji než u nás. Žádné zvláštní restrikce zde většinou neplatily. Češi a Slováci směřovali hlavně k Balatonu, který lákal teplou vodou díky své malé hloubce. Přesto však nešlo o skutečné moře.
Pokud chtěli lidé pokračovat dál k moři, nabízela se cesta do Rumunské socialistické republiky. I zde většinou stačilo předložit pas a hranice mezi Maďarskem a Rumunskem bylo možné překročit bez větších komplikací. Jenže cesta byla dlouhá a náročná. Automobily tehdejší doby měly slabší motory a dálnice v Rumunsku prakticky neexistovaly. Často tak bylo nutné po cestě přenocovat.
Ani po příjezdu k moři však nemuselo být vyhráno. Rumunské pobřeží Černého moře bývalo kvůli mořským proudům poměrně chladné a koupání nebylo pro každého. Mnoho Čechoslováků proto pokračovalo ještě dál do Bulharska. Ostatně podobně to tehdy dělali i samotní Rumuni.
Bulharské pobřeží Černého moře bylo v létě příjemně teplé, a proto se tato destinace stala jedním z nejoblíbenějších míst pro dovolenou u moře. Kromě Rumunska šlo v podstatě o jedinou dostupnou přímořskou dovolenou, která nevyžadovala zvláštní výjezdní povolení.
Moře nebylo pro mnohé dostupné
NDR
Německá demokratická republika byla známá především svými dvoutaktními automobily Trabant a Wartburg, které byly běžné i na československých silnicích. Stejně jako do Maďarska, Bulharska nebo Rumunska sem bylo možné cestovat bez větších problémů.
Moře v NDR ale příliš nelákalo. Severní pobřeží nenabízelo teplou vodu ani typickou letní atmosféru, a tak návštěvníci častěji mířili za památkami do Berlína, Drážďan nebo dalších měst.
Východní Německo bylo také známé levnější elektronikou a nižšími životními náklady. Právě proto bývaly při návratu domů časté důkladné kontroly ze strany pohraničníků, kteří se snažili zabránit dovozu levného zboží.
NDR
Polsko
Ano, Polsko má moře. Jenže Baltské moře nikdy nepatřilo mezi typické destinace pro milovníky koupání. Místo lehátek a slunečníků si lidé na plážích stavěli různé zástěny proti větru, který bývá i v létě studený a nepříjemný. Ani voda v Baltu nebývá příliš teplá.
Českoslovenští občané však měli ještě jiný problém – do Polska se nedalo cestovat úplně volně. Fungoval pouze takzvaný malý pohraniční styk, což znamenalo, že na běžný pas bylo možné navštívit pouze příhraniční oblasti. Cesta dál do vnitrozemí nebo až k moři už vyžadovala zvláštní povolení.
Pokud někdo cestoval bez něj a byl kontrolován místní policií, mohl mít vážné problémy.
Polsko
Jugoslávie a Albánie
Socialistická federativní republika Jugoslávie byla specifická tím, že nepatřila do východního bloku ani do Varšavské smlouvy, přestože i zde vládl socialismus. Vůdce Jugoslávie Josip Broz Tito založil Hnutí nezúčastněných zemí, které se nechtělo přiklonit ani k Sovětskému svazu, ani ke Spojeným státům.
Jugoslávie tak představovala jakýsi mezistupeň mezi Východem a Západem. Právě proto bylo pro cestu nutné získat takzvanou cestovní doložku, kterou nedostal každý. Existovala totiž možnost pokračovat z Jugoslávie dál do Itálie nebo jiných západních zemí.
Později se pro cesty k Jadranu vydával takzvaný „šedý pas“, který neumožňoval vstup do kapitalistických států.
Ještě komplikovanější byla situace v Albánii. Tato země sice původně patřila do Varšavské smlouvy, po okupaci Československa v roce 1968 z ní ale vystoupila. Enver Hodža následně proměnil Albánii v extrémně izolovaný stát, kam bylo téměř nemožné vycestovat.
Jugoslávské peníze
Sovětský svaz
Ani Sovětský svaz nenabízel svobodné cestování. Pro návštěvu bylo potřeba zajistit pozvání od příbuzných nebo cestovní kanceláře. Navíc bylo nutné předem nahlásit trasu i hlavní cíle cesty.
Kdo však všechna povolení získal, mohl cestovat relativně levně například do Gruzie nebo do středoasijských republik.
Omezení platila dokonce i pro samotné občany Sovětského svazu. Ti nemohli zcela volně cestovat po celé zemi bez kontrol a prověřování. Policie často zjišťovala důvod cesty i místo pobytu.
Pro běžného Čechoslováka tak představoval Sovětský svaz poměrně komplikovanou destinaci.
SSSR
Západní země a vzdálené destinace
Pokud se někdo rozhodl cestovat letadlem do vzdálenějších zemí, relativně dostupnými destinacemi byly Kuba nebo Vietnam. I zde však byla potřeba různá povolení, prověrky a takzvaný devizový příslib.
Cesty do západních zemí byly ještě složitější. Výjezdní doložku, tedy povolení k vycestování, rozhodně nezískal každý.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/retro-dovolena-more-cestovani-za-totality-a-za-socailismu.A140318_131128_kolem-sveta_tom
https://www.denik.cz/listopad-89-cestovani/socialismus-cedok-vyjezdni-dolozka-madarsko-rumunsko-rujana-jugoslavie.html
www.stoplusjednicka.cz/dovolena-pro-vyvolene-jak-vypadaly-cesty-k-mori-za-tuheho-socialismu
