Článek
Nejdřív přišly cvrčci. Opečení, lehce osolené, podávané v malé misce jako chipsy. Vypadali… no, jako cvrčci. Ale když jsem jednoho kousla, překvapilo mě, jak jsou křupaví a mají jemnou oříškovou chuť. Pak přišli červi – sušení, lehce slaní, chutnali skoro jako chipsy. A nakonec smažení švábi. Tady už jsem měla větší respekt. Ale chuť? Překvapivě podobná krevetám. Trochu máslová, jemně nasládlá.
Hmyzí pochutky
Teprve později jsem se začala víc zajímat, proč se o hmyzu vůbec mluví jako o potravině budoucnosti. A zjistila jsem, že to není jen móda. Hmyz jedli lidé už v pravěku a v mnoha kulturách je dodnes běžnou součástí jídelníčku. U nás je to pořád spíš výjimka a většina lidí na něj reaguje odporem. Já jsem ten odpor měla taky – až do chvíle, než jsem ho ochutnala.
Nejde jen o chuť. Hmyz je opravdu výživný. Obsahuje přes padesát procent bílkovin, a to včetně těch esenciálních, které tělo potřebuje. Má zdravé tuky, které prospívají mozku, a spoustu minerálů – vápník, železo, vitamín B12. Cvrčci navíc údajně podporují střevní mikroflóru a můžou pomáhat předcházet zánětům. Z cvrčků se dokonce vyrábí mouka, kterou můžou jíst i lidé s alergií na lepek. V bezlepkové kuchyni má hmyz poměrně široké využití.
V Asii je hmyz běžnou součástí jídelníčku
A pak je tu ta ekologická stránka. Chov hmyzu zatěžuje planetu mnohem méně než velkochovy dobytka. Potřebuje méně vody, méně prostoru a produkuje výrazně méně emisí. V době, kdy přírodní zdroje ubývají, to dává smysl. Někteří odborníci na výživu o něm proto mluví jako o jídle, které by mohlo hrát v budoucnosti důležitou roli.
Neříkám, že teď doma peču chleba z hmyzí mouky a na gril dávám saranče. Ale ten odpor, který jsem k tomu měla, se po jedné degustaci výrazně zmenšil. Stačilo začít pomalu – nejdřív se na to podívat, pak ochutnat a nechat si čas, aby si mozek zvykl. Chuť nakonec nebyla problém. Problémem byl hlavně ten předsudek v hlavě.
