Článek
My jsme jeli do čtyřhvězdičkového resortu v Chorvatsku, recenze skvělé, pokoj čistý, postele voněly čerstvým prádlem. A přesto jsme si domů přivezli suvenýr, který nás stál nervy, spoustu peněz a několik měsíců paranoia.
Začalo to nenápadně. Třetí noc na dovolené jsem se ráno vzbudila se svědivými flíčky na nohou a předloktí. „Komáři,“ řekl manžel a namazal mě krémem. Další den jich bylo víc, některé v řadě za sebou. Pořád jsem si to vysvětlovala horkem a alergií. Až pátou noc jsem ve tři ráno rozsvítila a uviděla to – malého hnědého placatého broučka, jak se plazí po prostěradle. A hned vedle dalšího.
Hotel reagoval klasicky: omluva, nový pokoj, „stává se to výjimečně“. Věci jsme narychlo přebalili, ale kufr jsme pořádně neprohlíželi. Domů jsme se vrátili unavení a šťastní, že to máme za sebou. Kufr jsem vybalila v ložnici, jako vždycky. Oblečení do pračky, boty do skříně, a šli jsme spát.
O týden později se flíčky objevily znovu. Tentokrát i na synovi. V noci jsem nemohla spát, pořád jsem se škrábala a poslouchala, jestli něco nešustí. Jednou jsem v půl druhé ráno rozsvítila baterku a na stěně u postele jsem uviděla dalšího. Pak už to šlo rychle – tmavé tečky ve švech matrace, drobné svlečky, a nakonec i živá štěnice v nočním stolku.
Nemilé překvapení
Zavolali jsme deratizátory. Přišli, prohlédli celý byt a potvrdili to, čeho jsem se bála: zamoření. Ne velké, ale už se stihly rozmnožit. Následovaly tři zásahy, pračky na 60 °C, mrazák plný bot a tašek, matrace venku na slunci a pocit, že doma už nikdy nebude bezpečno. Celé to stálo přes patnáct tisíc a několik týdnů, kdy jsme spali na matraci v obýváku, protože ložnice byla „zakázaná zóna“.
Nejhorší na tom ale nebyla ani tak práce a peníze. Byla to ta nejistota. Každý den jsem kontrolovala postel, každý večer jsem se bála, že se to vrátí. A hlavně – pořád jsem si vyčítala, že jsem to podcenila. Že jsem kufr vybalila v ložnici. Že jsem nezkontrolovala matraci hned v hotelu.
Dnes už vím, že štěnice neřeší, jestli je hotel pětihvězdičkový nebo hostelský. Stačí jedna oplozená samice v švu kufru a máte problém. A že čistota bytu jim vůbec nevadí – spíš naopak, mají rády teplo a klid.
Štěnice byly všude
Od té doby máme jasný rituál. Kufr nikdy nepokládáme na postel. Po příjezdu ho necháme ve vaně nebo na balkoně, všechno pečlivě prohlédneme a co jde, hned pereme nebo mrazíme. V hotelu kontrolujeme švy matrace a noční stolky dřív, než si lehhneme. Zní to paranoidně? Možná. Ale kdo to jednou zažil, ten pochopí.
Štěnice si opravdu můžete přivézt odkudkoliv. My jsme si je dovezli z dovolené, na kterou jsme se rok těšili. A přestože jsme se jich nakonec zbavili, dodnes se mi občas zdá, že něco leze po prostěradle.
