Článek
Jeden krásný den nastupuji do vlaku směr Ostrava. Dostala jsem mile pozvani a tak plna nadšeni realizuji cestovani vlakem po dlouhe době.
Vzala jsem si ten nejlevnější lístek,říkám si –tu cestu vydržím,je mi fuk-kdy dorazím.Pendolíno mě lákalo,ale což,radši ať mám na to se rozšoupnout.Hned v Praze u vlaku vidím rojení lidí a dětí…Jejda,desítky.Kam to jedu?Vybírám si nádherně prázdné kupé a je mi jasné-že dlouho nezůstane.Svým způsobem adrenalin.Kdo přistoupí?Starší pár,nebo mladý pár co si bude vyměňovat celou dobu DNA,někdo s pejskem?Slyším hlahol,ryk a řev ženy.Sedněte si-já pak přijdu.Inu slib od paní vychovatelky to byl grandiozní-leč cestou jsem zjistila,že ho nedodržela ani jednou.Najednou sedím uskřípnutá u okna,okolo mně,vedle mě,naproti mě horda dětí neurčitého věku.Tvrdě jsem bojovala,aby neobsadili i místo na mém klíně.Rozruch trval jen do píšťalky průvodčího.Pak už to bylo jen horší a horší.Kam jedete,paní-začal společenskou konverzaci klučina z rohu a okamžitě zaujal celou bandu.Ta ztichla a chtěla znát odpověď.Zdvořile odkládám knihu a odpovídám-do Ostravy.Aháááá-my jedem na hory,my jsme z dětského domova a máme zájezd,špitla dívčina naproti mě a zodpovědně utřela nos nejmenšímu členu tlupy,asi pětiletému výtržníkovi,který ji za odměnu ihned rafl do ruky.Seš blbéééj,špitla blondýnečka a nehnula ani brvou.Byla nejstarší a mě také nejsympatičtější,protože volume jejích hlasivek nepřehlušovalo vlak.Usmála se na mě-já na ni.Ano,skoro jsem si byla jistá,že se mnou cítila.Beru znova knihu do ruky a snažím se nevnímat to štěbetání,pošťuchování natož výkřiky z ticha,kdy jsem pak dalších 5 minut rozdýchávala infarkt.V každé stanici jsem přišla o boty,posléze o nohy a nakonec i o naději,že dorazím bez modřin.Dětičky se hrnuly houfem k oknu,kde jsme-jé-hele..koukej…jůůůů......
..Píšťalka-sednout.Asi za půl hodiny vnímám nervosní atmosféru.A ticho.Usnula jsem?Ne.Blondýnečka dává povel-svačinááá.Začínají padat na mě tašky a batohy,nohy instinktivně schovávám pod kola vlaku.Po páté ráně do hlavy vstávám a raději jim podávám zbytek zavazadel.Vybalují svačiny.Vstávám a zavazadla ochotně vracím na místo.Usedám a beru knihu.Teto-a mě ho nepodáš?Klučina snědé pleti na mě valí kukadla tak neúprosně,že vyskakuji jak bažant na vojně a ptám se-který je tvůj?…Ten vzadu teto.Znova sundavám všechna zavazadla,batohy,tašky a podávám mu jeho minibatůžek,v kterém snad byla jen ta svačina.Poděkuje a otáčí se ke mě zády již s houskou v ůstech.Nevadí-chvilku bude klid.Mlaskání a vyměňování si sýra,šunky,okurek mezi sebou nevnímám dokud mě kus sýra neulpí na šatech.Blondýnečka se omluvně usměje a pro sichr špitne-ale no tak Jirko.......Svačina skončila.Co bude teď,třesu se.
.Avšak tyhle dětičky byly jak arsen-každá další dávka násobila účinek.Zazpíváme tetě,vyhrkl blonďáček a v tu ránu se kupé proměnilo v jeden velký sbor.Začaly nějakou lidovou,co jsem v jejich podání nepoznala,ale za co by se nestyděla ani Šuláková….Následovala jedna písnička za druhou,neb v prvotním nadšení jsem neprozřetelně prohlásila,jak zpívají nádherně a zatleskala jim.Výdrž měli,jen co je pravda.Začala jsem se v každé stanici pídit,zda už nejsme v Ostravě.Když jsem téměř umdlévala z českých lidových písní,holčička s mašlema,patrně nedoceněna ve zpěvu,začala recitovat básničku.Neslyšela jsem ji.Dalších sedm dětí dokonale využilo její nápad a nehledě na nic,recitovalo také…..Tak nějak to musí vypadat v blázinci,pomyslela jsem si a pohladila děcko vedle mě,protože se mi vrhalo na klín.Vše s úsměvem.Asi proto jiná holčina vytáhla skicák a teto-namaluj mě něco.Tady nastal čas na pauzu.Zvedám se a nahlas oznamuji cvrčkům,že ,,musím,,….kam?zazní z rohu,načež snědý pětileťák okamžitě zareaguje-de na hajzl-ty vole…Víc slyšet nepotřebuji a s omluvným výrazem kličkuji mezi nataženýma nohama ven-směrem ke svobodě.Ostřím zrakem hledám zbytek zájezdu,no jasně…dvě paní vychovatelky se cpou sváčou a vedle sebe pár starších dětí,jimž v očích dohoříval plamínek dětství,protože museli sedět tiše,rovně a dělat,že neexistují.Měla jsem chuť po těch babách skočit.Z toalety jsem se vracela plna nadšení.Namalovala jsem jim princeznu,kočku,psa,domeček a při pokusu o bagr dokonce zlomila tužku.Přiznávám světu,že bagr neumím a blondýnečka opět soucitně kývá hlavou-to nevadí teto-je to krásný,fakt!!!!!!!U bagru to všechno najednou skončilo.Jednou jedinkrát do kupé vlítla vychovatelka v uvozovkách a zařvala-děti balte se,vystupujem.Nastal poslední šrumec,strkance,kopance,modřiny a než jsem se nadála,mých deset spolucestujících postupně vystupovalo s nádherným pozdravem-tak ahoj teto-zas někdy!Dlouho jsem se za nimi dívala,sledovala,jak je vychovatelky formují do dvojstupu a bylo mě smutno.Zbytek cesty jsem na knihu ani nesáhla.Hodně štěstí-dětičky,hodně štěstí!!!!
Do Ostravy jsem dojela v rozpoložení zabij nebo budeš zabit současně s pochop a budeš pochopen.Vystupuji.Červený kobereček a paparazzi jsem nečekala-ale i tak uvítání mých přátel předčilo očekávání.Objímačka,jako za časů Brežněva-co si přivez-ukaž kde to máš.....prostě nadšení a sláva,ostravské nádraží stavělo do pozoru průvodčí-tahle baba je z parlamentu-no-ni???
Odváží si mě domů a cestou komentují Ostravu-tamhle,vidíš…a tohle jsou naše světoznámé haldy…Konečně chápu Bezruče……..Přijíždíme k paneláčku,tak tady bydlíme-zazní víc než hrdě.Okamžitě se zouvám už na chodbě-neblbni-chceš přijít o boty?Dej si je dovnitř.Vstupuji do útulného hnízdečka-okamžitě na mě dýchá duch pohody a souladu.Olizuje mě něco mezi tygrem a myší-zdravím se s fenkou.Dnes se mýt nemusím.Usedám do kuchyňky a hned mě bombardují-co chceš jíst,co chceš pít-vracím se do dětství-kdy jsem byla tak hubená,že mě nosili vajíčka před práh a troufale kontruji-ne-pivo!!!!!!Nestačím se divit,jaké zásoby…buď je to alko rodina-nebo na mě byli připraveni….To druhé-ze srazu si pamatovali-že pivko je můj lék…Jak milé.U třetího piva ztrácím ostych a jdu na obhlídku.Cestou nenápadně navštěvuji WC.Fenka mě sleduje ostřím zrakem-jasně-škrtám o její pelíšek.Vracím se do kuchyně a přemýšlím,zda vůbec někdy zažili návštěvu-co jen chlastá.Žádný problém-zachovávají dekorum a tajně se domlouvají-kdo půjde koupit další basu piv!!!Večeřička výborná-asi nečekali takovou hladnu,pak nějaké to pokrafáníčko a šup do postýlek.Já chtěla s sebou i psa-to mi rezolutně zakázali-inu-nemůžu mít všechno.Kamarádka ráno šupky do práce,chudák,ostatně i když jsem přijela,dorazila z práce a ještě měla náladu na někoho jak já,po pár pivech-obdivuju,cením,žasnu.Na ostraváky nedám dopustit…Umí cenit zoubky,ale jak vás jednou přijmou.......Těch pár dní uteklo jak voda,v oparu nálady,pohody,srandy a neuvěřitelné pohostinnosti vůči člověku,kterého znali jen ze srazu,nastupuji směr Praha,tentokrát sama v kupíčku,téměř roním slzy,když si vzpomenu jak na nádraží ti dva mě mávali bílými kapesníčky.Co si budem vykládat-slyšela jsem až do vlaku,jak jim spadl šutrák ze srdce.Miláčkové-není co dodat.
