Článek
Také máte pocit, že se kolem vás vyskytuje tolik módních expertů a vizážistů, že byste mohli otevřít vlastní reality show? Já už si připadám jako chodící casting na „Česko hledá vizážistu“. Stačí, abych ráno vyšla z domu – v tričku, které pamatuje ještě doby, kdy byl Facebook v plenkách, s rtěnkou, jejíž odstín se jmenuje „Korálová odvaha“ – a už kolem mě krouží stádo samozvaných stylistů a stylistek, připravených zachránit svět před mým estetickým selháním.
Nejprve tu máme ty odvážné přímé typy, co se nebojí říct věci na rovinu: „Prosím tě, proč se takhle líčíš? To já bych se takhle teda nikdy nenalíčila.“ No vidíš, a právě proto svět ještě stojí! Upřímně, já bych tě nikdy nehodnotila dle tvého líčení a nepoučovala, jak si máš malovat obličej – pokud ovšem neplánuješ vystupovat v cirkuse nebo na přehlídce „Móda z devadesátek: návrat modré řasenky“.
A když už jsme u těch odborných rad, příště bych ráda slyšela i tvůj fundovaný názor na to, jestli mám obočí správně rozčesané podle poslední pařížské módy, nebo jestli by ho radši poslala na kurz přežití do amazonské džungle. Protože víš co, moje obočí je dobrodruh – dneska je v Paříži, zítra v pralese a pozítří třeba na expedici v Lidlu.
Pak jsou tu nenápadní šuškající specialisté a ti mě fascinují nejvíce, ti kteří řeší můj vzhled za mými zády. „Viděla jsi, jak má dneska tu konturu? A ta rtěnka, no to je odstín, který bych si nedala ani na čtvrtou třídu na karneval. A to oblečení, to už je skoro na trestní oznámení.“ Ano, protože po čtyřicítce už smíš nosit jen neutrální barvy, beztvaré svetry a tvářit se, že tě móda nikdy nezajímala.
A pak přijde ten vrchol – otázka přes třetí osobu: „A proč si takhle líčí ty rty? A proč ta kontura není přesně tam, kde má být?“ V tu chvíli mám chuť odpovědět: „Protože jsem rebel! Moje kontura je umělecké dílo, které žije vlastním životem. Dneska je vpravo, zítra vlevo, pozítří možná vůbec nikde. Je to taková konturovací anarchie.“ Ale ne, místo toho si jen představuju, jak se ve světě řeší závažné věci – hladomor, války, klimatická krize – a tady v našem malém vesmíru je hlavním tématem, proč mám na rtech korálovou rtěnku a konturu, která by podle módní policie měla být okamžitě zatčena za narušování veřejného pořádku.
Jednou jsem to nevydržela. Známá, která sama vypadá, jako by ji ráno líčil slepý křeček po noční směně (ale mě to přijde originální, takže proč ne a hlavně je to její věc), si s gustem prohlížela časopis a hodnotila modelku: „Ta je ale šeredná! Ty rty, ten make-up, je hnusně hubená, no fuj.“ Tak jsem jí s úsměvem řekla: „Hele, když tahle kráska je podle tebe šeredná, kde se v tom žebříčku krásy vidíš ty sama?“ Nastalo ticho. Takové to ticho, kdy i konturovací tužka v kabelce ztichne a rtěnka se bojí vylézt.
Moje životní motto je jednoduché: Nesoudit vzhled. Na každém je krásné něco jiného a hlavně každý prostě máme jiný vkus. Pokud s někým nechci sdílet zubní kartáček, je mi úplně jedno, jestli má nos podle tabulek NASA nebo obočí ve stylu „přistání na Měsíci“. A pokud už, tak stejně rozhoduje jen chemie. Ta tam buď je, nebo není.
Takže, milé módní policistky a samozvané vizážistky, přeji vám, ať se jednou objevíte na titulce časopisu jako ty nejdokonaleji vypadající ženy světa. Do té doby se budu dál malovat jak chci a na každém vidět, jen to hezké, protože v životě je důležitější smát se a být v pohodě a pochopit, že kritika druhých vás rozhodně neučiní krásnější, i když v to tajně doufáte.
