Článek
Sedím doma, notebook na klíně, sluchátka v uších a prsty kloužou po klávesnici, jako by mě někdo zezadu jemně vedl za ruce. Píšu texty k písním, které pak nechám AI obléct do hudby – a nikdo vlastně netuší, odkud se všechny ty příběhy berou. Je to jen moje fantazie, cizí osudy, nebo snad moje vlastní, pečlivě zamčené v šuplíku se jménem „Nikdy nikomu neříkat“?
Rozhodnu se to jednou pro vždy zlomit. Napsat příběh, který byl inspirací k mé tvorbě… nebo je to zase jen fantazie? To už posuďte sami: zda se to mohlo skutečně stát, a jestli se to náhodou právě teď v mém životě opravdu děje.
Jeptiška se svíčkou
Posledních pár let jsem žila jako jeptiška. Taková moderní, co sice nemá hábit, ale za to má tepláky, Netflix a vibrátor schovaný v šuplíku pod ponožkama – který už tak dlouho nikdo nezapnul, že by k němu hygienická stanice musela přijít dělat exhumaci. Byla jsem přesvědčená, že svíčka se dá použít výhradně na svícení – a ne na nic, co si teď možná představuješ… a pokud si nic nepředstavuješ, tak máš asi čistší duši než já.
Začala jsem mít pocit, že už nebudu cítit lásku k žádnému muži. Vlastně jsem už ani nevěřila, že by mě někdo mohl přitahovat natolik, abych s ním vůbec chtěla spát. Touha mi ale neskutečně chyběla – jako když ti v oblíbené písničce chybí refrén.
Sedím tak jednou večer, koukám do prázdné stránky a místo textu k nové písni mi v hlavě běží otázka: „Co mám sakra dělat?“ Po barech se mi nechce, přeměřovat chlapy podle toho, jakou mají fotku na seznamce, už vůbec ne. A tak mě napadne něco mnohem jednoduššího – otevřít telefon a podívat se, kdo z mých mladých, hříšných let by možná i dnes stál za hřích.
No… nebyl to krátký seznam. Někteří z nich by dnes šli spíš do kategorie „kamarád na pivo“, ale pár z nich… stále šarmantní, sexy, teď už opravdoví chlapi.
A pak je tu on!
Ten, který nezmizel
S jedním z nich jsem vlastně nikdy úplně neztratila kontakt. Známe se 25 let a sice jsme se tak osm let neviděli, ale občas jsme si napsali: „Jak se máš?“ – nic velkého, jen takové tiché ujištění, že ten druhý je pořád někde tam venku a dýchá. Poslední měsíce si ale píšeme víc. A já začínám přemýšlet: Je to zrovna ten muž, který by ve mně mohl znovu probudit vášeň? A vůbec – chuť mít sex?
Byl vždy nádherný chlap. Dokonalé tělo, nádherná tvář. Jenže tehdy to bylo jen o jednom – kvalitní sex bez iluzí, bez velkých citů, bez „žili šťastně až do smrti“. A já už nejsem ta holka, co před lety. Mám svoje rány, svoje hranice, svoje „tak tohle už fakt ne“.
Jenže on na to jde chytře. Asi se mu ten náš tehdejší sex opravdu líbil – jinak by dnes nepřemýšlel nad tím, jak na mně, když ví, že jsem v sexu zablokovaná, a to hodně. Napsal jen: „Můžeme se prostě vidět a popovídat si.“ Bez nátlaku, bez trapných narážek. A to mě přesvědčilo. Proč to nezkusit? Proč se nevidět a prostě uvidíme.
Zvonek
Domluvíme se, že se sejdeme u mě v bytě. Sedím a čekám, až dorazí, a v hlavě mi běží dokola ty samé otázky:
Budu se mu ještě líbit? Bude se líbit on mně? A hlavně – budeme se vůbec ještě přitahovat?
Pak se nadechnu a uklidním se: „O nic nejde. Když tak si prostě jen popovídáme.“
Najednou zazvoní. Samozřejmě, že zrovna dnes mi nejde otevřít domovní dveře přes telefon – osud má smysl pro humor. Musím pro něj dolů. Cítím, jak mi buší srdce, každý krok po schodech zní jako výstřel do ticha.
Otevřu dveře… a v ten okamžik vím, co cítím.
Je to pořád on. Nádherný chlap, stále dokonalé tělo, stále dokonalá tvář. Černé, trochu delší vlnité vlasy, které by klidně mohly hrát v reklamě na šampon. Oči, ve kterých je směs klidu a divokosti, a úsměv, který by se měl dávat na předpis lidem v depresi. A ta vůně… Bože. Tohle je chlap snů – alespoň co se vzhledu týče.
V jeho očích vidím, že se mu pořád líbím. Ta přitažlivost mezi námi jako by nikdy nezmizela – možná je dokonce silnější.
Na gauči
Sedíme vedle sebe na gauči. Je klidný, nesahá na mě, respektuje všechno, co jsem mu o sobě řekla. Chvíli mluvíme úplně normálně – o práci, o životě, o tom, jak je svět čím dál víc šílený.
A pak si uvědomím, že mám v hlavě úplně jinou větu: „Tak už se mě dotkni.“ Úplně zapomínám, že jsem si poslední roky říkala, že už sex nechci a nepotřebuju.
Stačí, aby se lehce dotkl mojí ruky, a celé tělo se mi rozechvěje. Na kůži mi naskočí husí kůže, jako by si každá buňka vzpomněla, jaké to je – chtít.
Sundá si tričko a já jen zírám. Tělo, které jako by popíralo kalendář. Šlachy, svaly, linie, které si pamatuju z dřívějška – a přesto působí nějak nově, dospěleji. Dívám se na něj a skoro zapomínám dýchat.
Nakloní se blíž. Cítím jeho teplo, jeho vůni, dech, který mě jemně šimrá na krku. Doteky jsou nejdřív opatrné, jako by testoval, kde je hranice, za kterou už nesmí. Každý jeho pohyb je otázka a každé moje přiblížení je odpověď.
V jednu chvíli mezi námi visí krátké ticho – takové to nabité, kdy se svět smrskne na pár centimetrů mezi rty dvou lidí. Podíváme se jeden druhému do očí a já v těch jeho vidím přesně to, co sama cítím: „Chci tě. “
Když mě políbí, není v tom nic hrubého. Je to spíš návrat. Pomalu, trpělivě, jako by se ke mně vracel po dlouhé cestě a nechtěl nic pokazit. Můj strach se začne rozpouštět – dotek po doteku, nádech po nádechu.
Pak už nepočítáme čas. Nechávám se vést, poslouchám svoje tělo, jeho tělo, dech, který se zrychluje, smích, který se mezi polibky dere ven, když jeden z nás řekne nějakou úplnou blbost. Noc je plná něhy, vášně i těch malých trapných momentů, kdy ti sklouzne deka, zakopneš o polštář nebo se oba začnete smát ve chvíli, kdy by se v romantickém filmu měla ozvat dramatická hudba.
A to všechno je mnohem lepší než dokonalý scénář.
Když vášeň dostane jméno
Nezůstane jen u jedné noci. Z tohohle setkání vznikne další a další – a s každým dalším se něco mění. Už to není jen o tělech, která si rozumí až podezřele dobře.
Začneme zjišťovat, že máme nejen stejnou energii, ale i stejnej humor. Že se umíme vášnivě milovat, ale taky vášnivě smát. Že není nic lepšího, než se po divoké noci tulit pod peřinou a dělat si srandu jeden z druhého – a přitom vědět, že když se zasmějeme moc, stejně to dopadne tím samým: rukou, která sklouzne o kousek níž, a pohledem, ve kterém je znovu všechno.
Jestli tahle vášeň a cit vydrží i dál? To zatím neví nikdo. Ale pokud ano, můžete se těšit na další příběh o nás dvou. A kdo ví – možná už ho právě teď posloucháte jako novou píseň… jen ještě netušíte, jak moc je skutečná.
Zatím nemám na Medium ani YouTube monetizaci, takže každý like, komentář nebo odběr mě neskutečně těší ❤️. Pokud vás moje články, příběhy a songy baví, můžete podpořit další tvorbu příspěvkem : podpořte autora. Děkuji!
