Článek
Bylo mi právě dvacet – a cítila jsem se, jako bych mohla mít celý svět u nohou. Štíhlá, vysoká, s tmavými vlasy rozpuštěnými po ramenou, na očích rafinovaně rozmazanou černou tužku, která dělala můj pohled ještě drzejší. Podpatky mi přidávaly do výšky další centimetry a já si užívala, když jsem v zrcadle zahlédla vlastní ladné nohy v ultra krátké černé sukni. Hladká kůže, bílý hedvábný top, jemně průsvitný a odvážně vykrojený, obepínal moje tělo těsněji než milenecká náruč. Tenkrát mi bylo vlastně jedno, kdo se dívá – všechny pohledy, i ty pokradmé, mě vzrušovaly a nabíjely.
Byla jsem nová hosteska, ztracená ve velkém pražském obchodním domě mezi stánky s vínem a čokoládou. Právě jsem přeskládávala promo kartonky, když jsem spatřila JEHO. Francouz – to jsem poznala okamžitě. Vyšší než všichni kolem, s odhodlaně tmavými vlasy prohrábnutými dozadu a dokonalým třpytem v očích. Jeho oblek byl jako druhá kůže; s řadou detailů, které vám na moment vyrazí dech – třeba lesklé manžetové knoflíčky se zlatým „S“. Kravata hořčicově žluté barvy zářila jako hlad po dobrodružství.
Ten muž – řekněme mu Sébastien – mě nejdřív jen přelétl pohledem. Ale z té letmé výměny pohledů vyrostlo něco nečekaně spalujícího. Zpomalil krok, pousmál se tím svým rozverně dravým úsměvem a svými okouzlujícími ústy tiše vyslovil „Bonjour, mademoiselle…“ Hlas měl sametový, s akcentem, jaký znají ženy jen z pařížských večerů ve filmech. Celá jsem se zachvěla a cítila, jak mě od hlavy až k patě polévá elektrizující vlna.
Druhý den jsem už netrpělivě čekala, zda ho zase uvidím. Sébastien nezklamal – přišel, tentokrát natolik blízko, že jsem mohla vnímat jeho parfém, v němž se mísilo cedrové dřevo, jemná kůže a vzdálená stopa soli z mořského pobřeží. „Très belle jupe, mademoiselle…,“(Velmi krásná sukně, slečno) zašeptal a já jen opětovala: „Máte krásnou kravatu.“ Jeho smích byl nakažlivý a upřímný. Pozval mě na kávu – a já, místo odpovědi, jen polkla a kývla.
Kavárna byla intimní. Sébastien si sundal sako, rukávy měl vyhrnuté a jeho silné předloktí mě fascinovalo. Každé jeho gesto bylo součástí svádění, ve kterém byl opravdu francouzským mistrem. Povídali jsme si, o všem i o ničem, až jsem byla tak rozrušená, že jsem sotva vnímala okolí. Pak, když jsme vystoupili před kavárnou, mě políbil tak hluboce, až se mi podlomila kolena. Jeho rty byly hladové, jazyk vynalézavý, a mé ruce samovolně sklouzly po jeho hrudi směrem ke krku.
Naše první milostné setkání v jeho autě bylo explozí touhy. Sébastienova ústa hladila můj krk, jeho prsty se dotýkaly mé kůže s něhou a žárem. Svlékal mě pomalu, s požitkářskou trpělivostí, jakou mají jen Francouzi, kteří umí z každé vteřiny učinit hodinu extáze. Jeho polibky byly hluboké, jemné i tvrdé zároveň – každým dotekem mě sestavoval znovu, k zulíbání, k nespoutané vášni. V autě, kde lhostejní kolemjdoucí netušili, jak moc se tam rozpálil svět, jsem se v jeho náručí poprvé úplně ztratila.
Netrvalo dlouho a Sébastien řekl: „Chci tě cítit všude, nejen tady.“ A tak jsme spolu utíkali za hranice všedních dní. Tajně jsme se scházeli – v luxusních hotelových pokojích, kde mě pokládal na hedvábné povlečení jako svůj nejcennější poklad. V lesích, kde jsme milování s chrpami a pampeliškami ve vlasech prožívali pod šepotem stromů. Na zadním sedadle jeho auta, kde jsem mu šeptala do ucha neslušná francouzská slova, která mě naučil, zatímco mě jeho ruce hltaly s takovou žádostivostí, až jsem myslela, že hoříme oba.
Sébastien byl jako vítr: jemný i divoký – jednou byl něžný gentleman, podruhé si bral, co chtěl, bez ptaní. Nikdy jsem nezažila větší spalující touhu i bezpečí zároveň než v jeho náručí. Uměl se dívat do očí i obejmout celou duši, plýtvat komplimenty, posílat mi květiny se vzkazem „Pour mon rêve provocant“ – Pro můj provokativní sen. Každý den byl se Sébastienem novou kapitolou, ve které jsem zářila spalující touhou, opilá životem a jeho žárem.
Jak rostl v kariéře, začala mezi námi růst vzdálenost. Sébastien byl stále krásný, úspěšný i vytíženější a já věděla, že touha v jeho očích bude zářit ještě pro mnoho dalších žen. Přesto když odjel, nikdy jsem v sobě necítila prázdno – spíš hlubokou vděčnost, že jsem milovala právě jeho. Rozešli jsme se tělem, nikoli však srdcem. Občas si napíšeme; jeho oslovení „má krásko“ mě vždy zahřeje jako vzpomínka na žhavý letní den.
Sébastien zůstává mužem, kterého si chci vrytého do paměti uchovat jako kapitolu, která voní po parfému, vášni a svobodě.
