Článek
Když se řekne panelák, většina lidí si představí dětství, linoleum, věčně rozbitý výtah a sousedy, kteří si navzájem posílají bábovky (a salmonelu). Realita je ovšem mnohem zábavnější – a někdy i na antidepresiva. Zvlášť když máte tu čest bydlet pod párem, kterému by slušel titul „Mistr a Mistryně světa v nesnášenlivosti a pasivní agresi“.
Moje mamka měla tu smůlu, že si nad ní pořídili hnízdo dva exempláře, kteří by se výborně vyjímali v učebnici „Jak znepříjemnit život všem okolo a ještě si to užít“. On – typický panelákový generál, co má v garáži víc nářadí než v hlavě, a ona – mistryně v disciplíně „naštvaný pohled z balkonu“. Oba dva spojila láska k cigaretám a nenávist ke všemu, co dělá radost.
Každý den, když jsem šla k mamce na návštěvu, už jsem u vchodu cítila, že nahoře někdo šoupe židlí. Zřejmě trénovali na mistrovství republiky v přesouvání nábytku. Ale to byl jen začátek. Jejich hlavní disciplína byla kouření na balkoně. Panelákový balkon, to je taková zoologická zahrada – někdo tam suší prádlo, někdo pěstuje rajčata, a někdo tam prostě sedí a posílá do světa tolik kouře, že by z toho Greenpeace omdleli. Nad mamkou se pravidelně rozprostřel oblak, který by zastínil i Černobyl. V létě jsme si u mamky připadali jako v udírně, akorát místo klobás jsme byli my.
Ale to by nebylo to nejhorší. Tito sousedi totiž měli radar na každou radost. Když jsme si s mamkou pustily rádio a náhodou se zasmály (a to, prosím, bylo POLEDNE, žádná noční diskotéka), do pěti minut následovalo bušení na dveře, jako by se za nimi schovávala celá zásahovka. Otevřu dveře a tam paní s výrazem, že právě přišla o poslední nerv i poslední cigaretu: „Prosím vás, můžete být laskavě zticha? My tady bydlíme, ne na pouti!“ No jasně, protože smích v paneláku je zločin a radost je trestná jako neplacení inkasa.
Jednou jsme si dovolily pustit televizi o trochu víc nahlas, protože mamka už neslyší jako dřív (po dvaceti letech v tom paneláku se není čemu divit). Za deset minut opět bušení. Tentokrát přišel ON. V teplákách, co pamatovaly ještě Husáka, a s pohledem, že by rozplakal i pitbula. „To je hrozný, co si to dovolujete, my tady chceme mít klid!“ Chtěla jsem mu říct, že klid bude mít, až si pořídí domek na samotě nebo zaklepe bačkorama, ale místo toho jsem se jen usmála a zavřela dveře. V duchu jsem si představovala, jak jim na balkon pošlu dron s nahrávkou našeho smíchu, co bude hrát pořád do kola.
A to ještě nemluvím o jejich kreativních stížnostech. Vadilo jim všechno: Když mamka větrala, prý jim táhne na balkon. Když vařila, prý jim smrdí cibule až do ložnice. Když jsem přišla na návštěvu s dítětem, prý dupeme jak stádo slonů. Když jsme si pustily film, prý vibrace z repráků rozvibrovaly jejich porcelánovou sošku. Jednou jsme si dovolily opéct na balkoně klobásy na elektrickém grilu. Do pěti minut stáli na balkoně a řvali, že jim ničíme zdraví a že už volají hygienu. Přitom sami tam seděli v oblaku cigaretového dýmu, že by se tam ztratila i lochnesská příšera.
Vrchol všeho přišel, když jsme si jednou v létě zpívaly karaoke. Bylo teprve půl druhé odpoledne, slunce svítilo, ptáci zpívali, ale nad námi se rozhostilo ticho před bouří. Najednou se ozvalo bušení, že málem vypadly dveře z pantů. Otevřu a sousedka s rudou tváří a cigaretou v koutku úst: „Tohle už je moc! My tady chceme žít, ne poslouchat vaše estrády!“ V tu chvíli jsem měla chuť jí zazpívat sólo z Carmen, ale místo toho jsem jen řekla: „Nebojte, příště vás pozveme, ať si taky zazpíváte.“
A takhle to šlo pořád dokola. Každá radost, každý smích, každý pokus o normální život byl okamžitě potrestán. Ale víte co? Časem jsme si z toho začaly dělat srandu. Když jsme se smály, říkaly jsme si, že trénujeme na mistrovství světa v rušení sousedů.
Jednoho dne, na ten nesmím zapomenout a ono to vlastně ani nejde, kdy můj tehdejší přítel dostal za úkol přidělat u mamky v koupelně poličku. Nebyl to zrovna kutil – spíš takový MacGyver bez švýcarského nože, ale chtěli jsme ušetřit, tak jsme mu dali šanci. On poprvé v životě držel vrtačku (myslím, že si ji spletl s fénem) a já mu dělala asistentku. V koupelně začal předvádět gymnastické kreace, jako by zkoušel nový cvik na olympiádu. Nějak si nevěděl rady, kam si opřít nohy, tak je zaparkoval na umyvadlo. Vrták se roztočil, já držela palce, a najednou – rána jak z děla! Nejenže provrtal zeď tak, že na chodbě vypadlo půl paneláku, ale zároveň mu podklouzly nohy a shodil to nové, krásné umyvadlo. To s duněním spadlo na zem a rozpadlo se na tisíc kusů. V tu samou chvíli zazvonil soused shora. Ten chudák netušil, jak riskuje.
Já v šoku z apokalypsy v koupelně, on zvoní a řve, co si to dovolujeme vrtat ve tři odpoledne, že chce spát. Jenže to neměl dělat – byla jsem v takové ráži, že jsem na něj spustila: „Ty … , jdi už do …!“ ( bohužel tyto velmi vulgární výrazy , dle pravidel publikování na medium.cz, zde nemohu napsat, ale věřím, že vaše představivost si je doplní sama) a zabouchla mu dveře před nosem.
Pak jsem si sedla za dveře a sama zírala, co jsem právě vypustila z pusy. Otevřu, jestli už odešel – vypařil se beze slova jak pára nad hrncem. Jen ze shora slyším, jak manželce s hrůzou říká: „Ona mi řekla, že jsem …!“ No, měl pravdu byl to …A jak to celé dopadlo? Mamka nemá umyvadlo dodnes, prý je stejně praktičtější se mýt pod kohoutkem ve vaně. A sousedi? Ti se nakonec odstěhovali. Zřejmě zjistili, že s námi se pouštět do křížku je o život. Paneláková olympiáda skončila, vítězové jsme my – a koupelna? Ta je teď spíš muzeum moderního umění.
