Článek
Vladimír Tekverk vešel do dějin české kriminalistiky jako sadistický vysoce inteligentní vrah, který roky dovedl svou deviaci držet na uzdě, ale nakonec svůj vnitřní boj prohrál. V dětství nijak nevybočoval z řad svých vrstevníků. Vyrůstal v pražské Liboci. Byl to „rošťák“, který občas vyvedl klukovinu, ale to spousta jeho vrstevníku taktéž. Sklony k sadismu se u Tekverka objevily, když mu bylo 14 let. Tehdy se třídou vyrazil na školní výlet. Jako lokalita bylo zvoleno Máchovo jezero. Při pohledu na půvabnou spolužačku v plavkách pociťoval vzrušení, které ovšem doprovázely znepokojivé představy. Sadistické myšlenky se v jeho mysli cyklily. Začal si také půjčovat knihy s touto tematikou.
Věřil, že vyhraje svůj vnitřní boj se sadismem
Věřil však, že tyto tužby zvládne ovládnout, a tak se se svým problémem nikomu nesvěřil a ani v budoucnu nevyhledal psychiatra. Po dokončení základní školy začal studovat na elektrotechnické průmyslovce. Dostal opakovaně třídní důtku. Po dokončení střední školy pokračoval ve studiu na elektrotechnické fakultě ČVUT, které úspěšně dokončil v roce 1974. Po absolvování vysoké školy začal pracovat jako technolog v leteckých opravnách. Oženil se a narodil se mu syn.
Vladimír Tekverk možná tou dobou mohl působit jako spořádaný a slušný člověk, ale v jeho mysli nevyhasínala touha někomu fyzicky ublížit. Od mládí se mu líbily nože, a tak jeden s sebou stále nosil. „Oficiálně jsem si namlouval, že jej nosím, abych si mohl nakrájet svačinu. Ale ve skrytu duše jsem věděl, že je to jinak. Že počítám s tím, že se mi nůž hodí k rozpárání ženy,“ tak zní jeho autentická výpověď, která je uvedena v knize Lovec přízraků: vraždy, které šokovaly republiku, jejímiž autory jsou přední český kriminalista Jiří Markovič a scénárista a spisovatel Viktorín Šulc.
Svou oběť si vyhlédl v MHD
Krotit svou deviaci se mu dařilo do 6. června 1979. Vladimír Tekverk si po práci ještě zašel s kamarádem na pivo, po desáté hodině večerní se rozloučili a každý z nich vyrazil domů. Té noci nasedl do autobusu číslo 166, kde se pohodlně usadil, přičemž jeho pohled spočinul na krásné mladé dívce, která na sobě měla světlý oděv. Při vystupování se k ní dostal blíž, byl fascinován jejím éterickým vzhledem. V ten moment prohrál svůj vnitřní boj, ještě na schodech autobusu nahmatal svůj nůž, který u sebe nosil. Šestnáctiletou dívku ubodal pod stromem v pražských Letňanech.
Po činu se vrátil domů, kde vzbudil manželku, které oznámil, že je vrah. Ta si chvíli myslela, že Vladimír Tekverk mluví nesmysly, pak si ale všimla krve na jeho oděvu. Byla nekompromisní, oznámila mu, že spolu půjdou na stanici Veřejné bezpečnosti, kde Vladimír Tekverk vše po pravdě vypoví. Tak se i stalo. S policií sice spolupracoval, ale na otázky odpovídal promyšleně. Ze zhotovených znaleckých posudků i prvotní výpovědi obviněného vyplynulo, že Vladimír Tekverk trpí sadistickou deviací.
Byl odsouzen k 25 letům odnětí svobody
Časem však obviněný přišel s jinou verzí. Snažil se vyšetřovatele vraždy přesvědčit, že se s danou dívkou se znali delší dobu. Tvrdil, že ji zabil kvůli tomu, že jej měla vydírat a chtít peníze za to, že neřekne o poměru manželce. Tuto „pohádku“ mu ale nikdo nezbaštil. Kriminalista Markovič, který jeho případ vyšetřoval, mu nedoporučoval oběť očerňovat. „Především svou změnou výpovědi udělal pan obviněný rázný krok směrem k trestu smrti. Proč? Poněvadž se zbavil jediné možné polehčující okolnosti. To jest sadistická deviace, se kterou bojoval, ale nakonec prohrál…“
Nakonec soud Vladimíra Tekverka odsoudil k 25 letům odnětí svobody. Rovněž byl vykastrován. V případu hrály podstatnou roli posudky znalců, kteří se jednoznačně shodli, že vrah trpí sadistickou deviací, a tak měl při spáchání trestného činu omezené rozhodovací schopnosti. To jej zřejmě zachránilo od trestu smrti, který mu hrozil. Nakonec si odpykal o 7 let méně, byl propuštěn dříve pro dobré chování.
Zdroje: Český rozhlas, Náš region,
MARKOVIČ, Jiří a Viktorín ŠULC. Lovec přízraků: vraždy, které šokovaly republiku. Praha: Epocha, 2008. ISBN 978-80-87027-59-2.
