Článek
Hezky si je nastříhal, tak jak to dělával vždycky a začal je házet po své sousedce Martině.
K tomu dodával vesele: „Já jsem šmoula Šprýmař.“ Martina se zasmála. David, když viděl, že na ni jeho vtipné poznámky působí velmi dobře, pokračoval: „Já takovej bordel dělám i doma, ale pak si to stejně musím uklízet.“
To už Marťa vyprskla. To se prostě nedalo soustředit na hodinu a na výklad.
Martina v té době neměla ve třídě nikoho, kdo by se s ní tak normálně bavil a a věnoval jí trochu pozornosti.
Proto si řekla, že pro jednou to nevadí, když jí uteče látka z dějáku.
A tak si užila hodinu v zábavné společnosti.
(David ji zaujal, už když přišel v šesté třídě, ale to se vždy jen pozdravili jako spolužáci.)
Doma ji pořád škádlili: „Tobě, se David líbí, že jo?“
Martina jim musela dát za pravdu, protože on byl kluk snů.
Po téhle příhodě s milými vtipy se do něho opravdu zamilovala.
Potom to nějak utichlo, myslela si, že se ten příběh dál vyvíjet nebude. Přišel den D, kdy spolu začali kamarádit.
Marťa si večer předtím přála, aby byli přátelé. A když to vyslovila, okamžitě tvrdě usnula.
Bylo pondělí 14. dubna a Martina měla psát se svojí třídou místní soutěž Právo pro každý den. Mělo se to psát v místnosti, kde je televize a hodně místa. Společenské místnosti.
Martina tam chvilku čekala s mamkou a asistentkou Helenou. Jenže pořád nikdo nepřicházel. Nakonec přišla paní učitelka Medvědová, že se to bude psát ve třídě.
Marťa se připojila ke své skupince. Mamka a Helena odešly a začalo se psát.
Martina nerozuměla, co znamená pojem padělání peněz, tak jí to Slávek vysvětlil.
David, jenž byl v jiné skupince, se začal Martiny ptát na nějaké otázky, jestli by mu něco z práva neřekla. Ona to zrovna nevěděla. Za chvíli jí položil otázku, kterou by nikdy od něj nečekala. A ta zněla: „Kdo se Ti líbí?“ Martinu tím opravdu zaskočil, že se teda jenom zmohla na otázku: „Hádej?.“
Zkoušel hádat, padala fakt různá jména, Marťa záporně kývala hlavou. Poslední pokus asi dvacátý: „Já.“ To byla pravda. ,,Ano.“ ,, Já se Ti nesmím líbit.“ Martina byla zmatená, nevěděla, co mu odpovědět, tak řekla jen: „Tak né, nelíbíš se mi.“
Celé hodiny si ti dva povídali a potom i následující dny, Martina jen kvetla.
Když odcházeli na prázdniny. Loučili se pozdravem. „Čau Marťo.“
„Čau Davčo.“ ,, Neříkej mi Davčo.“ „No, tak, Davide.“
Zavedli si svůj pozdrav: „Zdar“
Během toho se to nějak dozvěděla asistentka Helena. Když se o tom Marťa zmínila na soutěži zahrádkářů. Pak chodila déle za Marťou, aby se ti mohli vyblbnout.
Házel si s ní s balíčky kapesníků a chytali je. Strašně se u toho nasmáli.
Sehnal si její číslo a o hodině ji prozváněl. Pak když se zeptala SMS, kdo to je, představil se jako pán z Brna.
Z deníku Martiny:
Co s Davidem děláme? Zlobíme Pytrýska, dáváme si malé dárky - brambůrky, bonbony, čokoládu. Už jsme několikrát pohádali, ale pak jsme se zase usmířili. Teď ve čtvrtek o občance jsme si řekli, že budeme opravdoví kámoši, my byli předtím, ale teď budeme ještě víc. Ve středu mě nešlo něco informatice stáhnout a a David říká: „Zkus to.“ Podíval se na to. Pak říkal: „No jo, opravdu to nejde.“ „Počkej, ukaž.“
Chvíli si s tím hrál, až se mu to nakonec povedlo. U toho jsme si říkali, že sranda musí být. Otáčí se na mě při písemkách, já mu vždy něco málo poradím. O geometrii jsme si předávali kružítko, protože ho zapomněl doma. Jednou skákal přes lavici, sedřel si rameno a rozbolel si pořádně záda. Chtěl k Slávkovi. A sletěl z lavice. Dostala jsem od něj jablko. Takové pěkné. Červené. Nikdy předtím jsem takové neměla. Láskyplné. Tak jsem si řekla, že si po odpoledních budu nosit jablko, až budu na gymplu. Ve fyzice se schoval pod lavici, tak aby ho paní učitelka Medvědová neviděla. A pak jsme si povídali. Je fakt skvělej. Helena mě potom pomáhala dodělávat obrázky z výtvarky, protože tu jsme celou prokecali a já pak musela jít z hodiny dříve, abych stihla přípravu na přijímačky na gympl. Heleně jsme schovali klíče, smáli jsme to tomu. Mě ještě spadly na zem, tak mě je David ochotně podával a znovu jsme je dali do skrýše. Dobře jsme to provedli. Na školním výletě do Českých Budějovic říkal, že si přijde se mnou popovídat do chatky a opravdu přišel. To už moje dvě spolubydlící spaly jako dřevo a dub, takže si ničeho nevšimly. Jsem za to fakt ráda.
Divadelní hra: záchrana kámoše
Spolužáci byli v Brně, zůstali jsme jen my dva ve třídě. Spojili nás s Béčkem. Karel z Béčka vymyslel hru, že se bude jako s Davidem prát a mlátit a já zachraňovat. Chvílemi to vypadalo jako skutečně. Říkala jsem si, přeci mě nebude někdo mlátit mého Davídka. Hodila jsem po Karlovi láhev. Netrefila jsem se. David, aby ta hra byla ještě akčnější volal: „Marťo, prosím, pomoz.“ Mě ho bylo líto opravdu, protože to zahrál, jako kdyby to bylo skutečné. Den po tom to zkoušeli všichni.
David: „Marťa je můj bodyguard“. Já jsem i myslela, že mě ta role nešla, ale teď vím, že už ano.
David: „Proč máš dres s Lampárdem? Ten není vůbec dobrej.“
„Proč? Protože se mi líbí a fandím Chelsea.“
David je výborný fotbalista, jenž umí překopnout míčem obrovský strom. Také hrál na školním výletě na Pálavě s kluky nohejbal.
Davidovy veselé poznámky: „Marťo, proč ještě nemáš kluka, vždyť jseš taková krasavice. Pytrýsek, říkal, že Tě miluje. Marťo, vem si korunu, abys byla královna. Jé, to je fakt pro mě, tak Ti děkuju.“
Jindy Martinu učil, jak střídat obličeje. Usmál se, překryl si obličej a zamračil nebo vycenil zuby.
Taky si jí tajně fotil a pak jí to za pár dní říkal a ukazoval. Když si dovolil říct slovo, jaké říkají puberťáci, totálně ho setřela opačným slovem a on okamžitě zmlkl a to až do konce hodiny.
To zas jednou padala omítka na místě, kde seděl a on chtěl k Marťě. Paní učitelka řekla ne. Bylo jim to oběma líto
Když končila škola, Martina byla smutná, protože už po jejím boku nebude David. Žádné vtípky, srandičky, povídání, společné chvilky ve fyzice o přestávce, kde spolu rádi debatovali.
Když byli čerti, ptal se jí, jestli zlobila a ona že jo. Zmazal ji takovým způsobem, že to měla až ve vlasech.
O matice na ní bafl, až vypískla, ale měla strašnou radost.
Když opékali špekáčky, tak se na ní hluboce díval. Řekla bych zamilovaně.
V Lednici na výletě také. Když měl bílou košili, prohlížel si Martinu, jak kdyby ji skutečně miloval, ale z nějakého důvodu prostě nemohli spolu být.
V pátek ve škole kolem ní prošel a celou cestu ze šatny z ní neodtrhnul zrak. Martě tehdy hrála v hlavě písnička Stín katedrál.
Vymyslela si sen, že David řekl, že schodolez je nebezpečný. Bude mě radši nosit sám.
Nikdy spolu nechodili, ale Martina Davida přesto milovala. Její první platonická láska.
Na gymplu, kam Martina šla po základce, pořádali Majáles a David se tam objevil. Martina byla tak rozrušená, když ho viděla, že málem vylila pití. „Ahoj.“ Pozdravili se. Byla ráda, že ho vidí, že je šťastný a má se dobře. A že je zdravý.
Martina zkoušela Davidovi psát, jak se má. Byl to bručoun a odepsal jí, proč mu píše, že má holku.
To ale nemohla vědět, když se neviděli a ani si nepsali.
Majáles byl pro ni jako Valentýn a čas lásky v jednom. V 6. třídě, kdy ho poprvé spatřila, věděla, že si ho z hlavy už nikdy nevymaže. Stýskalo se jí a toužila ho spatřit. Nepřestane se jí prý nikdy líbit. Napsala dokonce příběh o ní a Davidovi. Lavička v parku vypravuje aneb Příběh 1 dívky a 1 chlapce. Anonymně. Soutěž vyhrála, byla 3.
A ten den 22. 3. 2017 ho z auta zahlédla.
Uběhl rok a zase je tady Majáles a Martina už plánovala, co udělá, až potká svou lásku.
Popřeje mu k narozeninám, i když už je měl před více než měsícem, vezme ho za ruku, zeptá se ho, jak se má, přitulí se k němu, prostě něco udělá.
