Článek
Pozor na přílišnou „vyzývavost“ nebo naopak „váhání“, obé může podnítit ke znásilnění
Na počátku bylo slovo. Ano, přesně tak, slovo křesťanského demokrata Václava Bendy. Benda v roce 1991 ve Federálním shromáždění vystoupil s tím, že mu leží na srdci osudy násilníků, které oběť vyprovokovala svým „vyzývavým chováním“ a „nedostatečným oblečením“, a rovněž manželů, kteří „musí někdy překonat váhání“ svých manželek a navrhl snížení spodní hranice sazby za znásilnění ze 3 na 2 roky. To zároveň umožnilo ukládání podmíněného trestu. Návrh prošel bez rozpravy.
Podmíněný trest za znásilnění se tedy nezačal udělovat po široké odborné debatě, ale na základě značně stereotypních představ jednoho konzervativního zákonodárce, upozorňuje ředitel Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády Radan Šafařík v kapitole o sexuálním násilí knihy Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? (str. 308 - 309). Jedná se o počin širokého autorského kolektivu pod vedením emeritní soudkyně Ústavního soudu Kateřiny Šimáčkové, Barbary Havelkové a Pavly Špondrové. (1)
Když to čtu, připadám si jako na začátku minulého století. Nedozvím se snad, že manžel „má na překonání váhání manželky“ právo?
Soudy dávají podmínky i v případech nesporných znásilnění
Poslanec Václav Benda, jakkoli je jeho návrh kontroverzní včetně odůvodnění, myslel – jak vyplývá z dalších jeho vyjádření na poli Federálního shromáždění – na případy sporné. Tedy ty, kdy neexistuje dostatek důkazů o tom, jak to bylo.
Praxe se však stala výrazně horší, než tehdy poslanec Benda zamýšlel. Soudy ji značně posunuly v neprospěch žen. Podle organizace proFem, která provedla analýzu rozsudků a jejich odůvodnění z let 2019 a 2020, padly podmíněné tresty i v případech, které soudy označily za zcela nesporné.
Dopracovali jsme to tak daleko, že téměř 50 % znásilnění končí podmíněným trestem. Podle zmíněné analýzy proFem, v rámci níž socioložky Petra Havlíková a Iva Šmídová zkoumaly 556 soudních rozhodnutí, se většina trestů za znásilnění a domácí násilí pohybuje na spodní hranici trestní sazby.
Zákonodárci neví, co je sexuální praktika
Stejně absurdní je i vývoj názoru zákonodárců na to, jaká sexuální praktika se má považovat za znásilnění. Konzervativně se zřejmě vycházelo od misionářů a do roku 2001 se za trestný čin znásilnění považoval pouze vaginální pohlavní styk vynucený na ženě. Přinucení k orálnímu či análnímu sexu (kdy logicky obětí mohl být i muž) se neklasifikovalo jako znásilnění, nýbrž většinou jako omezování osobní svobody, které se trestalo mnohem nižšími tresty. Přitom co je sexuální praktika, věděli Indové už někdy ve 4. - 6. století n. l., kdy je poměrně obsáhle spolu s ilustracemi popsali v díle Kámasútra.
Ženy jsou zděšeny
V rámci senátní kampaně jsem hovořila na toto téma již s téměř tisícovkou žen i mužů. Jejich o(hlas) je jednoznačný. Jsou zděšeny/i případy, o kterých se nyní díky medializaci dozvídají. Nejen tím, že se dějí, ale hlavně tím, jak se případy bagatelizují, jaké máme zákony, které ženy před násilím nechrání, a jak jsou uplatňovány. Řada z žen např. nevěděla, že do nedávna nestačilo říci NE, dokonce volat NE, protože definice znásilnění požadovala fyzické překonání odporu. Změnilo se to až letos díky ženám, např. poslankyni Kláře Kocmanové (Piráti).
Existuje řada témat, která společnost přirozeně rozdělují. A pak je tu jedno téma – téma sexualizovaného násilí, kde se zdá, že ženy říkají jednomyslné NE. NE bagatelizaci trestného činu znásilnění.
