450 metrů podvodu: Když CIA kopala tunel pod Berlínem a KGB se jen smála

Rudow, jižní cíp americké zóny Berlína, srpen 1954. Na jihovýchodním okraji amerického sektoru Berlína, nedaleko letiště Schönefeld, těsně u hranice sovětského sektoru, stojí nově postavený sklad, který podle vojenských papírů patří armádnímu radarovému stanovišti. Místní si zvykli na hluk, ale nikoho nenapadne ptát se, proč sem v noci jezdí těžké náklaďáky s ocelovými pláty, ani proč se z hlubin pod skladem ozývá tlumené dunění vrtných strojů.

Muži, kteří tu dole pracují na směny dlouhé i šestnáct hodin, nevědí o konečném cíli operace o nic víc, než musí. Vědí jen, že hloubí chodbu, která má vést stovky metrů pod ostře střeženou hranicí. Přímo pod sovětskou zónu, až ke svazku podzemních telefonních kabelů. Těmi prochází klíčová vojenská komunikace mezi Moskvou, Varšavou a Bukureští. Netuší však, že v Moskvě už dávno kdosi ví přesně to samé.

Deset let po válce je Berlín ostrovem uprostřed nepřátelského území. Je rozdělený na čtyři okupační sektory, obklopený sovětskou zónou ze všech stran. Je to město, kde se agenti všech stran denně míjejí v kavárnách, na nádražích i v barech, a kde hranice mezi Východem a Západem prochází doslova středem ulic.

Sověti začali nejcitlivější vojenskou komunikaci stále častěji vést po podzemních telefonních a telegrafních kabelech. Domnívali se totiž, že jsou proti rádiovému odposlechu mnohem bezpečnější. Právě tato síť se však později stala cílem operace Gold. Považovali je za absolutně bezpečnou alternativu. Jenže tyto kabely, spojující sovětské velitelství v Karlshorstu s centrálami ve východní Evropě, vedly z velké části právě přes Berlín. Část z nich procházela pod sovětským sektorem jen pouhých několik metrů od demarkační čáry se Západem.

Podobný trik už jednou fungoval. Britská tajná služba MI6 v letech 1948 až 1952 úspěšně provozovala ve Vídni operaci Silver. Není náhodou, že berlínská akce dostala krycí jméno Gold – navazovala právě na úspěšnou operaci Silver. Šlo o sedmdesátistopou odposlechovou chodbu vedenou ze sklepa nenápadného domu až ke kabelům sovětského velitelství. Když CIA na začátku padesátých let zoufale hledala způsob, jak nahradit ztracené rádiové zdroje, Britové jim ukázali, že vídeňský úspěch se dá zopakovat, jen v mnohem větším měřítku.

Ředitel CIA Allen Dulles projekt schválil v lednu 1954 pod krycím jménem Gold. Spojenci z britské MI6 mu interně říkali operace Stopwatch.

Stanovili si monumentální cíl: prokopat se do délky 450 metrů, což je rozměr přibližně stejně dlouhý, jako je výška Empire State Building. Muž, který dostal celou operaci na starosti, byl Bill Harvey, legendární postava, bývalý agent FBI, kterého kdysi vyhodil samotný J. Edgar Hoover. Harvey byl mezi kolegy známý jako těžký alkoholik, který nosil pod sakem dva revolvery, ale zároveň jako brilantní operační mozek s buldočí povahou.

Práce začaly v srpnu 1954 pod krytím falešného meteorologického stanice v Rudow. Tuneláři museli vytěžit více než tři tisíce tun zeminy. Aby nevyvolali podezření, veškerou hlínu sypali do sklepních prostor rozsáhlého skladu, kde ji pečlivě maskovali. Na zpevnění chodby pod nasáklou a nestabilní berlínskou půdou spotřebovali 125 tun ocelových plátů.

Technická poznámka: Tunel měl v průměru necelé dva metry. Nejnáročnějším úsekem bylo poslední napojení ve východním sektoru. Cílové armádní kabely totiž ležely pouhý metr pod velmi frekventovanou silnicí, po které pravidelně projížděly sovětské vojenské náklaďáky směřující k letišti Schönefeld.

Kopání nebylo jen o technice, ale i o přežití. Hned na začátku inženýři narazili na nečekaný problém - spodní vodu. Geologické mapy tvrdily, že voda je hluboko, ale vrtné týmy ji našly v poloviční hloubce. Práce se musely zastavit a CIA musela narychlo a v naprosté tichosti dovézt výkonná čerpadla, aby se tunel neproměnil v podzemní jezero. Výsledkem bylo, že tunel musel vést blíž k povrchu, což drasticky zvýšilo riziko, že se strop propadne pod vahou projíždějících aut.

Uvnitř tunelu panovalo nesnesitelné klima. Obrovské množství elektroniky produkovalo masivní teplo, které se mísilo s vlhkostí. Vzduch musel být neustále chlazen masivní klimatizací, jejíž hluk museli inženýři tlumit speciálními akustickými filtry, aby dunění nebylo slyšet na povrchu. Dělníci pracovali v neustálém strachu z provalení písku. Když hloubili poslední metry směrem nahoru ke kabelům, pracovali vleže, v absolutním tichu, a hlínu odebírali pomocí malých lopatek přímo do pytlů, které si podávali z ruky do ruky.

Odposlech slavnostně spustili 11. května 1955. Po zbytek toho roku a začátek dalšího běžela operace na plné obrátky. Magnetofony v americké základně nahrávaly nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně. Pásky se v zapečetěných boxech denně nakládaly do letadel a posílaly na analýzu do obřích vyhodnocovacích center. Sovětské hovory putovaly do Washingtonu a dálnopisy do Londýna.

Rozsah zachycených informací byl monstrózní. Podle oficiálních odtajněných dokumentů CIA tunel za dobu své existence zaznamenal:

Západ získal přístup k nejdůležitějším tajemstvím Východu. Analytici četli hlášení o rozmístění sovětských vojsk, informace související se sovětským jaderným programem, detaily o formování nové východoněmecké armády a logistických problémech na železnicích. Nejdůležitější však bylo strategické ujištění: z hovorů bylo jasné, že Moskva v nejbližší době nechystá žádný vojenský útok na západní Evropu. V éře, kdy ještě neexistovaly špionážní satelity, to byly informace s cenou zlata. Tunel se napojil na tři hlavní sovětské komunikační kabely, které obsluhovaly desítky telefonních i telegrafních linek mezi Berlínem, Moskvou a dalšími centry sovětského bloku.

„Šestnáct hodin denně, sedm dní v týdnu - jen poslech pásek, které nemohly počkat kvůli včasnému varování.“
- Vzpomínka operátora tunelu

Zatímco Američané a Britové oslavovali technický triumf, v Moskvě se pilo šampaňské. Tady přichází zlom, o kterém tuneláři v Rudow neměli ani to nejmenší tušení. Ještě než v Berlíně padla první lopata hlíny, seděl na přísně tajné poradě CIA a MI6 v Londýně nenápadný britský důstojník jménem George Blake a pečlivě si dělal poznámky.

Blake, kterého KGB naverbovala během jeho zajetí v korejské válce, předal svému sovětskému řídícímu důstojníkovi podrobnosti o projektu, plánované trase tunelu, cílových kabelech i harmonogramu celé operace i detailní náčrt plánované trasy tunelu včetně označení cílových kabelů. Stalo se tak už na podzim roku 1953, tedy celý rok předtím, než Američané vůbec kopli do země. KGB tak věděla o tunelu již od samotného zrodu myšlenky.

Proč Sověti nezasáhli hned? Kdyby Moskva stavbu okamžitě zablokovala, ušetřila by si únik statisíců vojenských tajemství. Jenže by tím okamžitě prozradila, že má v samotném srdci britské rozvědky vysoce postaveného krtka.

Sovětské vedení se rozhodlo pro chladnokrevný politický kalkul: nechat tunel běžet, obětovat tajemství svých vlastních generálů, a chránit tak Blakea jako mnohem cennější aktivum pro budoucnost. Informace byla držena v mimořádně úzkém okruhu nejvyššího vedení sovětských tajných služeb, aby se minimalizovalo riziko prozrazení George Blakea.

Vedlo to k absurdní situaci. Protože běžní sovětští důstojníci a diplomaté v Berlíně neměli o odposlechu ani tušení, mluvili do telefonu naprosto otevřeně, bez cenzury a zcela autenticky. Pozdější analýzy potvrdily, že se KGB ani nepokoušela tunelem krmit Západ dezinformacemi, protože by to mohlo vyvolat podezření u analytiků CIA. Cena za ochranu jednoho superagenta byla tedy extrémní - rok reálného, neutajeného vojenského provozu celé armády v rukou nepřítele.

Když byl Blake v roce 1955 převelen přímo do Berlína, situace začala být pro Moskvu nebezpečná. Blake se pohyboval blízko místa, které sám zradil, a hrozilo, že kontrarozvědka odhalí únik. Sověti museli vymyslet plán, jak tunel „náhodou“ najít, aniž by padl stín podezření na jejich klíčového muže.

Příležitost přišla na jaře roku 1956. Pod záminkou oprav kabelů po vydatných deštích vyslala sovětská armáda 21. dubna 1956 pracovní četu k hrobům na hřbitově v Altglienicke. Oficiální verze pro veřejnost zněla, že vlhkost způsobila na klíčových podzemních telefonech masivní zkraty a je nutná nouzová oprava.

Když dělníci začali kopat v blízkosti silnice, podle přesně nacvičeného scénáře narazili na odbočku vedoucí do tajné chodby. Američtí operátoři na druhé straně tunelu v Rudow slyšeli v přímém přenosu do sluchátek ruské rány krumpáčem a vzrušené hlasy. Než stihli zničit citlivé vybavení, sovětští vojáci prorazili přepážku. Američané stihli jen utéct, zamknout za sebou těžké ocelové dveře a nechat na místě veškeré vybavení.

Moskva okamžitě spustila masivní propagandistickou ofenzívu. Místo aby incident utajila, svolala mezinárodní tiskovou konferenci přímo na místě nálezu. Sověti vodili západní novináře do podzemí, ukazovali jim špičkovou americkou techniku a na stěnu vyvěsili slavnou dvojjazyčnou ceduli v ruštině a němčině, která zakazovala vstup a označovala stavbu za mezinárodní zločin.

Jenže tento krok Moskvě hrubě nevyšel. Namísto toho, aby světová veřejnost odsoudila „americký gangsterský čin“, západní tisk byl technickou odvážností a inženýrským géniem operace fascinován. Články v novinách líčily tunel jako triumf západního důvtipu nad sovětskou byrokracií. Sověti navíc nechali tunel několik dní téměř beze změn, aby si jej mohli prohlédnout zahraniční novináři i diplomaté. Celý nález se proměnil v pečlivě připravené propagandistické představení.

Otázka, zda byla operace Gold úspěchem, nebo totálním fiaskem, rozděluje historiky dodnes. CIA ji ve svých interních dějinách hodnotí jako obrovský úspěch. Analýza nahraných materiálů trvala specialistům až do roku 1959 a poskytla Západu neocenitelný obraz o sovětské vojenské mašinérii v kritické fázi studené války. Kritici však namítají tvrdý fakt: jakákoli zpravodajská operace, o které nepřítel ví ještě dřív, než se do ní zaryje první lopata, je z definice kompromitovaná.

George Blake byl odhalen až o pět let později, v roce 1961, kdy ho zradil polský přeběhlík Michał Goleniewski. Britský soud poslal Blakea za vlastizradu na 42 let do vězení: za každého popraveného západního agenta, kterého prozradil, dostal jeden rok. Odpykal si však necelých pět let. V roce 1966 za pomoci spoluvězňů senzačně uprchl z vysoce střežené věznice Wormwood Scrubs, nechal se propašovat přes hranice v dodávce a dožil v Moskvě jako oslavovaný plukovník KGB.

Dnes je tunel pod Berlínem pouhým stínem. Po sjednocení Německa byly jeho zbytky vykopány a několik originálních ocelových segmentů je dnes vystaveno jako jedno z hlavních lákadel ve Spojeneckém muzeu v Berlíně, kde připomínají dobu, kdy se válka vedla s krumpáčem v ruce a se sluchátky na uších.

„Podnik mimořádné odvahy - přesně ten druh věci, ze kterých se rodí špionážní legendy.“
- Reakce amerického tisku po odhalení tunelu, 1956