Článek
Příběh brněnské rodačky Diny Gottliebové-Babbittové patří k nejvíce fascinujícím, ale také nejméně známým kapitolám dějin holokaustu. Je to vyprávění o tom, jak se mladá dívka ocitla tváří v tvář jednomu z největších monster lidské historie, doktoru Josefu Mengelemu, a dokázala s ním chladnokrevně vyjednat život pro sebe i svou matku. Výměnou za přežití se jejím nástrojem stal obyčejný štětec a akvarelové barvy. Tím však její příběh neskončil. Po válce spoluvytvářela podobu legendárních amerických kreslených pohádek a v závěru života svedla hluboký morální a právní spor o vlastnictví svých děl, která dodnes visí za zdmi bývalého vyhlazovacího tábora.
Cesta do srdce temnoty: Z Brna až na osvětimskou rampu
Dina Gottliebová se narodila v lednu 1923 v Brně do židovské rodiny. Už od dětství projevovala mimořádné výtvarné nadání. Koncem třicátých let začala studovat na Akademii výtvarných umění v Praze, avšak nacistická okupace a zavedení norimberských zákonů její slibnou kariéru krutě přerušily. Jako Židovka byla vyloučena ze studia a její rodina byla rychle zbavována lidských práv.
V lednu 1942 byla Dina spolu se svou matkou Johannou deportována do terezínského ghetta. Terezín byl však pro většinu vězňů pouze přestupní stanicí. V září 1943 byly obě ženy naloženy do dobytčích vagonů a poslány na východ. Jejich cílem byl koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka).
Po příjezdu byly umístěny do takzvaného Terezínského rodinného tábora (sekce BIIb). Tento tábor byl nacistickým krutým divadlem. Vězni zde na rozdíl od ostatních sekcí nebyli okamžitě posíláni do plynových komor, nemuseli nosit vězeňské pruhované šaty a rodiny mohly zůstat pohromadě. Šlo o propagandistický trik pro případnou inspekci Mezinárodního červeného kříže. Dina však brzy pochopila, že nad všemi visí rozsudek smrti s odkladem přesně na šest měsíců.
Koncentrační tábor Terezín - vězeňský blok
Německý koncentrační tábor, Osvětim I (hlavní tábor), Polsko (1940-1945). Viditelné staré rakouské a později polské kasárny z doby před rokem 1939.
Sněhurka na stěně dětského bloku
V nelidských podmínkách Březinky se Dina snažila uchovat si zbytky lidskosti a rozumu skrze umění. V terezínském rodinném táboře byl zřízen dětský blok (blok č. 31), kde se vězni snažili tajně vzdělávat a rozptylovat nejmenší děti, které čekal tragický konec.
Dina dostala povolení vyzdobit strohé dřevěné stěny tohoto baráku. Na drsná prkna namalovala obrovskou, barevnou scenérii inspirovanou slavným animovaným filmem Walta Disneyho Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937. Tento akt vzdoru a touhy přinést dětem uprostřed pekla trochu radosti měl nečekané důsledky. Barevná malba v šedi lágru přitáhla pozornost dozorců SS a informovali o ní muže, který měl v táboře neomezenou moc nad životem a smrtí - hlavního táborového lékaře Josefa Mengeleho.
Mengele na pozemku Solahütte, útočiště SS za Osvětimi, v roce 1944
Setkání s Andělem smrti a chladnokrevný obchod
Mengele, jak víme, prováděl v Osvětimi zrůdné experimenty, jejichž cílem bylo dokázat nadřazenost árijské rasy a popsat specifika „podřadných ras“, zejména Židů a Romů. V té době se zaměřil na vězně v sousedním tzv. cikánském táboře (sekce BIIe).
Pro svou chystanou antropologickou monografii potřeboval přesnou dokumentaci. Tehdejší černobílá fotografie však nedokázala věrně zachytit specifické odstíny lidské kůže, barvu očí a strukturu vlasů. Mengele, který si velice potrpěl na preciznost, hledal někoho, kdo by jeho oběti portrétoval v barvě. Když uviděl Dininu Sněhurku, okamžitě věděl, že našel ideální nástroj.
V únoru 1944 si nechal devatenáctiletou Dinu předvolat do své pracovny. Nabídl jí práci: pokud bude malovat akvarelové portréty romských vězňů přesně podle jeho instrukcí, zajistí jí snesitelnější podmínky.
Dina, vědoma si toho, že nemá co ztratit, projevila neuvěřitelnou odvahu. Podívala se Mengelemu přímo do očí a prohlásila, že práci přijme pouze pod podmínkou, že nacisté ušetří život její matky a propustí ji z transportů smrti. Mengele, zvyklý na absolutní poslušnost a paralyzující strach vězňů, byl touto drzostí natolik zaskočen a zároveň zaujat, že na její podmínku přistoupil. Johanna Gottliebová byla vyškrtnuta ze seznamu do plynových komor.
Akvarely z Březinky: Portrétování před popravou
Dina získala v táboře relativně privilegované postavení. Měla k dispozici malou místnost, barvy, papír a dokonce i asistenta. Její každodenní realita však byla psychickým mučením. Mengele jí posílal romské muže, ženy i děti, které si vybral pro své výzkumy. Dina musela zachycovat jejich tváře s anatomickou přesností.
Mezi jejími modely byla i francouzská Romka Celine, která v táboře kvůli vyhladovění ztratila své dvouměsíční dítě. Dina se s touto ženou, v jejíchž očích se zračilo nepředstavitelné zoufalství, hluboce spřátelila. Portrét Celine, známý jako „romská madona“, se stal jedním z nejvýraznějších děl této série.
Dina s prací záměrně nijak nespěchala. Moc dobře věděla, že dokud kreslí, je pro Mengeleho užitečná a ona i její matka zůstanou naživu. Každý dokončený akvarel si Mengele osobně prohlédl a nechal si ho pověsit na stěnu své pracovny. Krátce poté, co Dina v srpnu 1944 sérii jedenácti portrétů dokončila, byl celý takzvaný cikánský tábor zlikvidován. Téměř všichni lidé, které Dina portrétovala, skončili v plynových komorách.
Odchod do Hollywoodu: Od Mengeleho k Waltu Disneymu
S blížící se Rudou armádou začali nacisté Osvětim likvidovat. Dina i její matka byly v lednu 1945 poslány na pochod smrti do koncentračního tábora Ravensbrück a následně do Neustadt-Glewe, kde se v květnu 1945 dočkaly osvobození americkou armádou. Obě ženy jako jedny z mála z rodinného tábora přežily.
Po válce Dina odešla do Paříže, kde se pokoušela znovu začít žít a studovat umění. Tam potkala amerického animátora Arta Babbitta. Babbitt byl v animátorském světě legendou. Byl to právě on, kdo pro studio Walt Disney animoval zlou královnu v oné slavné Sněhurce, kterou Dina malovala na osvětimský barák. Osudový kruh se uzavřel.
Dina se za Babbitta provdala a v roce 1949 s ním odešla do Kalifornie. Zde začala pod jménem Dina Gottliebová-Babbittová pracovat pro přední hollywoodská studia jako Warner Bros., Hanna-Barbera nebo MGM. Jako úspěšná animátorka se podílela na tvorbě vizuální podoby postaviček, které milovaly miliony dětí po celém světě, včetně ptáčka Tweetyho, kačera Daffyho či Kojota Wildy. O své minulosti v Osvětimi dlouhá léta mluvila jen minimálně.
Tweety Bird
Druhá bitva o Osvětim: Právní a morální spor o vlastnictví umění
Minulost si však Dinu našla sama. V roce 1973 ji kontaktovalo Státní muzeum Osvětim-Březinka v Polsku. Dozvěděla se šokující zprávu: sedm z jejích jedenácti akvarelů válku přežilo. Po osvobození tábora je muzeum odkoupilo od jednoho z přeživších, který je v lágru našel. Muzejníci identifikovali autorku tak, že porovnali podpis „Dina 1944“ na akvarelech s jejími poválečnými ilustracemi v jedné z knih o holokaustu.
Dina si okamžitě půjčila peníze, odletěla do Polska a s kufrem v ruce doufala, že si své obrazy odveze domů. Muzeum jí je však odmítlo vydat. Tím byl odstartován mezinárodní právní a etický spor, který trval několik desetiletí.
Argumenty stran sporu
Dina Gottliebová-Babbittová:
Autorské právo a vlastnictví: Obrazy jsou jejím duševním vlastnictvím, ona je vytvořila a to pod absolutním nátlakem a hrozbou smrti.
Citové pouto: Obrazy reprezentují její osobní triumf nad Mengelem a vzpomínku na lidi, které musela malovat před jejich smrtí.
Právo na svobodu děl: Dina chtěla díla umístit do muzea v USA, kde by měla nad jejich prezentací kontrolu.
Státní muzeum Osvětim-Březinka:
Historická hodnota: Akvarely jsou klíčovým důkazním materiálem nacistických zločinů a genocidy Romů, nejsou jen běžným uměním.
Zachování paměti: Všechny předměty, nalezené na území lágru, patří lidstvu a musí zůstat na místě činu jako důrazné varování pro budoucí generace.
Nedělitelnost sbírek: Jakékoliv vrácení jednotlivých předmětů přeživším by mohlo spustit obrovskou lavinu restitucí a zlikvidovat tak cenné osvětimské sbírky.
Dina odmítla veškeré kompromisní návrhy muzea, které jí nabízelo, že jí obrazy dlouhodobě zapůjčí do konce jejího života. Prohlásila, že chce buď všechno nebo nic a pevně trvala na uznání svého vlastnického práva.
Na stranu Diny se postavila řada mezinárodních organizací, americký Kongres a dokonce i desítky slavných komiksových tvůrců (včetně třeba Stana Leeho, tvůrce Spider Mana), kteří podepsali petici za vrácení děl. Argumentovali tím, že odmítnutí vydat dílo vytvořené v otroctví, je pokračováním nespravedlnosti páchané na daném umělci.
Dina zemřela v červenci 2009 v Kalifornii ve věku 86 let, aniž by své obrazy získala zpět. Její dcery Michele a Karin v boji za vrácení děl pokračují dodnes.
Příběh Diny Gottliebové zůstává hlubokým morálním dilematem. Otevírá palčivou otázku, komu vlastně patří paměť a artefakty holokaustu? Jednotlivci, který je vykoupil vlastní krví, nebo lidstvu, které se z nich musí poučit? Sedm akvarelů s tvářemi romských vězňů tak dál zůstává v Osvětimi jako tichý svědek odvahy mladé dívky z Brna.
Některé další zdroje:
