Anne Greeneová: Žena, která přežila vlastní popravu

Oxford, prosinec 1650.

V pitevně oxfordské univerzity vládne lezavý chlad. Vzduchem se mísí pach formaldehydu, voskových svící a zaschlé krve. Na masivním dřevěném stole leží nehybné tělo dvaadvacetileté ženy. Jen před několika hodinami se kolem jejího krku utáhla oprátka. Kat ji nechal viset dostatečně dlouho na to, aby spravedlnost sedmnáctého století byla uspokojena. Rozsudek zněl jasně: smrt oběšením za vraždu novorozence.

Doktoři William Petty a Thomas Willis, dva z nejzářivějších medicínských mozků své generace, si vyhrnují rukávy. Nepřišli nikoho léčit. V této éře jsou těla popravených zločinců vzácným zbožím, jedním z mála legálních zdrojů pro anatomický výzkum. Rakev s Anne Greeneovou pro ně představuje jen další standardní studijní materiál. Anatomickou hádanku, kterou je třeba rozřezat.

Jenže když se Petty skloní nad její hrudí, ruka se skalpelem strne.
Něco je špatně.

Kůže popravené dívky není ledová, jak by u mrtvoly měla být. Je stále teplá. Willis rychle přitiskne prsty k jejímu krku. V pitevně se na okamžik zastaví čas. Oba lékaři zatají dech. Z hloubi dívčina hrdla vyjde slabé, chraptivé vydechnutí.

Anne Greeneová, která měla být touž dobou na pravdě boží, žije.

Vědecká chladnokrevnost se vteřinu nato mění v čistý adrenalin. Místo chirurgických řezů začíná zběsilý zápas o lidský život. Petty s Willisem okamžitě posílají pro posily. Během několika minut do pitevny vrávorají další dva lékaři, Ralph Bathurst a Henry Clerke. Čtyři muži, připravení pitvat, teď dělají pravý opak.

Dívka má čelisti křečovitě sevřené a prsty zaťaté do dlaní tak pevně, že jí je musí rozevírat násilím. Někdo jí lije do krku pálivou kořalku, další jí masíruje ztuhlé končetiny. V místnosti se rozhoří arzenál tehdejší medicíny. Lékaři jí pouštějí žilou, přikládají žhavé obklady na hruď a nakonec sahají k tehdejšímu medicínskému hitu pro oživování zdánlivě utopených - klystýru z tabákového kouře. Do střev dívky pumpují dým, který má šokem probrat její ochromené orgány.

Šimrají ji peřím v krku, aby vyvolali kašel a nahromaděná krev opustila plíce. Nakonec polomrtvé tělo přenášejí do teplé postele. Aby její tělesná teplota nestoupla příliš rychle, ukládají k ní jinou ženu, která ji má celou noc zahřívat vlastním tělem a třít jí kůži.

Napětí v domě se dá krájet. Uběhne dvanáct, třináct, čtrnáct nekonečných hodin. A pak, v ranním šeru, Anne Greeneová poprvé pohne rty a promluví.

O tom, kým byla Anne předtím, než se stala oživlým pitevním exponátem, víme překvapivě málo. Narodila se kolem roku 1628 ve Steeple Bartonu v Oxfordshiru. Jako mladé, tiché děvče nastoupila do služby jako kuchtička v domě sira Thomase Reada, váženého smírčího soudce ve vsi Duns Tew.

V kamenných chodbách panského sídla si jí však brzy všiml někdo, komu nemohla říct ne. Byl to Readův vnuk Geoffrey, teprve šestnáctiletý nebo sedmnáctiletý mladík z urozeného rodu. Využil svého postavení s mladickou bezohledností, přesně tak, jak si mladí páni brali služebné po celá staletí.

Anne otěhotněla. Podle svých pozdějších slov si to vlivem chudé stravy a neustálé dřiny zpočátku ani neuvědomovala. Krutá pravda ji dostihla až v šestém měsíci. Během těžké fyzické práce se sladem dostala na zámeckých záchodech prudké křeče. Potratila. Vyděšená, krvácející a naprosto osamocená dívka tělíčko nedonošeného plodu v panice ukryla nedaleko žumpy. Netrvalo však dlouho a strašlivý nález byl odhalen.

Následoval proces, který připomínal spíše rituální popravu než spravedlivý soud. Anne byla obviněna podle drakonického zákona z roku 1624 o zatajení narození levobočka (Concealment of Birth of Bastards Act). Tento zákon vznikl v éře hluboké morální paniky z nemanželských dětí, které tehdejší puritánská společnost vnímala jako morový nárůst hříchu.

Tato právní norma dělala z žen lovnou zvěř. Obracela presumpci neviny naruby: pokud svobodná žena zatajila těhotenství či potrat a dítě bylo nalezeno mrtvé, byla automaticky považována za vražedkyni. Důkazní břemeno leželo plně na bedrech vyděšené služebné. Ona sama musela dokázat, že dítě nezabila.

U soudu přitom zazněla jasná fakta v její prospěch. Zkušená porodní bába při ohledání plodu pod přísahou vypověděla, že šlo o tak rané stadium, že plod nemohl v žádném případě vykazovat známky života. Ostatní služebné z paláce dosvědčily, že Anne byla těžce nemocná už měsíc před osudným dnem.

Soudce to ale nezajímalo. Mocný rod Readů potřeboval skandál rychle pohřbít pod zem a smýt hanbu ze svého vnuka. Verdikt byl vynesen bez mrknutí oka: Trest smrti provazem.

Zimní ráno je sychravé a kousavé. Dvaadvacetiletou Anne Greeneovou vyvádějí vojáci na hradby Oxfordského hradu. Kolem šibenice se mačká dav zvědavců. Dívka dobře ví, co ji čeká. V sedmnáctém století neexistuje žádný „dlouhý pád“, který by odsouzenému lidsky zlomil vaz a ušetřil ho tak dlouhých muk. Poprava oběšením znamená pomalé, strašlivé udušení. Agonii, která trvá děsivě dlouhé minuty.

Anne zachovává chladnou hlavu. Své chudé šaty, které má na sobě, odkazuje matce. V té době jde o cenný majetek. Pak se otočí ke svým přátelům, kteří stojí v davu. Žádá je o poslední laskavost: až kat podkopne žebřík, mají přiskočit a vší silou ji zatahat za nohy. Cílem je jediné - urychlit konec.

Smyčka se stahuje, žebřík padá. Anne visí v prázdnotě. Přátelé věrní svému slibu vyrážejí vpřed a věší se na její zmítající se tělo, aby vlastní vahou urychlili udušení. Jeden z přítomných vojáků, možná veden soucitem, možná brutalitou, přistupuje blíž a několikrát dívku udeří do hrudi těžkou pažbou muškety.

Tělo se bezvládně kýve ve větru dlouhých třicet minut. Teprve poté katovi pomocníci konstatují smrt. Odvazují lano, tělo bez špetky úcty hodí do dřevěné rakve a posílají ho směr univerzita. Nikdo z přítomných v tu chvíli netuší, že domnělá mrtvola v sobě stále nese jiskru života.

Jakmile lékaři v pitevně Anne oživili, její tělo prokázalo neuvěřitelnou houževnatost. Už po čtyřech dnech dokázala přijímat pevnou stravu a do měsíce byla zcela zdravá. Mělo to však jeden háček. Její mysl uvalila na prožité trauma milosrdné vězení - na samotnou popravu a minuty před ní si nepamatovala vůbec nic.

Jak mohl někdo přežít půlhodinové věšení, tahání za nohy a rány mušketou? Moderní medicínská analýza z roku 2009 nabízí fascinující vysvětlení. Klíčem byl krutý prosincový mráz a paradoxně i snaha jejích přátel. Extrémní chlad podchladil její tělo a zpomalil metabolismus na absolutní minimum. Anne upadla do hlubokého bezvědomí na samé hranici klinické smrti, kdy mozek potřeboval jen minimum kyslíku. A rány do hrudi spolu s tahem za nohy mohly uvolnit dýchací cesty a neúmyslně zafungovat jako primitivní masáž srdce.

Jenže lidé v sedmnáctém století vědu neřešili. Viděli jediné: Boží prst. A Boží verdikt byl tehdy nadřazen jakémukoli lidskému soudu.

Úřady byly v šoku. Anne dostala odklad popravy, dokud se plně nezotaví, a nakonec jí byl udělen plný omilostňující glejt. Skutečnost, že přežila šibenici, byla oficiálně uznána jako důkaz její neviny: Bůh sám ji odmítl nechat zemřít.

Osud navíc rozehrál hru s černým humorem. Sir Thomas Read, mocný smírčí soudce, který celou obžalobu proti své služebné kvůli ochraně vnuka zinscenoval, náhle zemřel pouhé tři dny po její popravě. Hlavní žalobce byl po smrti a obhajobě dívky už nikdo nestál v cestě.

Ne všichni však sdíleli nábožné nadšení. Našel se „jeden velký pán“, vlivný šlechtic, který vzteky bez sebe žádal, aby byla Anne okamžitě odvedena zpět na hradby a oběšena znovu a pořádně. Proti tomuto absurdnímu požadavku se však ostře postavili sami vojáci. Právo na zázrak bylo ubráněno.

Anne Greeneová opouštěla Oxford jako svobodná žena. Jako suvenýr si s sebou domů odnesla předmět, který jí měl původně patřit navždy – svou vlastní dřevěnou rakev. Vozila ji s sebou jako morbidní trofej při každém dalším stěhování. Později se provdala, porodila tři děti a dožila se, podle různých dobových pramenů, buď roku 1659, nebo dokonce 1665.

Případ vyvolal obrovskou mediální senzaci, která zaplavila tehdejší tisk. Vyšly dvě zásadní publikace. První, s příznačným názvem „Zázrak zázraků“, líčila událost jako nefalšovaný náboženský zázrak. Druhá, střízlivější brožura lékárníka Richarda Watkinse „Zprávy od mrtvých“, obsahovala mimo jiné pětadvacet oslavných básní.

Mezi autory, kteří skládali verše na oslavu dívky, jež obelstila zubatou, byl i jeden mladý, tehdy neznámý student prestižní Wadham College. Jmenoval se Christopher Wren. Ano, přesně ten Christopher Wren, který o několik desetiletí později změní tvář Londýna a navrhne majestátní katedrálu svatého Pavla. Svou kariéru začal opěvováním ženy, která vstala z mrtvých.

Anne Greeneová měla obrovské štěstí a zřejmě se narodila pod šťastnou hvězdou. O pouhých deset let později, v roce 1660, se totiž v Oxfordu odehrál jako přes kopírák stejný případ. Mladá, chudá žena byla odsouzena za zatajení plodu a oběšena. Když její tělo sundali, zjistili, že stále dýchá. Do péče ji vzal lékař doktor Conyers a začal ji křísit.

Jenže tehdejší pomocníci kata to vnímali jako urážku svého řemesla. V noci vtrhli do domu, kde se polomrtvá žena zotavovala, násilím ji zmlátili, nacpali zpět do dřevěné rakve a odvezli na odlehlé místo zvané Broken Hayes. Tam ji navzdory jejímu usedavému pláči a prosbám o milost bez milosti vytáhli na nejbližší strom a oběsili ji podruhé. Tentokrát už definitivně.

Obyvatelé Oxfordu byli touto brutalitou natolik zhnuseni, že inkriminovaný strom nechali zanedlouho porazit. Jméno této nešťastnice se nám však v dějinách nedochovalo.

Anne Greeneová vstoupila do historie jako legendární zázrak. Ta druhá žena zůstala bezejmenným stínem. Je mementem tehdejší kruté doby, že mezi Božím zázrakem a brutální druhou popravou nestál žádný pevný zákon. Rozhodovalo jen to, kdo zrovna držel v ruce provaz.

Zdroje:

Alpha History - 1650: Anne Greene survives being hanged, pulled, stomped

Dark Oxfordshire - Anne Greene: Back from the Dead

Amusing Planet - The Miraculous Resurrection of Anne Greene