Bunga Bunga! Jak vousatá Virginia Woolfová napálila britskou Royal Navy

Kdo by 7. února 1910 spěchal na londýnské nádraží Paddington, zastavil by se v němém úžasu. Ze skupiny, která mířila k vlaku do Weymouthu, čišela orientální exotika. Čtyři muži v bohatě zdobených turbanech, s dlouhými černými vousy, zlatými řetězy a v honosných hedvábných róbách kráčeli po nástupišti s královskou vznešeností. Doprovázeli je dva Britové v elegantních oblecích, kteří působili jako oficiální doprovod a tlumočníci.

Jeden z nich, statný muž měřící bezmála dva metry, měl na sobě buřinku a plášť, přičemž později sám přiznal, že vypadal spíše jako otrhaný obchodní cestující. O několik hodin později tato bizarní společnost s plnou vojenskou parádou vystoupila na palubu HMS Dreadnought, tehdy nejmodernější, nejobávanější a nejstřeženější bitevní lodi světa. Celá posádka věřila, že vítá oficiální královskou delegaci z Habeše (dnešní Etiopie). Nikdo z přítomných důstojníků Royal Navy netušil, že šest habešských princů jsou ve skutečnosti znudění mladí aristokraté a avantgardní umělci z intelektuálního okruhu Bloomsbury Group. A co víc, že jedním z vousatých princů je osmadvacetiletá Virginia Stephenová, která se o několik let později proslaví pod jménem Virginia Woolfová.

Za celou šílenou akcí, dnes známou jako Dreadnought Hoax, stál Horace de Vere Cole, pohádkově bohatý výstředník, básník a nejslavnější londýnský vtipálek své doby. Cole disponoval zvláštním talentem na odhalování rigidní ješitnosti a snobismu britské vyšší třídy. Útok na Royal Navy navíc nebyl jeho prvním pokusem.

Už v roce 1905, během studií na univerzitě v Cambridgi, zorganizoval úspěšnou generálku. Společně s kamarádem Adrianem Stephenem, bratrem spisovatelky Virginie, se vydával za strýce sultána ze Zanzibaru. Nechal se s falešnou družinou slavnostně přivítat samotným starostou a měšťany Cambridge. Nikdo z tehdejších ctihodných občanů si nevšiml, že Zanzibar a Habeš leží tisíce kilometrů od sebe a nemají spolu nic společného. O pět let později se Cole rozhodl jít po mnohem větší rybě - po posvátné hrdosti celého britského impéria.

Přípravu podvodu neponechal Cole žádné náhodě a svěřil ji do rukou vyhlášeného divadelního kostyméra Williama Clarksona. Ten celou skupinu nalíčil tmavým divadelním make-upem a aplikoval jim falešné plnovousy. Z dnešní společenské optiky šlo o jednoznačný projev tehdy běžného, avšak rasistického divadelního „blackface“.

Bratři a sestry Stephenovi, spolu s přáteli Duncanem Grantem, Anthonym Buxtonem a Guyem Ridleym, strávili v maskérně hodiny. Virginii nasadili masivní turban, hustý plnovous, těžký zlatý řetěz a rudé saténové roucho. Kostymér Clarkson ji před odchodem důrazně varoval, aby po celou dobu akce nic nejedla ani nepila, protože tělesné teplo z jídla nebo vlhkost dechu by mohly narychlo nanesené líčení fatálně rozmazat. Adrian Stephen si pro roli tlumočníka nasadil buřinku, falešný knír a kabát, zatímco sám Cole v cylindru představoval úředníka britského ministerstva zahraničí.

Pouhou hodinu před příjezdem vlaku dorazil na palubu HMS Dreadnought, která tehdy kotvila v přísně střeženém přístavu Portland, spěšný telegram. Byl podepsán jménem sir Charles Hardinge, což byl skutečný náměstek ministerstva zahraničí. Text stroze oznamoval, že vlakem v 16:20 přicestuje princ Makalen z Habeše se svou družinou a žádá o okamžitou prohlídku lodi.

Admirál sir William May, velitel celé britské domácí flotily, neměl nejmenší důvod vládnímu telegramu nevěřit. Na nádraží ve Weymouthu tak skupinu přivítal osobně kapitán Herbert Richmond s čestnou stráží a odvezl je admirálským člunem přímo k bitevnímu kolosu. Na palubě propuklo slavnostní šílenství. Námořní kapelník měl podle protokolu zahrát habešskou státní hymnu, jenže ji v archivech nenašel. Aby odvrátil mezinárodní faux pas, spustil narychlo melodii národní hymny Zanzibaru, která mu zněla „dostatečně exoticky a majestátně“. Nikdo z delegace samozřejmě nehnul brvou.

Následujících pětačtyřicet minut provázel admirálův štáb domnělé orientální hodnostáře po útrobách lodi. Situace byla o to pikantnější, že přímo na palubě Dreadnoughtu v té době sloužil jako vysoký důstojník komandér Willie Fisher - bratranec Adriana a Virginie Stephenových. Stál od svých maskovaných příbuzných jen několik kroků, ale kvůli šeru a těžkému kostýmu je vůbec nepoznal.

Celá skupina se musela dorozumívat fiktivním jazykem. Adrian jako tlumočník mistrně kombinoval náhodná svahilská slovíčka s útržky latinských textů z Homérovy Odyssey a Vergiliovy Aeneidy, které si pamatoval ze školy. Kdykoliv námořníci ukázali delegaci nový zázrak moderní vojenské techniky, obří děla nebo strojovnu, „habešští princové“ začali skákat nadšením a sborově provolávali: „Bunga, Bunga!“.

Nabízený luxusní oběd delegace zdvořile odmítla pod záminkou přísných náboženských stravovacích zvyklostí. Ve skutečnosti prožívali vnitřní paniku: na lodi začalo pršet, make-up se jim smýval a jednomu z princů se začal viditelně odlepovat umělý knír. Důstojníci Royal Navy však byli natolik zaslepeni vlastní důležitostí, že si ničeho nevšimli.

Jakmile skupina opustila přístav a nastoupila do zpátečního vlaku do Londýna, Cole se nespokojil s pouhým soukromým triumfem. Hned následující den osobně napochodoval na ministerstvo zahraničí a s neskrývanou radostí oznámil, že celá habešská návštěva byla gigantický podvod. Aby ponížení námořnictva zpečetil, poslal skupinovou fotografii v kostýmech redakci deníku Daily Mirror.

Během několika dní příběh explodoval na titulních stránkách všech britských novin. „Bunga Bungle!“ hlásaly novinové titulky a tisk škodolibě navrhoval, aby Royal Navy svou vlajkovou loď rovnou přejmenovala na HMS Habešan. Zatímco se celá Británie královsky bavila, admiralita zuřila. Bitevní loď byla okamžitě vyslána na otevřené moře, aby unikla pozornosti, a v britském parlamentu padaly ostré dotazy na prvního lorda admirality. Samotného krále Edwarda VII. návštěva ženy převlečené za muže na palubě válečné lodi rozzuřila k nepříčetnosti.

Jelikož recesisté neporušili žádný zákon, legální zatčení nepřipadalo v úvahu. Dotčená čest námořnictva si však žádala odvetu. Skupina námořních důstojníků v čele s uraženým bratrancem Williem Fisherem vzala spravedlnost do vlastních rukou. Chytili Adriana Stephena a Duncana Granta, odvezli je autem na opuštěné místo v Londýně a tam jim v duchu starých internátních tradic uštědřili symbolický, ale citelný výprask rákoskou přes zadky. Horace Cole se fyzickému trestu vyhnul právní argumentací, že civilisty armáda bít nesmí, a Virginie se jako žena tehdejšího „gentlemanského“ trestu pochopitelně neúčastnila.

Nejhůře z celé aféry nakonec vyšel někdo, kdo s ní neměl vůbec nic společného: skutečný habešský císař Menelik II., který Velkou Británii navštívil krátce po tomto incidentu. Na ulicích Londýna ho pronásledovaly davy dětí, které na něj posměšně pokřikovaly „Bunga, Bunga!“. Když pak etiopský panovník požádal o oficiální prohlídku britského loďstva, admiralita mu ji z čistého strachu před další ostudou raději zdvořile odepřela.

Slovní spojení „Bunga Bunga“ se okamžitě stalo masivním kulturním fenoménem. Zpívaly se o něm písně v hudebních sálech a stalo se tehdejším ekvivalentem internetového memu. Když pak v roce 1915, během první světové války, skutečná loď HMS Dreadnought dosáhla svého jediného ostrého úspěchu a potopila německou ponorku SM U-29, mezi gratulačními telegramy na velitelství dorazil i jeden stručný text: „BUNGA BUNGA“.

Pro Virginii Woolfovou byl tento aristokratický apríl jedním z prvních momentů, kdy okruh jejích přátel z Bloomsbury ukázal světu svou absolutní neúctu k nedotknutelným institucím britského impéria. Bitevní loď, na kterou tehdy nesměla vkročit žádná žena bez zvláštního povolení, tak nakonec hostila budoucí literární ikonu modernismu a to s falešným vousem a s totálním výsměchem v očích.

Další zdroje:

Naval History Magazine (USNI), The Dreadnought Hoax, červen 2024. usni.org

The National Archives (blog), Bunga bunga! The great Edwardian Dreadnought hoax. blog.nationalarchives.gov.uk

A Common Reader, The Dreadnought hoax. acommonreader.st