Celibát: Slib, který lidstvo drží už tisíce let – a stejně tak dlouho ho porušuje

Celibát zní jako jasně definovaný pojem. Slib nežít v manželství, případně i bez sexu. Ve skutečnosti je to jedna z nejrozporuplnějších institucí evropských dějin: ideál, který měl duchovní osvobodit od těla, a přitom kolem sebe po staletí generoval nejvíc tělesných skandálů ze všech. Tento text mapuje, odkud se celibát vzal, proč ho církev nakonec vynutila silou, jak vypadaly jeho nejbizarnější excesy a proč si ho dnes čím dál víc lidí volí sami, bez jakéhokoli slibu Bohu.

Slovo pochází z latinského caelebs - neženatý, svobodný. V nejužším smyslu jde o závazek nežít v manželství. V širším, dnes běžnějším smyslu, se k tomu přidává i absence pohlavního styku. Je důležité slovo nezaměňovat s asexualitou. Zatímco celibát je vědomé rozhodnutí, asexualita je sexuální orientace, tedy vrozená absence sexuální touhy, kterou si člověk nevybírá. Kněz v celibátu může sexuální touhu cítit velmi silně, jen se zavázal ji nenaplňovat.

Celibát dnes existuje ve dvou zásadně odlišných podobách. Ta první je institucionální. Vynucený závazek, který si od svých členů vyžaduje instituce (nejznámější je římskokatolické kněžství, ale patří sem i mnišství napříč téměř všemi světovými náboženstvími). Ta druhá je osobní volba a právě ta v posledních letech zažívá nečekanou renesanci mezi mladými lidmi, kteří s žádnou církví nemají nic společného.

Nejstarší křesťanství celibát nevyžadovalo. Apoštolové byli podle všeho ženatí muži. Nový zákon celibát od nikoho výslovně nežádá. Svatý Pavel v listu Korintským jen doporučuje, nepřikazuje, zůstat svobodný jako on sám, protože „ženatý je rozpolcen“ mezi Boha a rodinu. Myšlenka vzešla z mnišské tradice, inspirované životním stylem Ježíše a dvanácti apoštolů, jak ho popisuje Bible, a paralelně existovala i v jiných náboženstvích.

Skutečně přelomový okamžik přišel až ve 12. století. Druhý lateránský koncil roku 1139 prohlásil kněžská manželství za neplatná a striktně je zakázal jako součást takzvané gregoriánské reformy. Pro české země konkrétně vyhlásil povinný celibát papežský legát, kardinál Guido (pozdější papež Celestýn II.), v roce 1143. Ženatí kněží, kteří odmítli manželství ukončit, přišli o svá obročí.

A tady je ta nepříjemná otázka, kterou německý církevní historik Hubert Wolf položil ve své knize Celibát (2020): proč vlastně? Oficiální zdůvodnění mluvilo o stabilizaci církevního majetku a zabránění dědění církevních úřadů v rodových liniích. Jenže Wolf dokládá, že skutečným základem po patnáct století byla představa takzvané kultické čistoty - přesvědčení, že duchovní nemůže sloužit mši, zejména proměňovat hostii v eucharistii, „poskvrněnýma rukama“.

„Vím, že všichni moji kněží jsou konkubináři. Co však mám proti tomu dělat? Když jim jejich konkubíny zakáži, budou buď žádat manželky, nebo se stanou luterány.“ Albrecht Braniborský, mohučský arcibiskup, 1540

Francouzský historik Georges Duby k tomu dodává ještě jeden, méně vznešený motiv: celibát dával duchovenstvu mocenskou převahu nad prostým lidem. Kněží tak stáli, jeho slovy, v hierarchickém pořadí nad druhými. Byla to tedy směsice teologie, ekonomiky a politiky moci, ne primárně morálky.

Dávno před křesťanstvím existoval v Římě jiný, ještě přísnější model státem vynuceného panenství. Vestálky, kněžky bohyně Vesty, byly vybírány jako šesti až desetileté dívky z vážených rodů a musely třicet let střežit posvátný oheň i svou čistotu. Ztráta panenství pro ně znamenala trest smrti. Kvůli posvátnému statusu ale nemohly být popraveny přímo (jejich krev nesměla být prolita), a tak byly zaživa pohřbeny v podzemní kobce zvané Campus Sceleratus, se skromnou zásobou chleba a vody. Muž, který vestálku svedl, byl veřejně ubičován k smrti.

Roku 213 n. l. prošel Římem podivný pohřební průvod: na márách ležela dívka oděná do rubáše, stále živá. Křičela, že je nevinná a že to sám císař dobře ví. Byla to vestálka Clodia Laeta. Podle dobového historika Cassia Diona byl jejím skutečným trýznitelem samotný šílený císař Caracalla, který ji zneužil, a následným zinscenovaným procesem se pokusil svůj zločin utajit. Clodia byla ještě týž den zazděna zaživa v podzemní kobce s troškou jídla a vody. Tento brutální justiční zločin otřásl tehdejší společností a zasadil vážnou ránu prestiži celého řádu. Tradiční pohanský kult strážkyň ohně pak postupně slábl pod tlakem nastupujícího křesťanství, až byl roku 394 císařem Theodosiem definitivně zakázán.

Historie ukazuje znovu a znovu jednu ironii : čím přísněji instituce celibát vyžadovala, tím výstředněji ho porušovali ti, kdo měli být jejími strážci.

Historikové označují období let 904-964 n. l. jako saeculum obscurum - temné století, nebo přímo pornokracii. Byla to doba, kdy o obsazení papežského stolce fakticky rozhodovaly vlivné ženy z římské šlechty. Nejznámější byla Marozia, dcera Theodory, kterou dobový kronikář Liutprand z Kremony líčí jako souložnici papeže Sergia III. a matku pozdějšího papeže Jana XI. Marozii se přisuzuje i vražda papeže Jana X. a dosazení vlastního oblíbence na stolec. Současná věda sice upozorňuje, že Liutprand měl k očernění této rodiny silné politické důvody, přesto se termín pornokracie v historiografii udržel dodnes.

31. října 1501 se ve Vatikánu odehrála noc, kterou vatikánský ceremoniář Johann Burchard zaznamenal do svého deníku bez jediné emoce, což na dnešního čtenáře působí o to znepokojivěji. Papež Alexandr VI., vlastním jménem Rodrigo Borgia, tehdy na hostinu pořádanou synem Cesarem pozval přes padesát kurtizán. Svůj název večírek dostal podle bizarního erotického divadla: služebnictvo po večeři rozházelo po podlaze pečené kaštany, které musely nahé ženy vkleče sbírat mezi hořícími svícny. Podle pozdějších, méně spolehlivě doložených verzí, pak akce gradovala v soutěž, kde služebnictvo počítalo sexuální výkony přítomných mužů a hlásilo je papeži jako měřítko mužnosti.

Alexandr VI. svůj odmítavý vztah k celibátu nijak neskrýval. Otevřeně uznával své nemanželské děti a zajišťoval jim závratné kariéry: syn Cesare velel papežským vojskům a dcera Lucrezia byla opakovaně provdávána podle politických potřeb rodu. Celkem měl nejméně sedm uznaných potomků.

Historikové se dodnes přou, kolik z popisu divoké hostiny je fakt a kolik pozdější protiborgiovská propaganda. Bizarní rodinné poměry však dokládá i fakt, že Alexandr VI. neváhal vydat papežskou bulu, kterou oficiálně uznal otcovství malého Giovanniho Borgii. V jedné bule ho prohlásil za syna svého syna Cesara (tedy svého vnuka) a v druhé, tajné bule, se k němu přihlásil jako k vlastnímu synovi.

Papež válečník, který měl dceru a udělal z ní politický nástroj

Papež Julius II., známý jako „papež válečník“, nebyl jen mužem bitev a velkolepých stavebních projektů. Byl také otcem. Jeho nemanželská dcera Felice della Rovere patřila k nejvlivnějším ženám renesančního Říma. Julius ji nejen veřejně podporoval, ale zajistil jí i výhodný sňatek a rozsáhlé majetky. Její manžel Gian Giordano Orsini získal díky papežově přízni obrovskou politickou moc. Julius II. tak porušoval celibát nejen soukromě, ale i strategicky - jeho nemanželské dítě se stalo klíčovou součástí vatikánské geopolitiky.

Kněží, kteří měli rodiny a dědili po nich majetek

V raném středověku nebylo porušování celibátu výjimkou, ale společenskou normou. Mnoho biskupů a kněží mělo manželky i děti, které po nich legálně dědily majetek i vliv. Některé rodiny dokonce držely biskupské stolce po generace, jako by šlo o dědičné šlechtické tituly. Právě tato praxe byla hlavním spouštěčem gregoriánské reformy v 11. století, která nakonec vyvrcholila ve století dvanáctém striktním uzákoněním celibátu. Reformátoři se právem obávali, že se církev definitivně promění v síť rodových klanů, kde se úřady předávají z otce na syna.

Ve středověké Evropě byl konkubinát kněží tak rozšířený, že se stal prakticky paralelní společenskou institucí. Mnozí duchovní žili s partnerkami desítky let, vychovávali děti a tvořili fungující domácnosti. Od řádného manželství se lišily jen tím, že jim chybělo oficiální církevní požehnání. Koncil v Basileji (1431–1445) musel vydat rozsáhlý dekret věnovaný výhradně trestání „konkubinátních kněží“. To samo o sobě dokazuje, jak běžná a nezdolná tato praxe v tehdejší realitě byla.

Dnešní římskokatolická církev zůstává na Západě hlavní institucí, která na povinném celibátu diecézních kněží stále striktně trvá. Pravoslavné církve, protestantské denominace i východní katolické církve (např. řeckokatolická sjednocená s Římem) celibát u řadových farních duchovních nevyžadují a povinně ho uplatňují pouze u biskupů či mnichů. Tento rozdíl v tradicích byl historicky jedním z bodů odcizení mezi křesťanským Východem a Západem, ačkoliv hlavní příčiny Velkého schizmatu byly dogmatické a mocenské.

Sexuální skandály posledních dekád, od masového zneužívání nezletilých v americké Pensylvánii, kde bylo odhaleno na 300 pachatelů a zhruba tisícovka obětí, přes Irsko až po Německo a Rakousko, otevřely debatu, kterou církevní hierarchie desítky let tabuizovala. Bývalý katolický kněz a sociolog Jan Jandourek upozorňuje, že souvislost není černobílá: církevní prostředí s příslibem asexuálního statusu může spíše přitahovat lidi s narušenou sexualitou, než že by celibát patologii sám vytvářel.

Renomovaný církevní historik Hubert Wolf nicméně ve svých pracích dokládá, že povinné bezženství kněží není neměnným Božím zákonem, ale historickým nařízením, které lze reformovat. Nezávislé sociologické výzkumy z posledních let navíc naznačují, že v církevních strukturách, kde je běžné manželství kněží, nevzniká tak silné prostředí institucionálního utajování a klerikalismu, které v římskokatolické církvi dlouhodobě bránilo vyšetření těchto zločinů.

Dvojí život církevních elit: Když promluví DNA

Porušování celibátu se v moderní éře přestalo dařit úspěšně tajit. Díky testům DNA a odvaze matek či samotných dětí dnes veřejnost zná konkrétní příběhy mužů z nejvyšších pater církevní hierarchie, kteří žili léta dvojím životem:

Prestižní americký deník The New York Times v roce 2019 šokoval odhalením, že Vatikán disponuje interním, přísně důvěrným dokumentem s pravidly pro kněze, kteří porušili celibát a stali se otci. Tehdejší mluvčí Vatikánu Alessandro Gisotti existenci těchto interních směrnic oficiálně potvrdil slovy: „Mohu potvrdit, že tyto pokyny existují. Jde o interní dokument.“ Hlavním principem pravidel má být ochrana dítěte a doporučení, aby kněz opustil úřad a věnoval se výhradně rodičovské roli.

Globální podpůrná síť pro utajované děti kněží s názvem Coping International, kterou založil syn kněze a psychoterapeut Vincent Doyle, dnes registruje kolem 50 tisíc uživatelů ve 175 zemích světa. Tento fenomén ukazuje, že po staletích tabuizování vystupují neviditelné oběti církevního celibátu konečně na světlo.

V Česku se v posledních letech opakovaně objevují případy farářů, kteří veřejně přiznají porušení slibu a odcházejí z kněžské služby. Patří mezi ně například bývalý farář z Frýdlantu nad Ostravicí Lukáš Engelmann, který svým farníkům přímo během nedělní mše otevřeně oznámil, že má ženu a dítě, a rozhodl se z duchovní správy odejít. Podobných odchodů kvůli založení rodiny zažila česká církev za poslední dekádu několik. Každá taková ztráta je přitom citelná. Odehrává se totiž v zemi, která dlouhodobě bojuje s akutním nedostatkem duchovních a upadajícím zájmem mladých mužů o kněžské povolání.

Zatímco církev bojuje s odlivem kněží ochotných slib přijmout, mimo náboženský kontext se děje přesný opak. Sociální sítě, především TikTok, v posledních letech zaplavila vlna příspěvků od mladých lidí, zejména žen. Celibát v nich popisují jako vědomou životní volbu: detox od toxických vztahů, cestu k soustředění se na sebe a reakci na přesexualizovanou moderní seznamovací kulturu.

Tento fenomén má už i své odborné pojmenování - sexuální recese. Termín se v zahraničních médiích objevuje od roku 2018 v souvislosti s prokazatelně klesající sexuální aktivitou mileniálů a generace Z. A rozhodně nejde jen o povrchní dojem z internetu. Podle rozsáhlých průzkumů Kinseyho institutu totiž v současnosti není ve Spojených státech sexuálně aktivní přibližně jedna ze šesti žen a jeden z deseti dospělých mužů.

Playmate roku, která se vzdala randění

Mezi nejcitovanější příklady tohoto fenoménu patří americká modelka Jordan Emanuelová. Ta v roce 2020 získala titul Playmate roku časopisu Playboy, ale o několik let později veřejně oznámila, že se rozhodla žít zcela bez randění i sexu. Důvodem byl podle jejích slov neustálý tlak okolí v souvislosti s jejím povoláním. Cítila se nepříjemně redukována na sexuální objekt i při běžných situacích, jako bylo představování partnerově rodině. Nejprve se uchýlila ke vztahům typu „přátelství s výhodami“, které jí však nepřinášely žádné emoční uspokojení. K třicátým narozeninám se proto rozhodla vzdát obojího. Prestižnímu magazínu Women’s Health později přiznala, že tento krok pro ni byl „téměř jako očista, kterou nutně potřebovala“.

Nový trend už výrazně zasáhl i komerční svět. Seznamovací aplikace Bumble spustila v roce 2024 reklamní kampaň s mottem „celibátní slib není řešení“. Po masivní vlně negativních reakcí od uživatelů se však musela veřejně omluvit a billboardy stáhnout. Tento incident jasně ukazuje, jak silně se společenské vnímání tohoto tématu posunulo.

Odborníci zároveň upozorňují, že je nutné nezaměňovat moderní dobrovolný celibát s takzvanými incely (nedobrovolně celibátními muži, kteří jsou často spojováni s toxickou online subkulturou). Zatímco u incelů generuje nedostatek sexu frustraci a hněv, aktivně zvolený celibát přináší vyšší míru životní spokojenosti právě proto, že je svobodným rozhodnutím. Ženy navíc podle sociologických dat zvládají absenci sexuálního života v průměru mnohem lépe než muži.

Rozdíl mezi celibátem a asexualitou je totiž zásadní: je to rozdíl mezi rozhodnutím a orientací. Jedno si člověk vědomě vybírá, druhé v sobě objevuje.

Asexualita jako spektrum, ne fáze

Odborníci na sexualitu upozorňují, že asexualita bývá laiky mylně řazena mezi pouhé životní fáze způsobené nedostatkem zkušeností nebo tím, že člověk ještě nepotkal toho pravého. Ve skutečnosti jde o rozsáhlé spektrum identit. Patří sem demisexualita (sexuální přitažlivost pouze k lidem, s nimiž už existuje hluboké citové pouto) nebo graysexualita (přitažlivost prožívaná jen zřídka a za specifických okolností). S asexualitou se navíc často pojí i aromantičnost (absence romantické přitažlivosti jako takové).

Asexuálové přitom podle psychologických výzkumů čelí překvapivě vysoké míře stigmatizace a dokonce dehumanizace. V sociálních experimentech jim většinová společnost v menší míře přisuzuje typicky lidské vlastnosti, jako je vřelost, empatie nebo přátelskost a nevědomky na ně nahlíží jako na chladné či bezcitné.

Celibát prošel za dlouhá staletí naprostým obratem významu. Začínal jako nástroj moci a rituální čistoty vynucovaný institucemi na těch nejzranitelnějších. Na dětech vybraných do chrámové služby či mladých mužích, kteří ke kněžství utíkali spíše za sociální jistotou než z hluboké víry. Skončil, alespoň v jedné své větvi, jako svobodně zvolený životní styl generace, která má sexu k dispozici víc než kdy dřív, a přesto se ho čím dál častěji vzdává z vlastní vůle.

Největší ironií dějin tak zůstává, že instituce, která celibát historicky nejhlasitěji hájila, jej sama v praxi nejméně respektovala. Naopak lidé, kteří si bezženství dnes volí bez jakéhokoli náboženského závazku, ho podle dostupných dat žijí mnohem důsledněji a s nesrovnatelně vyšší mírou osobní spokojenosti.

Další zdroje:

kniha Hubert Wolf: Celibát, Prostor, 2020

Skutečné příběhy

Je vůbec možné žít celibátní život?

Celibát a sexuální zneužívání: existuje mezi nimi souvislost?

Celibát římskokatolických kněží. IS MUNI, bakalářská práce