Fenomén retro filmů, seriálů a pohádek: Proč dáváme přednost starým reprízám před moderními hity?

Zapnete televizi a co běží? Zase Chalupáři, Sanitka, S tebou mě baví svět, Slunce seno nebo 50 let staré pohádky. Na ČT ještě recyklují i staré zábavné pořady, písničky, televizní hry a inscenace.

Všechno jste viděli stokrát, znáte každou hlášku, víte přesně, co přijde, ale i přes to všechno usednete k obrazovce a s nostalgií se zase díváte. Mezitím desítky nových seriálů, filmů, pohádek, zábavních pořadů, mizí v propadlišti dějin. Podíváte se na ně jednou, řadu z nich ani nedokoukáte, a zapomenete na ně. Většina toho, co dnes vzniká v českých i světových studiích, je konzumní zboží se zárukou jednoho použití. Jako plastový příbor na firemním večírku. Splní účel a pak ho vyhodíte. Čím to je? Jak je možné, že stará produkce nás baví a oslovuje víc než ta moderní?

Televizní stanice nejsou sentimentální. Jediné, co je zajímá, je sledovanost a právě proto neustále oprašují starou československou tvorbu. Ta totiž funguje. Když televize nasadí S tebou mě baví svět, Marečku podejte mi pero! Tři oříšky pro Popelku, má téměř jistotu, že se lidé přijdou dívat. A to i v době Netflixu, YouTube, Tiktoku a streamovacích platforem. Přitom dnešní seriály mají nesrovnatelně větší rozpočty, modernější techniku, rychlejší střih, lepší obraz i zvuk. Jenž často postrádají něco, co stará tvorba měla úplně přirozeně - duši.

Tady je první a nejdůležitější rozdíl. Starší seriály, a zejména ty Dietlovy, stavěly svůj svět na charakterech. Postava nebyla nosičem děje. Byla důvodem, proč se díváte. Primář Sova z Nemocnice na kraji města není zajímavý proto, že je chirurg. Je zajímavý proto, jaký je. Má přirozenou autoritu, lidskost a charisma. A vy ho chcete sledovat, i když neřeší žádný velký případ. I když jen chodí po chodbě a mračí se na sestry.

Moderní seriál naopak staví na předpokladu. Detektiv s amnézií vyšetřuje vraždu. Plastický chirurg se zaplete do korupční sítě. Trojice přátel omylem ukradne zásilku drog. Zní to lákavě. Trailer vypadá skvěle. Ale po třetí epizodě zjistíte, že vás ty postavy nijak zvlášť nezajímají. Sledujete zápletku, ne lidi. A zápletku nepotřebujete vidět dvakrát - jednou už víte, jak to dopadlo, a tím pádem není důvod se vracet. Překvapení funguje jen jednou.

Jaroslav Dietl byl scenárista, jehož jméno se dnes skloňuje s určitou nostalgií, ale málokdo si dá práci pochopit, v čem přesně spočívalo jeho mistrovství. Nebyl to žádný básník ani vizionář. Byl to pozorovatel. Sledoval, jak lidé mluví, jak se hádají, jak se udobřují, jak lžou, jak se stydí. A pak to zapsal.

Jeho seriály se odehrávaly v prostředí, které každý znal: nemocnice, závodní jídelna, ordinace venkovského doktora. Žádná honosná rezidence. Žádný loft na Praze 1. Žádný podnikatel s helikoptérou v druhé epizodě. Běžní lidé. Lidé, kteří řeší, jestli se jim podaří dostat dceru na vysokou, jestli manžel nepije moc a jestli se nový šéf neosvědčí jako blbec. Dietl měl mimořádnou schopnost popsat obyčejné lidi tak, že působili skutečně. Žádní super hrdinové, žádní geniální detektivové, ale unavený doktor, soused z chalupy, protivný děda či hádavá prodavačka. Právě proto to funguje i po desítkách let. Jeho seriály nejsou založeny na šoku, nehoní nás zběsilým tempem a to jeho seriály od dnešních odlišuje.

Dnes se točí kriminálky. Mnoho kriminálek. Česká produkce, slovenská produkce, skandinávská produkce, americká produkce. Detektivové, vyšetřovatelé, sériové vraždy, forenzní analýzy. Žánr zcela dominuje televizním obrazovkám a streamovacím platformám. Proč?

Kriminálka nabízí strukturu. Začátek - zločin. Střed - vyšetřování. Konec - rozuzlení. Je to čistý, uspokojivý oblouk, který dává tvůrcům jistotu a divákovi pocit, že dostal, co mu bylo slíbeno. A jelikož vztahové drama tuto jistotu nenabízí, je pro nervózní produkci mnohem bezpečnější sázet na mrtvolu v prvním záběru.

Problém je, že mrtvola se nedá prožívat. Můžete ji sledovat, můžete hádat, kdo to udělal, ale nemůžete se s ní ztotožnit. Kriminálka vás zábavně zaměstná, ale nezasáhne vás. A nezasáhnout znamená nebýt zapamatován.

Moderní televizní produkce funguje na datech. Streamovací platformy vědí, ve které minutě diváci přestávají sledovat. Vědí, jaké přívlastky v názvu zvyšují klikatelnost. Vědí, že první epizoda musí mít „hook“ do třicáté sekundy, jinak odejdete. A tak se píší seriály, které jsou optimalizované pro sledování, bohužel ale ne pro prožití.

Dietl žádná data neměl. Měl intuici, zkušenost a, paradoxně, i omezení. Nemohl točit akční scény, protože na to nebyl rozpočet. Nemohl měnit postavy, protože diváci by protestovali. Nemohl předělat nevydařenou epizodu, protože šla rovnou do éteru. A tak musel spoléhat na dialog. Na situaci.

Starý seriál měl čas. 13, 20, dokonce i třicet dílů. To je prostor, ve kterém se postava může proměnit pomalu a věrohodně. Divák ji sleduje měsíce, ne přes víkend. K postavám si vytvoří vztah. A vztah je to, co vás přivede zpátky.

Moderní seriál má šest, osm epizod. A pokud je neshlédnete do neděle, algoritmus vás přesměruje na něco jiného. Není čas na to, aby si divák postavu zamiloval. Není čas na vedlejší linky, které na první pohled neslouží příběhu.

Moderní produkce bojuje o pozornost diváka každou sekundu. Seriály či filmy mají rychlé střihy, dramatickou hudbu, neustálé napětí a snahu šokovat. Spousta dnešních seriálů se podobá obsahu sociálních sítí: okamžitě zaujmout, rychle spotřebovat a rychle nahradit něčím dalším. Staré české seriály a filmy naopak nikam nespěchaly.

Dalším obrovským rozdílem mezi československou produkcí a dnešní produkcí jsou herci. Když se dnes objeví známý herec, často ho máme spojeného s reklamou, talentovou show, talkshow, instagramem, bulvárem. Jeho aura tak mizí. Když ale na obrazovce vidíte Vladimíra Menšíka, Jiřího Sováka, Miloše Kopeckého, Stellu Zázvorkovou, Helenu Růžičkovou, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra a mnohé další legendy, máte pocit, že sledujete skutečné lidi. Oni nehráli na efekt, nepůsobili jako „rychlokvašky“. Byli civilní, uvěřitelní a přirození. A právě tahle civilnost dnes mnoha divákům chybí nejvíc.

Je fér říct jednu důležitou věc. Lidský mozek má tendenci idealizovat si minulost. Dnes si pamatujeme hlavně ty nejlepší kousky československé produkce, ale i tehdy vznikala spousta průměrných nebo vyloženě špatných věcí. Jen se na ně dávno zapomnělo. To vytváří iluzi, že dřív bylo všechno geniální a dnešek nestojí za nic. Pozor na to.

A teď to podstatné. I když nostalgie hraje svou roli, mnoho diváků správně cítí, že se z české tvorby něco vytratilo. Možná schopnost psát obyčejné dialogy, trpělivost, humor bez křečí, schopnost pozorovat běžný život, laskavost k postavám. Staré české filmy a seriály nebyly cynické. Dokázaly být ironické, ale většinou měly člověka rády. Dnešní tvorba bývá temnější, chladnější, agresivnější. Více inspirovaná zahraniční produkcí. Někdy působí, jako by se styděla za obyčejnost, jenže právě obyčejnost byla kdysi českou specialitou.

Byla by chyba tvrdit, že současná česká tvorba neumí nic. Umí, jen už nevznikají tak často národní seriály, filmy a pohádky, které spojí skoro všechny. Velký úspěch měl například Most, Pustina, Okresní přebor, Devadesátky, Ordinace v růžové zahradě.

Jenže dnešní publikum je rozdělené. Část sleduje Netflix, část YouTube, část klasickou televizi, část vůbec nic. V 80. letech sledovalo stejný pořad celé Československo. Dnes každý sleduje něco jiného, proto už možná nikdy nevznikne seriál, který by znal úplně každý.

Možná právě v tom je jádro celého fenoménu. Když si pustíte Tři oříšky pro Popelku, nevracíte se jen k pohádce. Vracíte se do dětství, k rodičům, babičce, k Vánocům, vůni cukroví, pocitu bezpečí.

Tehdejší pohádky, filmy a seriály se staly součástí života několika generací. Snad proto vítězí. Nevítězí, protože byly dokonalé, ale protože byly lidské. A lidskost je něco, co diváci poznají i po 50 letech.