Když komunistický režim v Československu kradl děti: příběhy, které měly zůstat navždy skryté

Zavolali jí uprostřed všedního odpoledne. Byl to muž z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Mluvil opatrně, jako by vážil každé slovo. Řekl, že ví, kde se narodila. Řekl, že to není tam, kde si celý život myslela, že to bylo za mřížemi.

Tento scénář se v různých obměnách opakoval vždy, když vyšetřovatelé otevřeli odtajněné archivy StB a začali rekonstruovat jeden z nejutajovanějších zločinů komunistického Československa - systematické odebírání novorozenců politickým vězeňkyním.

Více než 600 žen porodilo v průběhu padesátých let přímo za mřížemi, v celách a v improvizované porodnici na Pankráci.

Přes 30 zdokumentovaných případů se týkalo výhradně politických vězeňkyň, u nichž došlo k úplnému a trvalému přerušení kontaktu s dítětem.

43 jmen stojí na symbolickém Dětském hřbitově v Ďáblicích, ale skutečný počet je pravděpodobně vyšší.

Každá žena, která nastoupila výkon trestu těhotná, věděla, nebo záhy zjistila, co ji vlastně čeká. Politickým vězeňkyním nenáležely žádné úlevy. Kruté výslechy, klečení na betonu, bití do břicha pokračovalo i po oznámení těhotenství. Mnohé potratily. Ty, které donosily, rodily v podmínkách, o nichž se v dnešních porodnicích nedá vůbec ani uvažovat.

Pankrácká věznice měla improvizovanou porodnici. Improvizovanou je zde naprosto přesné slovo. Žena k ní neměla přístup jako své právo, ale jako udělenou výjimku. Některé rodily přímo na cele. K dispozici měly jen špinavé hadry. Výbavu z domova dostat nesměly. Porodnice v Podolí stála sotva dva kilometry od věznice, ale pro politickou vězeňkyni byla stejně tak daleko jako slunce na nebi.

Lékařské péče se často nedostalo ani novorozenci.

„Miminko bylo matce odebráno a odloženo ve vedlejší místnosti jen tak daleko, aby se ho nemohla dotknout. Nemohla ho vidět. Ale slyšela jeho pláč. Ten pláč po čase utichl, ale ne proto, že by se snad o dítě někdo postaral.“

Nesmíš plakat- dobové svědectví, dokumentární film, 1990

Děti, které přežily porod, čekaly dvě rozdílné budoucnosti. Část z nich zemřela v prvních hodinách či dnech díky nepřiměřeným podmínkám, podvýživě, absenci péče. Tito malí, nevinní andílci, končily v hromadných hrobech. Ale děti, které přežily, čekalo ještě záludnější opatření.

Státní bezpečnost fungovala s chladnou precizností. Novorozence předávala k adopci s naprosto falešnými rodnými listy. Náhradními rodiči se často stávali kádrově prověření příslušníci bezpečnosti nebo zaměstnanci vězeňské správy. Systém byl navržen tak, aby byl neprůchodný a biologická matka nic nezjistila. Ani dítě nesmělo nic tušit. Nové rodině byl vždy předán zcela nový, smyšlený příběh.

Záznamy se neshodovaly, data byla pozměněná. Jiná jména, jiná data narození, jiné město.

Mezi nejlépe zdokumentované případy patří osud Ivana Tomana. Dítěte, jehož identitu StB kompletně přepsala.

Pavla Tomanová, manželka vysokého komunistického funkcionáře Zdeňka Tomana, porodila v říjnu 1947 syna Ivana. Když byl Toman v dubnu 1948 zatčen, Pavla neunesla tlak situace. Osmého května 1948 skočila z okna. V dopise adresovaném šéfovi StB Jindřichu Veselému napsala: „Vím, jak velice si tvoje žena přála mít dítě. Jsi dobrý komunista, vychováš z něho dobrého komunistu.“

StB s dítětem naložila jako s věcí. Umístila ho do státního útulku a následně zinscenovala legendu o „nalezeném sirotkovi v Jihlavě“. Kojence pod novým jménem Michal Rohan přisoudila manželům Rohanovým. Datum narození bylo pozměněno. Jeho pravou identitu znali jen tři muži v čele s ministrem vnitra Václavem Noskem.

Michal Rohan se pravdu nikdy nedozvěděl. V roce 1961, ve čtrnácti letech, zemřel po nešťastném úrazu hlavy. Své skutečné biologické rodiče Ivan Toman alias Michal Rohan nikdy nepoznal.

Ne všechny případy měly podobu státem zinscenovaného únosu. Někdy režim cynicky využil zoufalství samotné matky.

Karla Charvátová, dvaadvacetiletá studentka práv z Josefova, otěhotněla v listopadu 1948 během kruté vyšetřovací vazby v Plzni kvůli brutálnímu chování tamního dozorce. Sedm měsíců pak čekala ve vazbě na proces, který proběhl v červnu 1949 a díky těhotenství skončil Karliným osvobozením.

Asi dva měsíce do termínu porodu strávila u přátel a narozenou holčičku dala k adopci. Bylo to z důvodu naprosté finanční nouze a snahy ochránit dítě před ústavní péčí i traumatem z jeho původu. Prostřednictvím svého advokáta proto zvolila přímou adopci do zajištěné rodiny válečných hrdinů, aby dceři zajistila šťastné dětství, které jí sama po propuštění z vězení nedokázala finančně ani emočně poskytnout.

Když bylo dceři Mileně 51 let, sama se Karle přihlásila. Začaly se vídat, i když Milena zřejmě nikdy plně nepřijala argumenty, které její biologickou matku vedly k tehdejšímu rozhodnutí vzdát se svého dítěte.

„Za komunismu jsme byly dětmi nepřátel lidu. Po pádu komunismu jsme děti bývalých komunistů. A pro ostatní jsme vždycky Židi.“
Výzkum Jany Švehlové, dcery.cz

Část dětí nepřežila. Co se s nimi stalo?

Ďáblický hřbitov stál v padesátých letech daleko za Prahou. Do jednoho z hromadných hrobů tajně pohřbívali popravené nebo umučené účastníky druhého a třetího odboje. A spolu s nimi i děti. Ty, které se narodily politickým vězeňkyním a nepřežily.

Toto místo objevila v roce 1956 Zdena Mašínová, když pátrala po ostatcích své matky, jež zemřela ve věznici na rakovinu. Komunistická policie jí tělo odmítla vydat. Její soukromé pátrání odhalilo masové hroby.

Po roce 1989 zde vznikl symbolický Dětský hřbitov. Na náhrobcích stojí čtyřicet tři jmen. Skutečný počet je ale zřejmě vyšší, přesné záznamy totiž chybí nebo byly zničeny.

Narodila se 14. prosince. Zemřela 15. prosince. Byla na světě jediný den. Jediné, co poznala, byla vězeňská cela a zamřížované okno. Její jméno stojí na Ďáblickém hřbitově.

Ještě v dubnu 1990 o těchto osudech veřejnost téměř nevěděla. Dokumentaristka Dagmar Průchová natočila snímek Nesmíš plakat. Ženy v něm popisovaly své zkušenosti: těhotenství ve vězení, porody, odebrání dětí.

Tehdejší ředitel Československé televize film odmítl pustit před volbami. Kameraman ho odnesl na techniku, kde si ho promítali zaměstnanci. Ti se rozhodli jít do stávky, pokud nebude odvysílán.

Film nakonec šel do éteru. Byl to první veřejný záblesk toho, co se odehrávalo za zdmi komunistických věznic.

K prvním odhalením ze strany státu došlo kolem přelomu tisíciletí. ÚDV začal systematicky procházet dochované archivy StB a vězeňské záznamy. To, co nalezl, bylo alarmující, bohužel zároveň i značně torzovité, protože záznamy chyběly. Data byla pozměněná, jména jiná.

Vyšetřovatel Otakar Liška konstatoval, že celý systém falšování identit byl navržen tak, aby pátrání znemožnil. V roce 2001 byl znám jediný případ, kdy se podařilo odhalit skutečnou identitu takto zavlečeného dítěte a ten skončil smutně (případ Ivana Tomana).

Co to znamenalo pro lidi, kteří v dospělosti zjistili, že jejich rodný list je lží? Otevíralo to rány, ze kterých nebylo snadné poskládat návrat k biologickým kořenům.

Archivy StB a vězeňské spisy jsou od roku 2007 zpřístupňovány prostřednictvím ABS a ÚSTR. Moderní DNA testy dnes umožňují to, co dříve nebylo možné - biologické ověření identity bez ohledu na zfalšované matriky.

Přesto mnoho případů zůstává neuzavřených. Režimní mašinérie byla příliš důsledná. Rodiny vězeňkyň tehdy nevěděly, kde hledat. Dnešní dospělí lidé, narození adoptivním rodinám, často s pozměněnými daty i jmény, dlouho netušili, na co se mají ptát.

A tak vyrůstali. Někteří z nich jsou tady stále s námi. Starší, a přece s otazníkem v rodném listě. Číslo, datum, jméno. Trojice údajů, která po otevření archivů přestala sedět se skutečností.

Systém komunistického Československa nepotřeboval vymazávat lidi fyzicky. Stačilo vymazat záznamy. Přepsat rodný list. Dítě odložit do cizí rodiny a celé to nazývat adopcí. Matka, která netušila, kde dítě je. Dítě, které nevědělo, kdo byla jeho matka. a na druhou stranu stát, který věděl obojí, ale zarytě mlčel.

Někteří z těchto lidí jsou ještě dnes naživu a někteří z nich stále hledají. Někteří se teprve v posledních letech dozvídají, co archivní záznamy říkají a co to znamená pro to, jak celý život chápali sami sebe.