Labyrintem Soutoku bez celníků: Jak jihomoravské rodiny po generace klamaly stát

Příběhy pašeráků na Dyji a Moravě

Ještě než železná opona uzavřela kraj do ticha, šuměla slepá ramena pod tíhou pytlů se solí, svázaných svazků tabáku a látek přetažených přes brod. Hranice nikdy nespala. Ani ti, kdo ji znali lépe než kdokoli jiný.

Řeka neumí mlčet. Zvláště ne tehdy, když po ní v noci klouzá plochý člun, naložený až téměř po okraj, a vesla se sotva dotýkají vody. Dyje a Morava byly po staletí hranicí a hranice vždy přitahuje ty, kdo vědí, jak ji přejít bez povšimnutí. Dávno před tím, než z betonu a ostnatého drátu vyrostla železná opona, bylo toto jihomoravské pomezí místem čilého, vynalézavého a svým způsobem velmi nebezpečného života na hraně zákona.

Příběh pašování na jižní Moravě nezačal v 20. století a neskončil ani s první republikou. Táhne se staletími jako sám tok Dyje. Klikatě, skrytě, s náhle se měnícím proudem. Kdo chce pochopit kraj kolem soutoku těchto dvou řek, musí porozumět i těm, kdo ho znali nejdokonaleji: generacím rodin, které sice nepřecházely hranici, ale žily na ní.

Krajina kolem soutoku Dyje a Moravy je labyrint. Slepá ramena se větví od hlavního toku jako žíly pod kůží, dubové háje stojí v místech, která žádná mapa z Vídně nikdy přesně nezaznamenala. Brod, který byl průchodný v srpnu, se v březnu mohl stát smrtícím. Jen místní to věděli. A vědomost měla cenu zlata. Nebo tabáku, látky, soli.

Tato znalost se nikdy nepředávala písemně. Otec vzal syna k řece ještě za tmy, ukázal mu, kde se bahno stáčí světleji a kde leží pod hladinou kamenné dno. Kde šelestí olšiny a kde se ze tmy ozve hlas finance. Kde jsou mělčiny a kde se kanál náhle prohlubuje. Generace jihomoravských rodin si tak budovaly kapitál jiného druhu: dokonalou topografii zakázané hranice.

„Pašeráctví fungovalo v pohraničí jako živnost. Nikdo se přímo nepřiznal, ale každý věděl, kdo brod přes Dyji zná nejlépe.“

Pavel Salák Jr., Finanční stráž v roce 1918, Masarykova univerzita Brno

Nejstarší komoditou pašerácké jižní Moravy byla sůl. Habsburkové z dobrého důvodu drželi sůl pod monopolem. Kdo kontroluje sůl, kontroluje maso, ryby, kůže, sýry i fermentaci obilovin. Daň z ní byla pro rolnické obyvatelstvo poblíž hranice drtivá, zatímco z druhé strany, z Uher, z Polska, brzy i z Dolních Rakous, přicházela sůl levnější, dostupnější, prostě jiná.

Roku 1667 byl proto na hornatém pomezí Uher, Polska a Moravy zřízen speciální sbor strážců, nazvaný portáši. Jejich úkolem bylo zabránit pašování levné soli z Polska, operovali však primárně na drsném Valašsku. O to složitější byla situace níže na jihu. Dnes si lze jen těžko představit, jak propustný byl tehdy rovinatý kraj kolem Dyje, plný říčních ramen, tůní a lužních lesů, kde čtyřicet portášů z hor nemělo šanci zasáhnout.

Sůl se přepravovala v pytlích přivázaných k tělu, přehozenou přes sedlo koně, zašitou do podšívek kabátů, ukrytou pod senem na vozech. Finanční stráž moc dobře věděla, kde hledat. Pašeráci to věděli také a vynalézali tak metody, které vždy byly o krok napřed.

Co se pašovalo přes Dyji a Moravu

V 19. století přišla epocha tabáku. Habsburkové měli na tabák v celém Předlitavsku státní monopol, jeho pěstování i prodej byly přísně kontrolovány. Zatímco v dolnorakouském příhraničí byl tabák dostupný za jiných podmínek, moravský rolník za něj platil tučnou tabákovou daň. Ta tehdy tvořila přibližně třetinu konečné ceny. Rozdíl rozhodně stál za to, aby se vydal v noci k řece.

Pašeráci tabáku byli lidmi zvláštní disciplíny. Svazky listů sušeného tabáku je třeba chránit před vlhkem a vlhkosti byl kraj kolem soutoku plný. Balili ho proto do plátna, plátno mazali lojem, svazky chránili věnci slámy. Přecházeli v noci, za mlhy, kdy hlídky finanční stráže mívaly nejslabší pozornost. Naučili se rozlišovat zvuky noční krajiny: cvaknutí kovového závorníku pušky od prasknutí suché větve pod kopytem divočáka.

Hevlín, malá obec u dolnorakouských hranic, patřil ve 30. letech k místům, kde se nelegální obchod bral jako součást hospodářství. Starší pamětníci vyprávěli, jak zaznamenaly regionální sbírky jihomoravské vlastivědy , o místní rodině, která po tři generace překračovala Dyji na přesně týchž místech. Dědův obchod byl s tabákem, otcův s látkami, a nejstarší syn přišel na svět právě v době, kdy se nejziskovějším artiklem stal sacharin. Umělé sladidlo se vyrábělo v Německu a Rakousku levně a ve velkém, ale v Československu první republiky byl jeho prodej a dovoz přísně regulován. Kilogram sacharinu vydal za 500 kilogramů cukru, přičemž přes hranici se vešel do kapsáře.

Chlapec z Hevlína tehdy přijal úkol, jaký dostávaly děti tradičně: byl poslem. Předstíral sbírání hub u řeky. Do košíku vložil sacharin zabalený v látce, navrch přiložil hlívy. Finančník, na kterého narazil, se zevrubně podíval na houby a nechal ho jít. Chlapci bylo čtrnáct let.

Dyje a Morava nebyly sice snadnou překážkou, ale staly se dokonalým nástrojem. Kdo znal řeku, mohl přecházet v místech, která nikdo nečekal a kde žádná stezka nevedla. Pohled z ptačí perspektivy na krajinu jihomoravského Soutoku dnes stále odhaluje nepřehledné spleti ramen, zapomenutých náhonů a slepých meandrů - zbytky říčního světa, který byl před regulacemi 20. století ještě hustější a záhadnější.

Přívozníci u Dyje a Moravy hráli ve světě nelegálního obchodu zvláštní roli. Úředně přepravovali lidi a zboží za poplatek, neúředně, po dohodě, za přiměřenou přirážku. Přivírali oči nad nákladem, který se neptal na celní razítko. Přívoz u Mikulova, přívoz u Hohenau, loďky v luhách u Lanžhota: každý měl svou pověst a své stálé zákazníky.

„Oblast Soutoku Moravy a Dyje je protkána sítí kanálů, slepých ramen a tůní -labyrint, jenž byl po staletí ideální pro ty, kdo nepotřebovali, aby je někdo viděl.“

CHKO Soutok, AOPK ČR

Brod se stal posvátným tajemstvím. Ne každý brod fungoval ale celoročně. Hladina Dyje se měnila podle sezóny, podle jarního tání sněhu na Vysočině nebo letního sucha. Místní věděli, kdy jsou kameny nad hladinou a kdy ne. Turistické mapy takové věci nezaznamenávaly. Pamětní záznamy finanční stráže naopak opakovaně uvádějí, že pašeráci dokázali přecházet v místech, kam sami strážci odmítali jít kvůli nebezpečí utonutí.

Roku 1843 sloučila habsburská vláda pohraniční stráž a tzv. důchodkovou stráž do nového sboru - finanční stráže. Byla to uniformovaná, vojensky organizovaná složka, která střežila celní hranici a zároveň dohlížela na monopoly: tabák, víno, maso. Po vzniku Československa v roce 1918 byla finanční stráž zachována a musela střežit novou, mnohem delší hranici: celkem 4 104 kilometrů, z nichž jižní moravský úsek podél Dyje a Moravy představoval z hlediska pašování jeden z nejaktivnějších.

Oddělení čítala 5 až 12 mužů, kteří střežili úseky hranic dlouhé 5 až 10 kilometrů. Ve dne v noci chodili své pochůzky, v teple i v mrazu, za deště i za mlhy. Základní zásada hlídkování zněla prostě: nebýt viděn, ale vidět vše. V krajině plné lužního lesa, kde se větve zavíraly nad hlavou jako střecha a kde zvuk pohlcoval mech, to bylo přání takřka nesplnitelné.

Existuje jedno místo, kde je paměť pašeráků doslova zapsána do terénu. Ve vrstvách skalní ortoruly nad meandry řeky Dyje, v Národním parku Podyjí, vede turistická trasa mezi Čížovem a Vranovem nad Dyjí, jíž dnes říkáme Pašerácká stezka. Je to osm kilometrů náročného terénu, kořenů, skalních srázů a výhledů do hlubokého kaňonu řeky.

To, co je dnes turistickou atrakcí, bylo po staletí živou tepnou nelegálního obchodu. Pašeráci tuto cestu znali nazpaměť a v noci ji procházeli beze světla, jen podle paměti a nohou, které věděly, kde je příští krok bezpečný. Na druhém břehu Dyje, v Dolních Rakousích, začínal zcela jiný svět, jiné ceny, jiné zboží.

Archivní záznamy meziválečné finanční stráže z oblasti Znojemska a Podyjí obsahují pravidelná hlášení o kontaktech s pašeráky u říčního kaňonu Dyje. Jeden ze strážců, jeho jméno v záznamu není, jen hodnost respicient (nižší strážce), zaznamenal v hlášení z roku 1931 setkání s mužem, který přecházel Dyji v noci se dvěma pytli tabákových listů. Muž znal každý záhyb cesty. Když ho strážce sledoval, zmizel v lesním svahu tak rychle, jako by ho pohltila skála. Byl to místní. Pocházel z rodiny, které tento úsek patřil jako dědictví po pradědečkovi.

Strážce závěrem napsal: „Znalost terénu u pašeráků je taková, že ani dvojnásobný počet mužů nestačí k úplnému uzavření hranic v tomto úseku.“ Hlášení bylo archivováno. Pašerák nebyl nikdy chycen.

Zatímco tabák a alkohol byly hlavními artikly prvorepublikového pašeráctví a sůl již patřila historii, textil byl jeho tichým luxusem. Z dolnorakouských manufaktur přicházely bavlněné, vlněné i hedvábné látky za jiné ceny, než jaké nabízely moravské trhy zatížené dovozním clem. Venkovské ženy, oblečené do pracovních šatů celý rok, věděly, kdo v obci chodí k řece.

Pašování textilu bylo méně riskantní než pašování tabáku: textil nebyl cítit. Látky se skládaly do plochých balíků, zarolovaly se, ovázaly voděodolnou plachtou. Přeprava probíhala na lodi, přivázané ke kořenům olše, přičemž hlídač stál na břehu a napodoboval přírodní zvuky. Systém signálů jako houkání puštíka, klepání kamenem o kámen, třikrát hvízdnutí, byl věcí dohody.

Finanční stráž dobře věděla, že tyto systémy existují. V hlášeních z 30. let se opakuje záznam o „organizovaných skupinách podloudníků s vlastní signalizací“. Ale sítě byly rodinné, sousedské, hluboce zakořeněné. Udání bylo morálním selháním, srovnatelným s krádeží.

Sůl a tabák měly hmotnost. Informace ne. A přesto, zvláště ve 20. a 30. letech, kdy středoevropský politický vzduch houstl, se staly nejcennějším pašovaným artiklem. Zahraniční tisk, politické letáky, zrušené noviny, instrukce odborových organizací, zprávy o situaci v Německu po roce 1933: vše procházelo přes Dyji a Moravu v kabátech, zabaleno do nepromokavé plachty, přeloženo do co nejmenšího formátu.

Tento typ pašování byl jiný. Nebylo za ním bezprostřední ekonomické dobrodružství, ale vědomí, že informace může změnit to, jak lidé rozumějí světu. Ti, kdo ho provozovali, to věděli. Část z nich platila za to zatčením.

„Ve vnitrozemí bylo k výkonu služby třeba kvalitnějšího vzdělání, na hranicích pak fyzické síly a kondice zejména odolnosti proti pokušení.“

Pavel Salák Jr., Finanční stráž v roce 1918 - komentář k úplatnosti kordonistů

Neexistuje spolehlivá statistika toho, kolik rodin podél Dyje a Moravy se v pašování angažovalo generačně. Historické záznamy jsou útržkovité, protože záznamy finanční stráže dokumentovaly jen chycené. A chycení byli ti, kdo udělali chybu. Ti, kdo chybu neudělali, se do žádného spisu nedostali.

Ale ústní tradice jihomoravských obcí, Hevlína, Vrbovce, Mikulova, obcí u Lanžhota, tuto vrstvu paměti uchovávala jinak. Skrze historky, které se vyprávěly u stolu a nikdy nebyly určeny cizím. Skrze pohled, jakým starý muž hleděl k řece, když se v dálce zasvítilo svítilnou.

Tyto rodiny byly pohraničními specialisty jiného druhu. Neměly tituly ani zbrojní pasy. Měly dokonalou znalost krajiny. Znalost, přenášená z otce na syna, z matky na dceru, přežila habsburskou monarchii, první republiku i protektorát. Přežila, dokud železná opona nezavřela řeku za zamčenými dveřmi.

Dnešní krajina soutoku Dyje a Moravy je přírodní rezervací. Největší komplex lužních lesů ve střední Evropě, jak ho nazývají ochranáři, je propleten sítí ramen a tůní, z nichž většina na mapách ani nemá jméno. Turisté sem jezdí za ptáky, za tichem, které v jiných krajích nenajdete.

Pokud sedíte u Dyje za letního večera a posloucháte, jak voda cáká o kořeny olší, možná si uvědomíte, jak tenká je vrstva, která odděluje dnešek od doby, kdy se po téhle vodě pohybovalo něco, o čem se nesmělo mluvit. Sůl, tabák, látky, informace. Rodiny, které znaly brod.

Řeka si to pamatuje. Možná to pamatuje i mlha, která se nad soutokovou krajinou tvoří každé ráno, hustá a bez tváře, jako by chránila něco, co ještě nestihlo zmizet.

Zdroje a literatura: