Článek
Téma mesiáše je tak rozsáhlé a vrstevnaté, že si zaslouží víc než jeden text. Proto tuto sérii rozděluji do tří samostatných dílů - judaismus, křesťanství a islám. Každé z těchto náboženství totiž používá stejné slovo, ale rozumí mu jinak. Každé čeká na jinou postavu, jiný příběh, jiný konec dějin. A právě v těchto rozdílech se skrývá fascinující mapa lidské naděje, která se vine napříč tisíciletími.
Slovo mesiáš nesou tři světová náboženství. Každé ho vyslovuje jinak, každé za ním vidí jinou tvář, ale všechna tři na něj čekají. Nebo tvrdí, že již přišel, nebo oboje zároveň. V tomto napětí mezi přišel a přijde se skrývá jedno z nejhlubších dilemat v dějinách lidského duchovního hledání.
✡ Judaismus - HaMašíach
✝ Křesťanství -Christos / Ježíš
☪ Islám - Ísá al-Masíh
Hebrejské slovo mašíach (מָשִׁיחַ) jednoduše znamená pomazaný. Olejem pomazaný král, kněz, prorok. Ve starověkém Izraeli to nebyl titul mystický, nýbrž politický a liturgický. Přesto se z tohoto prostého slova vyvinul jeden z nejvíce nabitých pojmů v dějinách náboženství, filosofie a dokonce geopolitiky.
Jak je možné, že jedno hebrejské slovo rozdělilo civilizace, rozžhavilo inkviziční hranice, inspirovalo katedrály i mešity, a ještě i dnes, v 21. století, formuje zahraniční politiku států a osobní víru miliard lidí?
Judaismus
Mesiáš, na kterého čeká Izrael
V judaismu je mesiášský koncept nejstarší a zároveň nejkonkrétnější. Není to postava nadpřirozená. Je to člověk, potomek rodu Davidova, budoucí král, který naplní doslovné proroctví hebrejských Písem. Žádná mystika, žádná božská inkarnace. Právě to je nejhlubší teologická propast mezi judaismem a křesťanstvím.
Mesiášská éra vs. mesiáš jako osoba
Část rabínské tradice zdůrazňuje, že podstatou není ani tak samotná osoba mesiáše, ale mesiášský věk - období míru, spravedlnosti a návratu k Tóře. Maimonides dokonce tvrdí, že mesiáš nemusí činit zázraky; jeho úkolem je obnovit řád, nikoli porušovat přírodní zákony. Někteří rabíni připouštějí, že mesiáš může být obyčejný král, zatímco jiní vidí mesiášský věk jako něco, co může přijít i bez konkrétního mesiášského vůdce. Tento důraz na éru, nikoli osobu, je jedním z důvodů, proč judaismus odmítá křesťanské pojetí Ježíše jako božské bytosti.
Co musí mesiáš vykonat, aby byl uznán?
Maimonides (1135–1204), největší středověký rabínský myslitel, sepsal ve svém díle Mišne Tóra seznam podmínek, které musí mesiáš splnit, aby mohl být uznán. Jeho seznam je překvapivě pragmatický:
Maimonidovy podmínky pro uznání mesiáše
- Musí být člověkem - synem židovské matky, z rodu Davida a Šalamouna
- Musí studovat a zachovávat Tóru v plném rozsahu
- Musí přimět celý Izrael k návratu k Tóře
- Musí vyhrát všechny války, které na Izrael vedou nepřátelé
- Musí přestavět Chrám v Jeruzalémě
- Musí shromáždit všechny Židy do Erec Jisrael
- Musí nastolit éru všeobecného míru
Z tohoto pohledu je jasné, proč Ježíš z Nazaretu nebyl pro rabínský judaismus mesiášem. On tyto podmínky nesplnil. Chrám byl zničen, Izrael rozptýlen, války nepřestaly. A otázka božství Ježíše naráží na jádrový monoteismus: Šema Jisrael, Adonaj Elohejnu, Adonaj Echad - Bůh je jeden a nedělitelný.
„Pokud se někdo zdá být mesiášem a neuspěje, pak víme, že to nebyl mesiáš.“ Maimonides, Mišne Tóra, Hilchot Melachim 11:4
Falešní mesiášové a jejich tragické důsledky
Dějiny judaismu jsou posety bolestivými příběhy falešných mesiášů. Šimon Bar Kochba (zemřel 135 n. l.), vojevůdce druhého židovského povstání, byl prohlášen za mesiáše samotným rabi Akivou, největší autoritou své doby. Povstání bylo potlačeno, Jeruzalém přejmenován na Aelia Capitolina a Židé z něho vyhnáni na staletí.
Šabtaj Cvi (1626–1676) byl zřejmě nejslavnějším falešným mesiášem novověku. V roce 1666 přijal svůj statut mesiáše za obrovského nadšení Židů z celé Evropy, Osmanské říše i Persie. Celá komunity prodávaly majetek a balily zavazadla, aby odcestovaly do Palestiny. Když ho osmanský sultán dal zatknout, Šabtaj Cvi přijal islám. Zklamání bylo apokalyptické.
Tyto traumata formují dnešní přísný rabínský skepticismus k jakýmkoli mesiášským nárokům.
Chabad a otázka Lubavičského rebeho
Ve 20. a 21. století se mesiášská diskuse v judaismu vrátila v nečekané a intenzivní podobě prostřednictvím chasidského hnutí Chabad-Lubavič. Klíčovou postavou této debaty se stal Menachem Mendel Schneerson (1902–1994), sedmý lubavičský rebbe, pod jehož vedením se hnutí proměnilo v globální sílu zaměřenou na židovské misijní a vzdělávací aktivity (tzv. outreach). Rebe soustavně zdůrazňoval, že tato generace je poslední generací exilu a první generací vykoupení, což mezi jeho stoupenci podnítilo silné mesiášské očekávání. Na přelomu 80. a 90. let začala velká část jeho následovníků otevřeně věřit, že Mesiášem je právě on. Sám Schneerson taková tvrzení sice veřejně odmítal a krotil, zároveň však své stoupence podporoval v činnostech, které měly příchod vykupitele urychlit.
Vnitřní rozkol: Mešichisté vs. Antimešichisté
Smrt rebeho v roce 1994, po níž hnutí nejmenovalo žádného nástupce, znamenala pro Chabad hlubokou teologickou krizi a vedla k trvalému rozštěpení na dva hlavní proudy:
- Mešichisté (mesiánské křídlo): Radikálnější frakce odmítá přijmout, že rebe skutečně zemřel, nebo věří, že byl pouze skryt před světem. Používají pro něj titul Král Mesiáš a provázejí ho heslem „Ječi Adonenu...“ (Ať žije náš pán, učitel a rabín, král Mesiáš navěky). Věří, že se brzy vrátí (či vstane z mrtvých), aby dokončil vykoupení světa.
- Antimešichisté (mainstreamové vedení): Oficiální instituce Chabadu sice rebeho nadále chovají v absolutní úctě jako největšího duchovního vůdce generace (Nasi Hador), ale jeho fyzickou smrt uznávají. Navštěvují jeho hrob (tzv. Ohel v Queensu v New Yorku) a otevřené mesiášské proklamace potlačují, protože poškozují reputaci hnutí v židovském světě.
Reakce mainstreamového judaismu
Většina nechasidského ortodoxního judaismu (především tzv. Litvaci neboli litevská škola) a další chasidské dynastie toto pojetí ostře odsoudily. Významní rabíni, jako např. Elazar Shach nebo historik David Berger, označili víru v zesnulého Mesiáše za přímé porušení židovského práva (Halachy).
Oponenti se opírají o autoritu Maimonida, který jasně definoval, že pokud potenciální mesiáš zemře dříve, než stihne obnovit Davidovo království a shromáždit Židy v Izraeli, je zřejmé, že Mesiášem nebyl. Kritici proto obviňují mesiánské křídlo Chabadu z hereze a tvrdí, že nevědomky kopírují rané křesťanství a koncept druhého příchodu, což je v přímém rozporu s historickou židovskou teologií.
Mesiánští Židé: víra na hraně dvou světů
Mesiánští Židé jsou zvláštním fenoménem moderní doby. Jsou etničtí Židé, kteří přijali Ježíše (Ješuu) jako slíbeného Mesiáše, ale zároveň se nechtějí vzdát své židovské identity, tradic ani Tóry. V jejich pojetí se víra v Krista neodtrhává od židovství, ale naopak ho naplňuje. Tento proud vznikl ve 20. století, zejména v USA a Izraeli, a dodnes vyvolává silné emoce. Pro křesťany jsou důkazem naplnění proroctví, pro většinu rabínského judaismu však představují herezi. Mesiánské sbory často používají hebrejské modlitby, slaví svátky jako Pesach či Chanuku, ale zároveň čtou Nový zákon. Jejich existence připomíná, že hranice mezi vírami nejsou vždy tak pevné, jak se zdají, a že i v nejstarších příbězích může vzniknout nový začátek.
Další zdroje a čtení:
Maimonides, Mišne Tóra, Hilchot Melachim, kap. 11–12: klasický rabínský zdroj k podmínkám mesiáše
Encyclopedia Judaica, heslo „Messiah“, Jewish Virtual Library: jewishvirtuallibrary.org
Příště: Mesiáš v křesťanství
