Petrželový masakr a zrůdný diktátor, který se bál vlastní kůže

Santo Domingo, 30. května 1961, krátce po deváté večer.

Horkým karibským vzduchem se nese šumění příboje. Po temné pobřežní silnici George Washingtona uhání luxusní černý Chevrolet Bel Air. Uvnitř vozu sedí muž, kterému se uplynulé tři dekády nikdo neodvážil podívat zpříma do očí. Rafael Leónidas Trujillo Molina. Generálissimús, „Dobrodinec vlasti“, Kozel, absolutní vládce Dominikánské republiky.

Jako téměř každou noc, i dnes míří za svou mladou milenkou. Je uvolněný, hýčkaný pocitem vlastní nedotknutelnosti. Jenže pod nablýskanou maskou poloboha se už skrývá chátrající lidská schránka. S blížící se oslavou sedmdesátých narozenin diktátor ztrácí kontrolu nad vlastním tělem - trpí těžkou inkontinencí, a než se stačí po modlitbě dopotácet z kostela do auta, není schopen udržet moč.

Přesto věří, že mu svět leží u nohou. Netuší však, že v hlubokých stínech o pár set metrů dál na něj čeká sedm odhodlaných mužů. V rukou svírají zbraně, které jim tajně dodala americká CIA, jež nad svým někdejším chráněncem definitivně zlomila hůl. Za několik minut se silnicí rozlehne ohlušující střelba a černý chevrolet se promění v řešeto. Než však padnou osudné výstřely, musíme otočit list v kalendáři o padesát let zpátky. K malému chlapci, který si na rozedranou košili špendlíky připínal zátky od limonád.

Narodil se v roce 1891 v prašném městečku San Cristóbal. V chudé rodině s jedenácti dětmi nebylo peněz nazbyt, ale malý Rafael byl už tehdy chorobně posedlý svým vzhledem. Nesnesl špínu a nade vše miloval obdiv. Když viděl projíždět důstojníky, toužil být jako oni. Protože neměl skutečné medaile, sbíral plechová víčka od lahví s limonádou a hrdě si je připínal na hruď.

Vrstevníci se mu smáli. Začali mu přezdívat Chapitas - „Víčka“. Ta přezdívka ho k smrti urážela. Provázela ho jako stín celým životem, a to i ve chvíli, kdy už jako diktátor nosil na hrudi kila skutečného zlata a stovky řádů, které udílel sám sobě. Jako prezident problém s přezdívkou vyřešil - slovo chapita jednoduše zakázal používat.

V šestnácti letech sice pracoval jako telegrafista, ale tento nudný život mu příliš nevoněl. Rychle sklouzl k drobné kriminalitě. Kradl dobytek, padělal šeky, přepadával poštovní vozy. Se svými kumpány založil násilnický gang jménem Čtyřicítka a nakonec skončil za mřížemi. Pak ale zasáhl osud v podobě americké okupace z roku 1916. Americká námořní pěchota potřebovala vycvičit místní loutkovou Národní gardu. Mladý, chladnokrevný a ambiciózní Trujillo v ní uviděl svou životní šanci. Hierarchií stoupal jako raketa a v roce 1930 už velel celé armádě. O několik měsíců později zorganizoval krvavý převrat a otěže moci už nikdy nepustil.

Trujillo měl jedno strašlivé tajemství, které se stalo hnacím motorem jeho krutovlády. Jeho babička z matčiny strany pocházela ze sousedního, chudého a černošského Haiti. Trujillo měl kvůli tomu přirozeně tmavší pleť. V jeho očích, deformovaných rasovými předsudky a touhou po dokonalé „bílé dominikánské eleganci“, to však bylo fatální stigma.

Diktátor se začal bát vlastní kůže. Každé ráno trávil hodiny před zrcadlem, kde si obličej narychlo maskoval vrstvami světlého pudru a líčidel. Každá jeho oficiální fotografie musela projít drsnou retuší, aby na ní vypadal jako čistokrevný běloch. Podle slavného spisovatele Maria Vargase Llosy, který diktátorovo nitro rozebral v románu Kozlova slavnost, byl tento rasový komplex pro Trujilla celoživotním mučením. A on se toto vnitřní trauma rozhodl utopit v krvi těch, kteří mu jeho původ připomínali.

V říjnu roku 1937 se Trujillovo vnitřní šílenství zhmotnilo v jednu z nejbizarnějších a nejméně známých genocid 20. století. Diktátor se rozhodl vyčistit pohraničí od haitských imigrantů. Jeho vojáci tehdy dostali neobvyklou zbraň: zelenou snítku petržele.

Vojáci obcházeli domy a náhodné chodce na ulici. Strčili jim pod nos petržel a španělsky se zeptali: „Co je to?“

Pokud dotyčný odpověděl spisovně španělsky „perejil“, mohl žít. Pokud však šlo o rodilého Haiťana, jehož mateřštinou byla kreolština, narazil na neřešitelný problém. Kreolština totiž nezná tvrdé španělské, hrdelní „r“. Místo toho vyslovili měkké, zkomolené slovo. Tento drobný řečový detail byl okamžitým rozsudkem smrti. Vojáci podezřelé neodváděli k soudům, ani je nestříleli, aby se ušetřila munice a nevznikal hluk. Mačetami jim na místě usekávali hlavy a těla házeli do Atlantského oceánu.

Během několika týdnů bylo takto brutálně zmasakrováno čtrnáct až čtyřicet tisíc bezbranných mužů, žen a dětí. Muž, který se celou noc pudroval, aby zakryl barvu své kůže, nechal povraždit tisíce lidských bytostí jen kvůli tomu, jak vyslovovali název obyčejné byliny. Svět to přitom přešel mlčením. rujillo totiž tvrdě razil nekompromisní protikomunistickou politiku, takže pro západní velmoci představoval užitečnou hráz v Karibiku. Sám tehdejší ministr zahraničních věcí Spojených států Cordell Hull o něm s oblibou prohlašoval: „Možná, že je to hajzl, ale je to náš hajzl.“

Za zavřenými dveřmi prezidentského paláce se skrýval vyložený trýznitel. Všichni Trujillovi odpůrci a političtí nepřátelé mizeli beze stopy. Trujillo se vyžíval v zavádění sadistických metod mučení. V celách tajné policie stála elektrická křesla vyladěná na tak specifické napětí, že k smrti vyslýchaných docházelo jen neuvěřitelně pomalu. Kati používali elektrické tyče známé jako „rákoska“ - ty vykazovaly mimořádnou účinnost, když byly přikládány přímo na genitálie. Samozřejmostí byla zařízení na vytrhávání nehtů, těžké biče a speciální nádrže plné hladových pijavic, které z obětí pomalu vysávaly krev.

Technologickou pýchou režimu byla takzvaná „Chobotnice“ - zrůdné elektrické zařízení s mnoha chapadly a dráty, které se připevňovalo vězňům na hlavu a škvařilo jim mozek. Nejváženějším a nejobávanějším katem v Trujillových službách byl trpaslík známý pod přezdívkou Sněhová koule, který se specializoval na extrémní formu teroru: vězněným mužům zaživa odkusoval jejich přirození. Pokud byl někdo označen za definitivního nepřítele státu, byl chladnokrevně předhozen žralokům. Strach byl tak všudypřítomný, že když osobní lékař diktátorovi opatrně sdělil, že má rakovinu prostaty, Trujillo ho nechal na místě zabít.

Teror se ale netýkal jen podsvětí, diktátor si chorobným způsobem podmaňoval i vlastní elity. Absolutní loajalitu svých vysokých funkcionářů a ministrů zkoušel tím, že po nich vyžadoval, aby mu umožnili vyspat se s jejich manželkami a dcerami. Aby ponížení dvorní šlechty bylo dokonalé, nutil samotné politiky, aby se k těmto zvrhlým aktům osobně připojili a sledovali hanbu vlastního rodu.

Diktátorova ješitnost se postupem let rozšiřovala až do rozměrů, které hraničily s čistým šílenstvím. Historické hlavní město Santo Domingo bylo bez ptaní přejmenováno na Ciudad Trujillo. Stejný osud potkal i Pico Duarte, nejvyšší horu celého Karibiku. I ona musela nést jeho jméno. Neexistovala kancelář, zapadlá venkovská škola ani zaprášený krámek, kde by povinně nevisel portrét „Dobrodince“. A aby nikdo ani na vteřinu nezapomněl, kdo drží klíče od jejich životů, nad centrem hlavního města nechal vztyčit obří, pulzující neonový nápis: DIOS Y TRUJILLO (Bůh a Trujillo).

Jeho oficiální tituly zněly jako z bizardní divadelní hry: Generálissimús, Otec nové vlasti, Dobrodinec národa, Obnovitel finanční nezávislosti republiky. V roce 1936 zašel jeho poslušný parlament tak daleko, že diktátora čtrnáctkrát nominoval na Nobelovu cenu míru.

Zkrátka nepřišla ani jeho rodina. Trujilloova ambiciózní manželka intrikovala u mezinárodních institucí, aby pro změnu získala Nobelovu cenu za literaturu. Svým dvěma synům pak dala jména Ramfis a Rhadamés, podle postav ze své milované opery Aida. Šílené divadlo rodiny Trujillů ale teprve začínalo.

Nejstarší syn Ramfis dostal od otce k narozeninám ten nejbizarnější dárek, jaký si lze představit: ve svých čtyřech letech byl oficiálně jmenován plukovníkem dominikánské armády. Když dospěl, ukázal světu, jak se dá otcovo krvavé jmění utrácet s nevídanou pompou. Když ho v polovině 50. let poslali studovat na elitní americkou vojenskou akademii Fort Leavenworth, Ramfis se na nudné přednášky vykašlal, sbalil kufry a odjel do Hollywoodu.

V Los Angeles rozpoutal divoké nákupní šílenství. Navázal bouřlivý románek s filmovou hvězdou Kim Novak a luxusními dary zahrnoval i slavnou Zsa Zsu Gaborovou. Kupoval jim nejnovější mercedesy, norkové kožichy a diamanty, nad kterými přecházel zrak. Situace v Kalifornii zašla tak daleko, že se na autech bohatých dívek v Los Angeles začaly objevovat ironické nálepky: „Toto auto NENÍ dar od Trujilla.“

Když si americký Kongres prostudoval účty, zjistil šokující věc. Měsíční kapesné tohoto karibského playboye se přesně rovnalo částce, kterou USA posílaly Dominikánské republice jako oficiální zahraniční pomoc na rozvoj infrastruktury. Washington si začal klást velmi nepříjemné otázky.

Trujillova dlouhá ruka se však nezastavila před žádnými hranicemi. Každý, kdo se pokusil diktátorovo panství kritizovat, podepsal vlastní rozsudek smrti. Své o tom věděl baskický profesor Jesús de Galíndez, který přednášel na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Galíndez napsal obsáhlou dizertační práci, ve které detailně rozmetal Trujillův režim a popsal jeho zvěrstva.

Ve chvíli, kdy svou práci dokončil, přestal existovat.

Dne 12. března 1956 večer Galíndez dopřednášel, sešel do metra na Manhattanu a domů už nikdy nedorazil. Pozdější vyšetřování odhalilo mrazivou pravdu. Trujillovi agenti profesora přímo v srdci New Yorku unesli, nadopovali sedativy a soukromým letadlem ho tajně přepravili do Dominikánské republiky, kde ho čekala rituální poprava. Byl přivázán řetězy za nohy, pověšen hlavou dolů a pomalu potápěn do velkého kotle s vařící vodou.

Aby byla stopa dokonale zametena, americký pilot, který tehdy stroj s uneseným profesorem řídil, o několik měsíců později rovněž beze stopy zmizel. Trujillo si myslel, že je pánem nad životem a smrtí kdekoli na světě. Netušil však, že jeho vlastní čas se také neúprosně krátí.

O pět let později se smyčka definitivně utáhla. Trujillo za tři desetiletí své vlády urazil, ponížil nebo připravil o příbuzné příliš mnoho lidí. V jeho nejbližším okolí vznikla buňka spiklenců - bývalých generálů a vysokých úředníků, kteří už odmítali žít v neustálém strachu.

V roce 1961 se však vztahy mezi diktátorem a Bílým domem dostaly do fatální krize. Trujillo úplně ztratil zábrany, když se pokusil prostřednictvím masivní bomby poslat do doživotního důchodu svého souseda, venezuelského prezidenta Rómula Betancourta. Tento mezinárodní teroristický kousek byl poslední kapkou. Eisenhowerova vláda okamžitě otočila svůj postoj o 180 stupňů a schválila plán CIA na definitivní odstranění starého spojence. Do rukou spiklenců tajně doputovaly americké zbraně.

30. května 1961.

Devětašedesátiletý Trujillo usedá na zadní sedadlo svého černého chevroletu. Vedle něj sedí pouze jeho šofér, jedou zcela bez doprovodu. Vládce je naprosto klidný. Míří po tiché pobřežní silnici do San Cristóbalu za svou mladou milenkou. Auto se řítí tmou, když v tom tichý úsek cesty proříznou světlomety automobilů spiklenců. Sedm po zuby ozbrojených mužů vyskakuje z úkrytu.

Vzduchem třeskne ohlušující palba z automatických zbraní a samopalů. Řidič chevroletu dupe na brzdu. Trujillo, v jehož žilách se probudí starý instinkt pouličního rváče, se nepokouší bezhlavě utéct. Vystupuje z vozu s pistolí v ruce, aby se pokusil neodvratný příchod smrti nějak odvrátit. Je to marné. Z bezprostřední blízkosti ho spiklenci zasáhnou hned devětadvacetkrát.

Když tyran padne, útočníci jeho rozstřílené tělo ještě pro jistotu přejedou koly auta. Bezvládnou, zkrvavenou schránku pak hodí do kufru jiného vozu a nakonec ji pohrdavě vyhodí v prachu na okraji hlavní třídy George Washingtona v Santo Domingu.

Zpráva o diktátorově smrti otřásla zemí. Jeho nejstarší syn Ramfis okamžitě přiletěl z Hollywoodu zpět na ostrov, odhodlaný utopit celou zemi v slzách. Z rozmařilého playboye se během vteřiny stal sadistický mstitel. Vojenská tajná policie rozpoutala brutální hon na čarodějnice a Trujillova rodina nachystala spiklencům odvetu, která svou zvráceností překonala i samotný čin atentátníků. Všichni kromě dvou přeživších zahynuli v děsivých mukách.

Ve většině případů s nimi naložili ještě hůř než s jejich obětí. Ramfisova pomsta dosáhla absolutního vrcholu zrůdnosti u jednoho ze spiklenců a jeho rodiny. Kati nejprve donutili nešťastného otce k nucenému kanibalismu: přímo před jeho očima mu předložili k jídlu uvařené maso z těla jeho vlastního syna. Když otec v šoku dojedl, mučitelé před něj na stříbrném podnose naservírovali ještě synovu useknutou hlavu. Zlomený otec hrůznou scénu neunesl a na místě zemřel na masivní srdeční infarkt.

Byl to poslední, sadistický záškub hroutící se tyranie. Podle dochovaných svědectví z tehdejších věznic nechal Ramfis zbylé části těl zmasakrovaných spiklenců naházet do moře jako krmení pro žraloky. O několik měsíců později musela celá rodina Trujillů Dominikánskou republiku definitivně a v hanbě opustit.

Další zdroje:

Warfare History Network - The CIA Assassination of Rafael Trujillo

Oxford Research Encyclopedia of Latin American History - Galíndez Case in the Dominican Republic

Caribbean Beat - Rafael Trujillo: boss of a banana republic

Zinn Education Project - Oct. 2, 1937: Parsley Massacre

Kniha Šílenství mocných od Karla Shawa