Proč nám Izrael v roce 1968 nepomohl? Oplátka za rok 1948 se konat nemohla

Každý rok jednadvacátého srpna se digitálním prostorem jako tichý virus šíří titíž duchové minulosti. Vedle ikonických, černobílých fotografií sovětských tanků drásajících pásy dlažbu Václavského náměstí se objevuje tatáž věta. Má hořkou příchuť zrady a zní přibližně takto: „My jsme Izraeli v roce 1948 zachránili samotnou existenci. A když jsme o dvacet let později krváceli my, otočil se k nám zády.“

Je to lákavý příběh. Lidská mysl miluje symetrii. Velká křivda si žádá jasného viníka a mýtus o nevděčnosti se vypráví s až mrazivou lehkostí. Jenže historie netrpí sentimentem a tuhle rovnici odmítá podepsat. Kdo v červnu 1967 skutečně přestřihl dráty mezi Prahou a Jeruzalémem? A mohl malý stát na Blízkém východě reálně čelit kolosu Varšavské smlouvy? Když nahlédneme pod závoj kolektivní paměti, zjistíme, že pravda je mnohem temnější a politicky pragmatičtější.

Základ mýtu je pravdivý: Československo v roce 1948 provedlo operaci, která na tehdejší geopolitické šachovnici neměla obdoby. Když v květnu 1948 povstal z popela dějin moderní stát Izrael, okamžitě se ocitl v sevření nepřátelských armád. OSN reagovala pokrytecky - vyhlásila totální zbrojní embargo na celý region. Mladá židovská demokracie měla vykrvácet hned v kolébce.

V tu chvíli se však v hlubokém utajení rozběhla kola byrokracie v Praze. Československo se stalo jedinou zemí na planetě, která riskovala mezinárodní skandál a embargo obešla.

V rámci přísně tajné operace Akce DI (Důvěrné Izrael), kterou izraelská tajná služba překřtila na Operaci Balak, začal zpoza železné opony proudit masivní vojenský proud. Pušky, miliony nábojů, těžké kulomety, dělostřelectvo. To nejcennější však mělo křídla. V noci se na opuštěném letišti u Žatce mechanici potili nad stroji Avia S-199.

Tato letadla však byla spíše prokletím než moderním zázrakem. Šlo o křížence německého Messerschmittu Bf 109 s těžkým bombovým motorem Jumo. Výsledkem byl náladový stroj s tak brutální tendencí při startu zatáčet do strany, že mu čeští piloti neřekli jinak než „Mezek“ (v Izraeli dostal jméno Sakekin - Nůž). Pro piloty to byly létající rakve, kulomety často střílely do vlastních vrtulí. Je to fascinující, mrazivá ironie dějin: rodící se židovský stát zachraňovala letadla vyrobená v továrnách Třetí říše, která měla původně Židy vyhlazovat. K těmto strojům se naštěstí brzy přidalo přes šedesát ikonických britských stíhaček Supermarine Spitfire.

Letadla se v utajení rozebírala, cpala do útrob nákladních letadel a pod rouškou noci transportovala přes půl Evropy, aby byla v Izraeli bleskově smontována. V armádních kruzích se o tom mluvilo jen jako o „Akci Žatec“.

Byl to právě zásah pouhé čtveřice těchto poruchových Avií, který koncem května 1948 ochromil a zastavil postup egyptské tankové kolony necelých třicet kilometrů od Tel Avivu. Bez nich by Židé prohráli. V moravské Libavé a ve výcvikových prostorech po celé zemi se navíc potili budoucí izraelští piloti, tankisté a parašutisté.

Hlavním architektem této pomoci byl tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Traduje se, že když podepisoval první tajné smlouvy, unaveně pronesl prorocká slova: „Zachraňujeme Izrael, ale podepisujeme tím vlastní ortel.“ Jako by věděl, že si zahrává s temnými silami. Jen o několik týdnů později, 10. března 1948, bylo Masarykovo bezvládné tělo nalezeno pod okny Černínského paláce. Spekulace, že ho sovětská tajná služba NKVD odstranila i kvůli tomu, že o tajných zbrojních machinacích věděl příliš mnoho a odmítal se bezvýhradně podřídit Moskvě, straší historiky dodnes.

Celá pomoc totiž neměla nic společného s humanismem. Za oponou stál cynický kalkul Josifa Stalina. Sovětský diktátor se mylně domníval, že Izrael se stane sovětským satelitem na Blízkém východě. Jakmile Stalin pochopil, že Izrael zůstane svobodný a demokratický, otočil kormidlem o 180 stupňů. A Praha musela poslouchat.

Ostatní architekti Akce Žatec splatili svou odvahu nejvyšší cenou. Během antisemitských čistek a monstrprocesu s Rudolfem Slánským v roce 1952 byla tato pomoc označena za „sionistické spiknutí“ a mnozí z těch, kdo Izraeli zachránili život, skončili s oprátkou kolem krku.

Zde naráží sociální mýtus na svou první fatální trhlinu. Představa, že v srpnu 1968 existovalo mezi Prahou a Jeruzalémem vřelé spojenectví, které mohl Izrael aktivovat, je historický nesmysl. Realita je mnohem mrazivější: žádné vztahy už více než rok neexistovaly. A byli jsme to my, kdo je brutálně popravil.

Vztahy chladly už od padesátých let, kdy Československo začalo pod taktovkou Kremlu masivně vyzbrojovat arabské režimy (např. egyptsko-československá zbrojní dohoda z roku 1955). Definitivní rozsudek smrti nad diplomatickými styky ale vynesla Šestidenní válka v červnu 1967.

Když Izrael během bleskového konfliktu pokořil arabské armády, Moskva zuřila. Celý sovětský blok, s čestnou výjimkou Ceaușescova Rumunska, které ukázalo, že vzepřít se příkazu bylo teoreticky možné, dostal jasný rozkaz. 10. června 1967 Československo s Izraelem s okamžitou platností zcela přerušilo diplomatické styky.

Oficiální propaganda spustila hysterickou mašinerii. Rudé právo plnilo stránky texty o „izraelských agresorech“ a „podvratné činnosti sionistických diplomatů“. Tón, ze kterého hodně mrazilo, jako by vypadl z padesátých let.

Zachoval se mrazivý historický detail: Když izraelský chargé d'affaires v Praze těsně před nuceným opuštěním země spěchal na československé ministerstvo zahraničí, aby předal osobní dopis izraelského premiéra Levi Eškola, stala se nevídaná věc. Dopis, který vysvětloval pozici Izraele a prosil o zachování dialogu, československá diplomacie demonstrativně odmítla převzít. Praha práskla dveřmi dobrovolně a s politickou arogancí na přímý pokyn z Moskvy.

Tato diplomatická klinická smrt netrvala pouhé týdny, ale dlouhých skoro 23 let. Československo se stalo, po boku SSSR, jedinou zemí, která izraelským občanům plošně odpírala vstup na své území. Zatímco izraelská ambasáda v Praze zela prázdnotou, v 70. letech dostala v hlavním městě luxusní zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásira Arafata. Část jejích členů navíc na našem území procházela tvrdým výcvikem pro ozbrojený boj.

V srpnu 1968 tedy v Jeruzalémě neseděl náš spojenec, ale stát, kterému jsme rok předtím plivli do tváře a vymazali ho z našich diplomatických map.

Pojďme na chvíli připustit malý sci-fi scénář: Co kdyby diplomatické vztahy v srpnu 1968 trvaly? Co mohl Izrael reálně udělat? Odpověď je šokující, ale logická: Vojensky vůbec nic. Lidsky a morálně však udělal maximum.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 se nenašel na celé planetě jediný stát, který by proti invazi půl milionu vojáků Varšavské smlouvy zvedl zbraň. Neudělala to ani ta největší supervelmoc - USA. Svět tehdy fungoval v neúprosné logice jaltského rozdělení sfér vlivu. Západ sice invazi morálně odsoudil, ale mlčky akceptoval, že tanky v ulicích Prahy jsou vnitřní záležitostí východního bloku pod absolutní kontrolou SSSR.

Byl to chladný kalkul globální rovnováhy sil a strachu ze ztrát ve třetí světové válce. Proti sovětským tankům v Praze vojensky nezasáhly ani USA, ani státy NATO. Všichni si uvědomovali cenu případné chyby: přímý střet by znamenal okamžitý risk jaderného konfliktu, rozpoutání třetí světové války a definitivní apokalypsu. Pokud si takový hazard nemohly dovolit největší západní mocnosti, po malém státu na Blízkém východě ho mohl žádat jen naprostý šílenec.

Izrael v roce 1968 nebyl žádným globálním impériem. Byl to stále ještě mladý, zranitelný stát s necelými třemi miliony obyvatel, který sám každou vteřinu bojoval o holou existenci. Stál osamocený proti obrovské přesile sousedních arabských států, které byly masivně sponzorovány, vyzbrojovány a politicky tlačeny kupředu právě Sovětským svazem. Izrael neměl absolutně žádné technické, vojenské ani logistické možnosti, jak projektovat sílu tisíce kilometrů daleko do srdce Evropy a čelit tam mašinerii Varšavské smlouvy.

Jenže tam, kde selhala politika a armádní logistika, zazářilo lidské svědomí. Izraeli sice chyběly zbraně, které by mohl poslat do Prahy, ale morální podpora z Blízkého východu rozhodně nechyběla.

Zatímco pražská komunistická vláda před rokem naplivala Izraeli do tváře, izraelská společnost na nás nezapomněla. Jakmile do Jeruzaléma dorazily zprávy o okupaci Československa, izraelští politikové i veřejnost reagovali s obrovským vztekem a hlubokým dojetím. Izraelská vláda invazi okamžitě a ostrým způsobem odsoudila na mezinárodní scéně (viz např. dobové noviny, fotografie v Národní knihovně Izraele - hledejte פלישה לצ'כוסלובקיה, פראג 1968 na webu https://www.nli.org.il/en).

V ulicích izraelských měst propukly masivní protesty proti sovětské agresi. Tisíce obyčejných Izraelců vyjadřovaly Československu hlubokou solidaritu. Mnoho z nich si totiž velmi dobře a s vděčností pamatovalo rok 1948. Věděli, že bez československých zbraní z Akce Žatec by jejich děti možná nežily. Sympatie k Čechům a Slovákům zůstaly v izraelském národě extrémně silné, bez ohledu na to, jak moc se oficiální Praha plazila před Moskvou. Izraelci nám nepomohli tanky, protože nemohli. Pomohli nám ale svým srdcem a hlasem v době, kdy většina světa jen bezmocně krčila rameny.

Pravda o česko-izraelských vztazích nepotřebuje nánosy mýtů ani falešných internetových výčitek.

Mýtus o izraelské nevděčnosti je emocionální drogou a propagandou. Pomáhá nám transformovat trauma z roku 1968, kdy nás opustil celý svět, do konkrétního hněvu vůči jednomu adresátovi. Jenže historická fakta ukazují, že tato adresa je falešná. Za ticho z Jeruzaléma v srpnu 1968 nemohla izraelská nevděčnost, ale slepá poslušnost komunistů vůči Moskvě v roce 1967, cynická logika studené války a strach z jaderné války. Dluh, o kterém se mluví na sociálních sítích, zkrátka nikdy neexistoval.

Další zdroje:

Ministerstvo obrany ČR, Vojenský historický ústav Praha - Jak probíhal výcvik vojáků pro Izrael v Československu 1948? - mocr.mo.gov.cz

iROZHLAS Plus - Před 70 lety zachránilo Československo nekvalitními letadly Izrael

ČT edu - Česko-izraelské vztahy po tzv. šestidenní válce, edu.ceskatelevize.cz

Velvyslanectví Státu Izrael v ČR - Bilaterální vztahy, embassies.gov.il

Diplomová práce, Fakulta filozofická ZČU — Československo-izraelské vztahy mezi lety 1948 a 1967, dspace.zcu.cz

ROZHLAS Plus - Spojené státy s invazí vojsk do Československa v roce 1968 nikdy nesouhlasily, upozorňuje historik Tůma