Řezník z Kampaly: Jak izraelské komando pokořilo „pána všech zvířat“

Je rok 1925. Kdesi v blátě a prachu zapadlé ugandské osady Koboko se v krutých porodních bolestech svíjí mladá žena. Chatrčí prostupuje těžký dým a šepot kmenových kouzelníků. Když se ozve křik novorozence, nikdo netuší, že na svět právě přišlo monstrum. Kluk, který dostane jméno Idi Amin, vyroste v obřího, dvoumetrového muže s očima šílence. Muže, který o padesát let později promění celou Ugandu v jedno velké, krví nasáklé popraviště.

V podzemních kobkách jeho mučíren SRB se ozývá křik vězňů, které Aminův režim zaživa trhá na kusy. Vody řeky Nil jsou rudé a těžké, protože diktátor do nich nechává házet spoutané oběti hladovým krokodýlům. Světem kolují mrazivé zvěsti: Opravdu má tenhle šílenec v palácovém mrazáku schované hlavy svých politických rivalů? A je pravda, že rituálně jí maso svých nepřátel, protože je podle jeho vlastních slov příliš slané?

Celý svět se tomuhle samovládci, dlouho jen posmívá jako bizarní africké kuriozitě. Jenže v červenci 1976 udělá „pán všech zvířat země“ osudovou chybu. Spojí se s palestinskými a německými teroristy, kteří unesou letadlo plné Židů, a dovolí jim přistát na svém vlastním letišti v Entebbe. V tu chvíli Amin čistou pýchou oslepne. Netuší, že z temnoty nad Rudým mořem se k němu už řítí izraelská pomsta. Čtyři obří letouny letí pouhých třicet metrů nad hladinou, aby je nezachytily radary. A v břiše jednoho z nich na svou chvíli tiše čeká černý mercedes…

Přesné datum jeho narození zůstává záhadou. Sám si z verzí vybíral podle momentální nálady, historikové se však kloní k roku 1925. Narodil se v chudé osadě Koboko na severozápadě Ugandy do muslimské rodiny z etnika Kakwa. Otec rodinu brzy opustil a obří, skoro dvoumetrový mladík vyrůstal jen s matkou.

V roce 1946 se přihlásil do britské koloniální armády King's African Rifles. Začínal na té nejnižší pozici - jako pomocný kuchař. Vyznačoval se však brutální efektivitou a absolutní loajalitou k britským velitelům. Bojoval proti povstalcům v Somálsku i proti obávanému hnutí Mau Mau v Keni. Stal se armádním šampionem Ugandy v těžké váze v boxu a rychle stoupal v hodnostech. Když Uganda získala v roce 1962 nezávislost, byl už jedním z nejvlivnějších důstojníků a v roce 1965 stanul v čele armády. V lednu 1971, zatímco tehdejší prezident Milton Obote pobýval na summitu v Singapuru, provedl Amin bleskový vojenský převrat. Do Ugandy se vrátil teror.

Nový diktátor okamžitě zrušil ústavu a nahradil ji vlastním slovem. První vlna čistek smetla Oboteho věrné vojáky, druhá paralyzovala inteligenci: soudce, lékaře, novináře, profesory i duchovní. Amin trpěl chorobnou paranoiou z převratu. Vězně před smrtí nechával surově mučit v obávaných podzemních mučírnách Státního výzkumného úřadu (SRB). Jednou z jeho zvrácených kratochvílí bylo sledovat, jak jsou spoutaní zajatci házeni do Nilu hladovým krokodýlům. Světem dodnes kolují mrazivé zvěsti o tom, že Amin uchovával hlavy svých politických odpůrců v mrazáku a holdoval rituálnímu kanibalismu, přičemž lidské maso komentoval slovy, že je pro něj „příliš slané“. Celkový počet obětí jeho osmiletého běsnění se odhaduje na 300 000 až 500 000 lidí.

Zatímco doma vraždil, navenek bavil svět absurdní excentricitou. Sám sobě udělil oficiální titul: Jeho Excelence, doživotní prezident, polní maršál, al-hadži, doktor Idi Amin Dada, Viktoriin kříž, Řád za vynikající službu, Vojenský kříž, pán všech zvířat země a ryb moří a dobyvatel Britského impéria v Africe obecně a v Ugandě obzvláště. Britské královně Alžbětě II. posílal milostné telegramy s nabídkou sňatku a vzkazoval jí, že pokud chce poznat „skutečného muže“, má okamžitě přiletět do Kampaly. Mezinárodní společenství ho dlouho vnímalo jen jako bizarní, neškodnou kuriozitu dekolonizované Afriky. To se však mělo v létě 1976 radikálně změnit.

Paradoxem dějin je, že v počátcích Aminovy vlády to byl právě Izrael, kdo Ugandě dodával zbraně, stavěl infrastrukturu a cvičil armádu. Zlom nastal, když Jeruzalém odmítl financovat Aminovy megalomanské plány na invazi do sousední Tanzanie. Diktátor se otočil o 180 stupňů a padl do náruče libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, který mu nabídl miliony výměnou za radikální protiizraelskou politiku.

Amin vyhnal izraelské experty, budovu ambasády v Kampale věnoval Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) a stal se nejhlasitějším antisemitou na kontinentu. Když 27. června 1976 čtyři teroristé, dva Palestinci z Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP) a dva Němci z ultralevicových Revolučních buněk, unesli nad Středozemním mořem let Air France 139 z Tel Avivu do Paříže, věděli přesně, kam letět. Uganda pod Aminovým vedením jim poskytla bezpečný přístav.

Je parné léto 1976. Na ranveji v ugandském Entebbe dosedá unesený Airbus společnosti Air France. Teroristé z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a západoněmeckých Revolučních buněk mají oči podlité krví a v rukou samopaly. Idi Amin je vítá s otevřenou náručí. V maskáčích a s těžkým krokem obchází rukojmí uvězněná ve starém letištním terminálu. Široce se usmívá, halasně je ujišťuje, že je jejich zachránce. Ve skutečnosti jsou ale jeho ugandští vojáci jen vnějším kruhem teroristické stráže.

Pak přichází scéna, ze které mrazí v zádech. Únosci začínají pasažéry rozdělovat. Židé a Izraelci na jednu stranu, ostatní na druhou. Ozývá se pláč, hysterický křik a prosby o milost. Neizraelce posílají teroristé pryč. V potemnělé hale zůstává 106 rukojmích. Izrael má pouhých několik desítek hodin na to, aby splnil šílené požadavky, jinak začnou popravy. V Jeruzalémě se ale pod rouškou absolutního utajení rodí plán, který takřka hraničí se sebevraždou.

Temný let a past s Mercedesem

V noci ze 3. na 4. července 1976 halí africké pobřeží neprostupná tma. Těsně nad hladinou Rudého moře, pouhých třicet metrů vysoko, se řítí čtyři obří izraelské transportní letouny Hercules. Letí naslepo, bez radarů, jako duchové. V břiše prvního z nich sedí elitní komando pod vedením teprve třicetiletého Jonatana „Joniho“ Netanjahua. Všichni mlčí, v očích mají chladné soustředění. Vedle nich vrčí motor černého Mercedesu. Izraelci ho sehnali na rychlo - má to být přesná kopie Aminova luxusního vozu. Lest je geniální: stráže si budou myslet, že se sám velký diktátor vrací na noční inspekci.

První Hercules dosedá na ranvej v Entebbe. Zadní rampa padá a z útrob letadla vyráží černá limuzína doprovázená dvěma Land Rovery. Jenže osud si rád zahrává. Nikdo v Izraeli netušil, že Idi Amin si před pár dny koupil nový, zářivě bílý Mercedes. Ugandská hlídka na ranveji okamžitě vidí, že něco nesedí. Proč Amin jede v černém? Hlídka zvedá samopaly. Izraelci nemají na výběr. Temnotou bleskne tlumená střelba z pistolí s tlumiči. Moment překvapení je pryč. Začíná peklo.

Vojáci vyskakují z aut a s řevem vtrhávají do terminálu. V tlampačích duní hebrejština a angličtina: „K zemi! K zemi! Jsme Izraelci!“ Hala se okamžitě mění v palebnou zónu. Záblesky ze samopalů osvětlují vyděšené tváře rukojmích schovaných pod stoly. Všech sedm teroristů padá k zemi s těly rozstřílenými na kusy. Ugandští vojáci pálí z oken a střech, ale komando postupuje s chirurgickou přesností. Celá akce na zemi, od prvního doteku kol ranveje až po naložení posledního plačícího rukojmího, trvá neuvěřitelných, krvavých 57 minut.

Triumf je však vykoupen obětí. Když Joni Netanjahu zajišťuje perimetr, ze strážní věže bleskne výstřel ugandského odstřelovače. Kulka zasahuje mladého velitele přímo do srdce. Padá do prachu ranveje. Zatímco Herculesy s osvobozenými lidmi stoupají do nočního nebe, za nimi na zemi vybuchují k nebi obří ohnivé koule. Izraelci odpálili celou letku ugandských stíhaček MiG, čtvrtinu Aminova letectva, aby zabránili jakémukoliv pronásledování.

Když se Idi Amin dozvídá o totálním ponížení své armády, propadá záchvatu animálního šílenství. Chce krev. V nemocnici v Kampale v tu chvíli leží pětasedmdesátiletá Dora Blochová, britsko-izraelská občanka, které den předtím zaskočila rybí kost. Amin posílá dva své nejvěrnější řezníky. Ti stařenku chladnokrevně vytáhnou z postele a odvezou do blízkého lesa, kde ji popraví a její tělo zapálí. Tím to ale nekončí. Jako pomstu sousední Keni, která dovolila izraelským letounům natankovat, nechává Amin v Ugandě zmasakrovat přes 245 nevinných keňských civilistů.

Fiasko v Entebbe však zlomilo Aminovu auru neporazitelnosti. Jeho paranoia rostla, ekonomika krachovala a v roce 1978 udělal poslední osudovou chybu: zaútočil na sousední Tanzanii. O rok později už tanzanská armáda vtrhla do Kampaly. „Pán všech zvířat země“ musel potupně utéct v noci, ovšem nezapomněl si vzít kufry plné zlata.

Čekal by ho mezinárodní soud? Provaz? Kdepak. Světová spravedlnost opět selhala. Amin našel bezpečné útočiště v Saúdské Arábii. Tam, v luxusní vile v Džiddě, obklopen svými čtyřmi manželkami a s tučným královským důchodem, prožil v naprostém přepychu dalších 24 let. Nikdy neprojevil ani špetku lítosti. Zemřel v srpnu 2003 na selhání orgánů.

Muž, který o sobě prohlašoval, že je posledním skotským králem a bohem Ugandy, dožil jako zapomenutá, osamělá stvůra, jejíž moc skončila v momentě, kdy na jeho vlastní ranveji zabrzdil falešný černý Mercedes.

SOFmag - Entebbe: The Story of Israel's Daring Hostage Rescue Raid. sofmag.com

Pulitzer Center - Idi Amin's Israeli Connection. pulitzercenter.org