Šílenství jménem RYAN. Jak sovětský superpočítač málem zničil svět

Představte si poradu, na které nejvyšší velitel jaderné supervelmoci s ledovým klidem oznámí, že apokalypsa už začala, jen o tom ještě nikdo na světě neví. Je květen roku 1981. V přísně střeženém podzemním sále moskevské Lubjanky se pod těžkými lustry tísní elita sovětské rozvědky a velitelé armádních složek. V čele stolu sedí muž s kamennou tváří a neproniknutelným pohledem za tlustými skly brýlí. Šéf KGB Jurij Andropov. Jeho hlas je pevný, netřese se ani když vydává rozkaz k zahájení operace RYAN. Od této vteřiny se stovky agentů po celém světě mění v posedlé diváky soumraku civilizace. Mají za úkol jediné: najít a matematicky spočítat přesný den a hodinu, kdy Amerika stiskne červené tlačítko. Moskva ho totiž chce stisknout jako první.

Celý svět si v té době užívá barevná osmdesátá léta. V rádiích hrají disko hity, lidé objevují kouzlo prvních osobních počítačů a chodí do kin na hollywoodské trháky. Netuší, že v šeru sovětských špionážních centrál se rodí monstrózní matematický model, který má vědecky kalkulovat konec lidstva.

Kódové jméno RYAN je akronym pro raketově-jaderný útok. Stává se největší, nejnákladnější a nejděsivější mírovou operací v dějinách SSSR. Nejde o běžné sbírání tajných dokumentů z nepřátelských trezorů. Jde o projev viscerálního, živočišného strachu z absolutního zničení. Strachu, který za pouhé dva roky přivede lidstvo na samotný kraj definitivní propasti, kde o přežití planety budou v utajení rozhodovat pouhé vteřiny a lidský faktor.

Abychom pochopili, proč se nejvyšší vedení Kremlu propadlo do tak hluboké paranoie, musíme se v čase vrátit o pětadvacet let zpátky, do krví zbrocených ulic Budapešti roku 1956. Mladý sovětský velvyslanec Jurij Andropov tehdy z oken ambasády sleduje hororový výjev, který se mu navždy vypálí do paměti. Rozzuřený protikomunistický dav venku na ulici loví agenty maďarské tajné policie, věší je za nohy na pouliční lampy, polévá benzínem a bije do bezvědomí.

Tento obraz, poznání, jak děsivě rychle se může zdánlivě všemocný totalitní režim rozsypat v prach a jak křehká je moc komunistické strany, ho bude pronásledovat až do hrobu. Historici mluví o takzvaném „maďarském komplexu“. Když o čtvrt století později usedá do křesla absolutního šéfa KGB, přináší si tento paralyzující děs z nečekané zrady a náhlého kolapsu s sebou na Lubjanku.

V moskevských kancelářích ale v roce 1981 straší ještě jeden, mnohem temnější historický přízrak: rok 1941.

Mrazivý stín dne, kdy hitlerovský Wehrmacht bez vyhlášení války smetl sovětské hranice a zahájil operaci Barbarossa. Tehdy měl Josif Stalin na stole desítky přesných varování od svých nejlepších špionů z celého světa, ale všechna arogantně ignoroval jako dezinformace. Výsledkem byly miliony mrtvých a málem zánik celého Ruska. Nově odtajněné záznamy východoněmecké tajné policie Stasi ukazují, že sovětští generálové a špioni byli touto historickou paralelou na začátku 80. let doslova posedlí.

Jeden z československých zpravodajců, který s KGB na operaci RYAN úzce spolupracoval, později analytikům z CIA popsal šokující vnitřní atmosféru v sovětském bloku. Jeho sovětští kolegové neřešili hrozbu ze Západu intelektuálně nebo politicky. Měli z ní fyzický, živočišný strach. Vůbec nevěřili, že by kapitalistický svět mohl chtít mír. Nikdo v Moskvě nechtěl být tím mužem, který podruhé v dějinách přehlédne signály před fatální katastrofou.

Když pak do Bílého domu usedá Ronald Reagan se svou ostrou protikomunistickou rétorikou, označuje SSSR za „říši zla“ a v Evropě se schvaluje rozmístění amerických raket Pershing II, situace začíná eskalovat. Tyto rakety totiž dokážou z území západního Německa smazat Moskvu a sovětská velitelská centra z mapy za pouhých čtyři až šest minut. Sovětský svaz proti nim nemá žádnou obranu. Čas na reakci se smrskl na nulu. Paranoia dosahuje bodu varu.

V únoru 1983 protíná ticho na sovětských ambasádách a rezidenturách v Londýně, Washingtonu, Paříži, Bonnu nebo Tokiu naléhavé pípání dálnopisů. Přichází přísně tajný telegram s chladným názvem: „Trvalý operativní úkol odhalit přípravy NATO na raketově-jaderný útok proti SSSR.“

Byl to faktický manuál na konec světa. Obsahoval více než čtyřicet indicií, které musí agenti dnem i nocí sledovat a okamžitě, bez prodlení hlásit do moskevského ústředí. V Moskvě totiž KGB pro tento účel vyčlenila jeden ze svých prvních sálových superpočítačů. Tento stroj měl speciální software, do kterého analytici sypali každou hlášenou maličkost. Počítač z těchto dat neustále počítal procentuální index připravenosti USA k útoku. Pokud by toto číslo dosáhlo hranice 70%, sovětská doktrína přikazovala jediné: okamžitě zahájit preventivní jaderný úder a spálit Ameriku dřív, než ona spálí Rusko.

Jenže seznam indicií, kterým agenty ústředí zaúkolovalo, obsahoval položky, které s odstupem času působí spíše jako zvrácená černá komedie než jako seriózní špionážní práce. Agenti v západních metropolích museli v naprostém stresu sledovat věci, nad kterými dnes zůstává rozum stát:

Zatímco Moskva brala tato bizarní data smrtelně vážně, v terénu se operace často měnila v těžkou frašku. Šéf londýnské rezidentury Arkadij Guk vedl svůj tým v permanentním alkoholovém oparu, schůzky se odkládaly a celá akce připomínala spíše grotesku bratří Marxových než rafinovanou špionáž.

Jenže uprostřed tohoto absurdního divadla seděl muž, kterému do smíchu nebylo ani trochu. Oleg Gordijevskij. Elitní důstojník KGB, který z první řady sledoval, jak se z byrokratického šílenství a strachu ze špatně vyhodnocené krabice od pizzy stává odjištěná zbraň namířená na celou planetu. Uvědomoval si, že pokud počítač v Moskvě na základě těchto nesmyslů vyhodnotí situaci jako kritickou, nikdo už katastrofu nezastaví.

Gordijevskij se rozhodl zariskovat vše, včetně vlastního života. O tom, že Sovětský svaz zcela propadl paranoii a vidí blížící se útok za každým rohem, začal tajně informovat britskou tajnou službu MI6. Netušil, že už za pár měsíců bude právě tato informace tím jediným, co zachrání lidstvo před vyhlazením.

Léto a podzim roku 1983. Světové dějiny jako by se zbláznily a začaly do puntíku plnit ty nejhorší scénáře paranoidního sovětského superpočítače.

Prvního září roku 1983 protíná tmu nad Sachalinem záblesk z palubního kanónu sovětské stíhačky Su-15. Civilní let KAL 007 společnosti Korean Air Lines, který kvůli fatální chybě navigace zabloudil hluboko do sovětského vzdušného prostoru, padá v plamenech do moře. Umírá všech 269 nevinných lidí na palubě, včetně amerického kongresmana. Zatímco západní svět šokovaně hřmí vztekem a označuje Sověty za barbary, Moskva propadá ještě hlubšímu děsu. Je vnitřně přesvědčená, že šlo o chladnokrevnou americkou provokaci, která měla otestovat reakci sovětské protivzdušné obrany těsně před skutečným úderem.

Mezinárodní napětí dosahuje absolutního bodu varu. A právě v této vteřině nejvyššího ohrožení spouští NATO ve dnech 2. až 11. listopadu 1983 velké velitelské cvičení s krycím názvem Able Archer 83.

Na papíře šlo o rutinní záležitost, která se konala každý rok: čistě akademický nácvik situace, kdy konvenční útok vojsk Varšavské smlouvy v Evropě přeroste v jadernou přestřelku. Jenže v reálu generálové NATO nevědomky rozehráli divadlo, které se téměř do puntíku shodovalo se sovětským seznamem znamení konce světa.

Co v těch deseti listopadových dnech viděly vyděšené oči analytiků v Moskvě, jejichž počítač začal blikat červeně?

Pro sovětské analytiky, kteří dva roky krmili stroj daty z operace RYAN, to nebylo cvičení. Byla to dokonale promyšlená, maskovaná kouřová clona. Zástěrka, pod kterou chce NATO ve skutečnosti provést bleskovou likvidaci Sovětského svazu.

V té chvíli cvičení na východní straně barikády končí a začíná reálný boj o přežití planety. Sovětské jaderné síly v Polsku a východním Německu dostávají rozkaz k nejvyšší bojové pohotovosti. Stíhací bombardéry stojí na ranvejích s běžícími motory, v břiše mají naložené ostré atomové bomby a piloti v kokpitech drží prsty na spouštích. Čekají na povel, který vymaže lidstvo z povrchu zemského.

Generální tajemník Jurij Andropov, který v té době už umíral na selhání ledvin v tajné nemocnici, svolává mimořádné, utajené zasedání politbyra. Sovětský vojenský systém je naprogramován k jedinému: k bleskurychlé, masivní odvetě. Západ přitom žije v naprosté nevědomosti a vůbec netuší, že má u hlavy odjištěnou pistoli.

Svět zachránila právě informace od Olega Gordijevského. Když britská MI6 dostala jeho zprávy o tom, jak strašlivě jsou Sověti vyděšení a že cvičení považují za skutečný útok, premiérka Margaret Thatcherová okamžitě nařídila změnit protokol cvičení a utlumit některé aktivity, aby Moskvu nedráždili. Když se o tom dozvěděl americký prezident Ronald Reagan, byl upřímně zděšen. Došlo mu, že jeho tvrdá rétorika o říši zla nevedla k respektu, ale k tomu, že Sověti ze strachu málem rozpoutali třetí světovou válku.

Cvičení Able Archer 11. listopadu skončilo, vojáci sbalili kufry a odletěli domů. Svět si mohl vydechnout, aniž by většina lidstva vůbec tušila, z jak hluboké propasti právě vykročila. Historici se dodnes přou, zda šlo o nejnebezpečnější okamžik lidstva od Karibské krize. Všichni se ale shodují na jednom: byl to mrazivý důkaz toho, jak snadno dokáže čisté nepochopení a strach odpálit planetu do povětří.

Operace RYAN nikdy oficiálně neskončila žádným velkým prohlášením. Nebyl žádný konkrétní den, kdy by Moskva přiznala: „Mýlili jsme se, byl to nesmysl.“ Spíše jen tiše, byrokraticky vyhasla s tím, jak do Kremlu v roce 1985 nastoupil mladý a reformní Michail Gorbačov a ledy studené války začaly tát. Superpočítač KGB přestal dostávat data o pizzách a oknech a priority se změnily.

Nejtrvalejším a nejvíce fascinujícím odkazem celého tohoto špionážního šílenství se stal sám Oleg Gordijevskij. V roce 1985, když se kolem něj v Moskvě začala smyčka kontrarozvědky KGB nebezpečně utahovat a hrozil mu trest smrti za špionáž, se britská MI6 rozhodla pro jeho záchranu. Byla to jedna z nejdrzejších operací studené války. Gordijevského propašovali z Moskvy až na finské hranice v kufru diplomatického auta, zabaleného do aluminiové fólie, aby ho nezachytily sovětské rentgeny, a potřeného parfémem, aby oklamali pohraniční psy.

O několik let později Gordijevskij vydal ve Velké Británii šokující tajné dokumenty, které světu poprvé ukázaly, jak blízko byla Evropa k proměně v popel. Bez jeho svědectví by Západ pravděpodobně nikdy nepochopil, že jeho vlastní vojenské cvičení málem způsobilo konec světa.

Teprve v roce 2018 byl v odtajněných ukrajinských archivech objeven původní, kompletní Andropovův projev z jara 1981. Dokument, který desítky let existoval jen jako Gordijevského ústní svědectví a mnozí skeptici ho považovali za nadsazený, potvrdil krutou historickou pravdu.

Operace, která měla vědecky a matematicky propočítat příchod apokalypsy, se sama stala tím nejtemnějším mementem studené války. Ukázala totiž celému světu, jak hluboko dokáže lidstvo dovést čistá, systémová paranoia a to i bez toho, aby byl na začátku vystřelen jediný ostrý náboj.

Další zdroje:

National Security Archive, George Washington University: The Soviet Side of the 1983 War Scare, 5. 11. 2018 - nsarchive.gwu.edu

Grokipedia: Operation RYAN, přehled rozsahu a struktury operace - grokipedia.com

GlobalSecurity.org: Able Archer 83 / RYAN - globalsecurity.org

Wilson Center: Forecasting Nuclear War - wilsoncenter.org