Článek
Jihomoravská noc v létě 1950. Skupina lidí se tiše plíží kukuřičným polem. Obcházejí vesnice - Hrušky, Tvrdonice, Kostice, Lanžhot. Nikdo nemluví. Nikde nesmí svítit baterka. Někde v temnotě stojí hlídka pohraniční stráže. Pak se ozve zasyčení jako domluvený signál. Přichází muž, který zná každý záhyb lužního lesa, každé zákoutí řeky. Jmenuje se František Gajda, je rodákem z Lanžhota a ví přesně, kudy vede cesta na svobodu.
Zeměpis jako osud
Málokteré místo v Československu bylo pro emigraci tak geograficky předurčené jako Břeclavsko. Lužní lesy, řeky Dyje a Morava, pomezí tří států. Pro uzavřený komunistický stát to byla noční můra: jeden krok za řeku znamenal jiný svět, jiný zákon, jinou budoucnost.
Od roku 1951 začalo budování železné opony, protože neprodyšnost československých hranic byla jednou z priorit komunistického režimu. Lužní lesy podél Dyje se proměnily ve vojenské pásmo. Tisíce hektarů divokých meandrů, stohy slámy v polích, polní cesty mezi vesnicemi. Kousek po kousku vznikala krajina strachu, z níž se utíkalo jen jedním směrem.
Břeclavský úsek hranic patřil k nejvíce střeženým právě proto, že byl přirozeně prostupný. Řeka bez elektrického plotu, les bez betonové zdi. To bylo lákavé pro každého, kdo byl odhodlán odejít.
Proč se utíkalo
Lidé, kteří s režimem nesouhlasili, měli v zásadě tři možnosti: být aktivní v disentu, emigrovat, což bylo podle tehdejších zákonů trestným činem, nebo zvolit takzvanou vnitřní emigraci, tedy strategii spolupráce navenek a vlastního myšlení uvnitř.
Na Břeclavsku odcházeli kněží, jimž hrozilo zatčení za odmítnutí loajality vůči novým pořádkům. Odcházeli také mladí muži, kteří nechtěli žít ve státě, jenž se z nich chystal udělat kolečka v soustruhu. Odcházeli živnostníci, jimž komunisté sebrali živnost. Odcházeli také ti, kdo prostě nemohli dál snášet pohled na vlastní zemi, jak se mění v něco, čemu nerozuměli a nikdy rozumět nechtěli.
Za Dyji tak odcházeli lidé ze všech vrstev. Bylo jim společné jedno: věděli, že nemají budoucnost v zemi, která si budoucnost pro ně nepřeje takovou, jakou si přáli sami.
Ilustrační obrázek
Anatomie přechodu: jak to fungovalo v padesátých a šedesátých letech
Pokud se člověk v padesátých letech rozhodl odejít, musel překonat soustavu překážek, která byla navržena s jediným cílem: zastavit ho, nebo ho zabít.
Systém byl rozdělen do tří pásem. Nejdál od hranice sahalo pohraniční pásmo, což byl operační prostor pro hlídky, v němž platila volná ruka pohraničníků. Za ním leželo hraniční pásmo, sahající 2 až 12 kilometrů do vnitrozemí, kde mohly bydlet pouze prověřené osoby, typicky členové komunistické strany. Pro vstup bylo potřeba zvláštní povolení. A přímo u hranice bylo zakázané pásmo: pás o hloubce přibližně dvou kilometrů, zcela vysídlený. Veškeré budovy zde byly určeny k demolici. Vysídlení postihlo přibližně 800 rodin, tedy kolem 2 500 osob.
Krajinu kolem Dyje tak komunistický stát nahradil hlídkami, psy a v některých úsecích minami. Přibližně do hloubky osm kilometrů od hranic, byly z komunikací odstraněny veškeré orientační pomůcky. Chyběly záměrně. Neznalost terénu byla součástí bezpečnostní strategie.
Přechod samotný byl fyzicky i psychicky vyčerpávající. Na Břeclavsku to znamenalo cestu nocí přes mokřady a luhy, brodění meandrů Dyje, pohyb v naprosté tmě bez map. Skupiny se shromažďovaly v polích za vesnicemi, postupovaly pod vedením převaděče. A každý šramot mohl znamenat hlídku. Na hraniční rotě Poštorná fungoval kontrolní orný pás podél drátů, pečlivě uhrabaný tak, aby byla viditelná každá stopa. Pohraničníci měli navíc systém cest pro rychlé pronásledování.
„Vesnice jsme museli obcházet, protože všude stály hlídky. Obešli jsme Hrušky, Tvrdonice, Kostice, Lanžhot a překřížili silnici z Břeclavi do Bratislavy. Pak jsme se zastavili u mohutnýho stromu. Bylo okolo půlnoci. Pak jsem zaslechl zasyčení. To bylo znamení od Gajdy.“ - Bohuslav Úlehla, převaděč, vzpomínka
Pro ty, kdo zdolali přírodní překážky, ale nevyhli se pohraničníkům, čekala tvrdá spravedlnost. V praxi padesátých let nebyl paragraf o nedovoleném opuštění republiky v podstatě využíván - lidé zadržení na státních hranicích byli místo toho obviněni z velezrady, kde platila vyšší trestní sazba: deset až pětadvacet let těžkého žaláře. Za pouhý pokus.
František Gajda -„král lužních lesů"
30. 11. 1913 - 6. 10. 1950 Lanžhot
Zedník, autodopravce, otec pěti dětí. Po únoru 1948 se zabýval převáděním uprchlíků přes státní hranici do Rakouska. Ve službách americké zpravodajské služby CIC dokázal přes Dyji a lužní lesy převést stovky uprchlíků. Zastřelen byl pohraničníky u Lanžhota ve věku 36 let.
Skupiny, které vedl, se shromažďovaly v polích za vesnicemi a v noci se vydávaly na pochod krajinou, kde bylo všechno nepřátelské: každá vesnice byla hlídaná, každá silnice nebezpečná. Skupiny musely obcházet Hrušky, Tvrdonice, Kostice a Lanžhot, přecházet silnici z Břeclavi do Bratislavy a v hlubokém lužním lese se blížit ke smluvené řece.
Gajda znal perfektně terén i řeku. Dyje zde vytváří meandry a úzké zátočiny. Uprchlíci si svlékli kalhoty, zuli boty, uzlík s věcmi dali nad hlavu a pak beze slova vstoupili do studené vody. Pro mnohé z nich to byl nejdelší okamžik v životě.
V říjnu 1950 byl Gajda zastřelen pohraničníky ve stohu slámy u Lanžhota. Bylo mu 36 let. Jeho příběh zůstal po desetiletí ve stínu, oficiální historie o něm mlčela.
Rok 1968 a druhá vlna
Pokud mělo Břeclavsko v dějinách emigrace dvě vrcholná období, pak prvním byla léta bezprostředně po únoru 1948, druhým pak rok 1968 a jeho doznívání.
Zatímco 50. léta na Břeclavsku byla érou převaděčů typu Františka Gajdy a nočních přechodů přes rozvodněnou Dyji, rok 1968 přinesl jiný obraz. Břeclavské nádraží se stalo tepnou, kterou proudily davy v době uvolnění hranic. Stačilo nastoupit do vlaku směr Vídeň. Lidé odjížděli s jedním kufrem pod záminkou dovolené, ale s vědomím, že se nikdy nevrátí. Teprve 8. října 1969 komunistická vláda cestování na Západ znovu zpřísnila a hranice se opět uzavřely. Mnozí, kteří vyjeli včas, se už nevrátili. Odhadem odešlo z Československa v letech 1968-1969 více než 80000 lidí. Pro mnohé z nich byl břeclavský uzel posledním místem, kde se rozloučily se zemí, která přestala být jejich.
Ti, kteří po roce 1969 odchod nezvládli nebo se rozhodli zůstat, zaplatili jinak. Emigrantům byl konfiskován majetek, jejich příbuzní dostávali záznamy v kádrových posudcích a lidé, kteří s emigranty udržovali kontakt, byli trestáni. Na Břeclavsku to mělo konkrétní podobu: vesnice v pohraničním pásmu, kde každý každého znal, se staly místem, kde se mlčelo. Kdo odešel, o tom se mluvit nesmělo. Ani doma, ani v práci.
Žabí muž v Břeclavi
Ne každý nepovedený útěk skončil kulkou. Řada lidí končila ve vězení a nemuseli vás ani při přechodu chytit. Někdy stačilo udání souseda. Libor Veselský, 31letý řidič, bydlel přímo u řeky. Jeho dům v Břeclavi stál na břehu Dyje. Když se s přáteli poprvé domlouval na útěku, byli prozrazeni. Všichni skončili po hromadném soudním procesu ve vězení. Veselský byl navíc odsouzen za nedovolené ozbrojování, protože měl doma starou sovětskou pušku z 2. světové války.
Po propuštění byl Veselský v situaci, která je pro tuto dobu typická: označený, sledovaný, bez vyhlídek na normální práci, s kádrovým záznamem, který ho doprovázel jako stín. Odejít přes Jugoslávii, jak to dělala většina těch, kdo v 70. a 80. letech odcházeli, nebylo reálné. Takovým lidem cestovní pas nikdo nevystavil. Vrátit se k plánu skupinového přechodu přes Dyji nepřipadalo v úvahu. Byl by znovu prozrazen, tentokrát možná definitivně.
Tehdy začal přemýšlet o řece jinak. V červnu 1987, kolem půlnoci, se oblékl do potápěčského obleku. Připravil si kmen stromu, který zevnitř vydlabal. Do dutiny se schoval. Řeka Dyje nesla s sebou kmeny stromů z lužních lesů a pohraničníci s tím museli počítat. Veselský s kmenem plaval a potápěl se přibližně tři kilometry, prakticky až k hraničnímu pásmu. Nejhorší úsek přišel u takzvaného mostu smrti - místa, kde vodní hladinu hlídali pohraničníci se samopaly. Musel odpojit přístroj se stlačeným vzduchem, aby na hladině nebyly vidět bubliny, a splynout s kmenem. Voda měla 13 stupňů.
Podařilo se mu to. Na druhém břehu stál promrzlý, vyčerpaný, ale živý. Ne ale každý, kdo přišel s podobně šíleným plánem, to štěstí měl. Krajina kolem Dyje zaznamenala oboje. Životy zachráněné odvahou, i životy ukončené jediným výstřelem, jediným udáním.
Závěrem
Dnes stojí na místě, kde bývalo zakázané pásmo, cyklostezky a informační tabule. Lužní les kolem Dyje je přírodní rezervací. Z Břeclavi do Rakouska se dostanete za pár minut. Ale příběhy zůstávají v archivech, ve vzpomínkách, a připomínají, že svoboda nikdy nebyla samozřejmost.
Zdroje a další čtení k tématu:
Archivy Paměti národa
Pulec, J.: Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek
Jaka, L.: Železná opona v Československu
