Únos pro Kim Čong-ila: Osm let filmovými otroky diktátora

Hongkong, leden 1978. Setmělá pláž Repulse Bay na jihu ostrova, kde si bohatí podnikatelé stavějí vily s výhledem na Jihočínské moře. Čche Un-hi, kdysi nejslavnější herečka Jižní Koreje, sem přicestovala kvůli obchodní schůzce. Věřila, že se setká s bohatým investorem, který jí sliboval finanční záchranu pro její krachující hereckou školu. Bylo jí jednapadesát let a její zářivá kariéra v Soulu už byla dávno za zenitem.

Netušila však, že celá schůzka je pastí, kterou zosnovala severokorejská rozvědka za pomoci jihokorejské zprostředkovatelky I Son-hi, jež se nechala režimem uplatit. Když se Čche procházela po pláži, z moře se náhle vynořily dva rychlé motorové čluny. Vyskočili z nich muži v parukách a maskování. Během několika vteřin bezmocnou ženu vtáhli na palubu.

Následoval bleskový převoz na nákladní loď plující pod severokorejskou vlajkou směrem na sever. Podle jejích pozdějších výpovědí ji agenti po celou dobu cesty brutálně drogovali injekcemi a drželi o hladu. Když se po osmi dnech agonie probrala z bezvědomí, zjistila, že se nachází v přístavu Nampcho nedaleko Pchjongjangu. Na mole ji s úsměvem vítal sám budoucí diktátor.

Za celou operací stál Kim Čong-il. V roce 1978 sice ještě nebyl oficiálním nejvyšším vůdcem Severní Koreje, tím se stal až po smrti svého otce Kim Ir-sena v roce 1994, ale jako šéf tamního propagandistického a agitačního oddělení už fakticky ovládal kulturu v zemi. Kim byl chorobným filmovým fanouškem. Jeho soukromá videotéka čítala přes patnáct tisíc titulů z celého světa, přičemž miloval hollywoodské westerny, sérii o Jamesi Bondovi i japonské monster filmy.

Budoucí diktátor byl však hluboce frustrován úrovní domácí kinematografie. Severokorejské snímky byly strnulé, plné patetické ideologie a točené podle jedné jediné šablony. Kim Čong-il dospěl k šílenému závěru: pokud chce severokorejský film konkurovat světu, musí špičkové tvůrce prostě ukrást sousedům.

Volba padla na Čche Un-hi a jejího bývalého manžela Šin Sang-oka. V 60. letech tvořili tito dva motor jihokorejského filmového zázraku. Šin vlastnil obří studio Shin Film a točil mezinárodně oceňované snímky, v nichž Čche hrála hlavní role. Do roku 1978 se jim však manželství i kariéra rozpadly. Rozvedli se kvůli Šinově nevěře a režisér navíc přišel o licenci po cenzurních sporech s jihokorejským autoritářským režimem. Jejich osobní a profesní krize z nich v očích severokorejských agentů udělala snadné a zranitelné terče.

Zmizení slavné herečky vyvolalo v Asii obrovský poprask. Šin Sang-ok se i přes trvající manželské odcizení vydal do Hongkongu pátrat na vlastní pěst. Severokorejská rozvědka s tímto krokem přesně počítala. V červenci 1978, pouhých šest měsíců po únosu Čche, padl do léčky i Šin. Agenti ho přepadli, omráčili chemikáliemi a z Hongkongu odvezli stejnou trasou.

Zatímco Čche žila v Pchjongjangu v izolaci v luxusní vile, kde ji Kim Čong-il zahrnoval dary a nutil ji studovat komunistickou literaturu, Šinův osud byl mnohem krutější. Režisér se odmítal podvolit a dvakrát se pokusil o riskantní útěk. Trest byl nekompromisní. Režim ho na čtyři roky uvěznil v obávaném nápravném táboře č. 6. Šin zde přežíval v nelidských podmínkách, držen o stravě z trávy, soli a rýže, podroben intenzivní politické indoktrinaci.

Teprve v roce 1983, když Kim Čong-il uznal, že vůle režiséra je dostatečně zlomená, nechal oba umělce přivést na slavnostní recepci. Tam se po pěti letech poprvé uviděli. Kim je donutil se znovu vzít a oznámil jim jejich nový úkol: natáčet filmy, které oslní svět.

V letech 1983 až 1985 zažili filmaři období, které Čche později popsala jako tvůrčí zlatou klec. Kim Čong-il jim poskytl prakticky neomezený rozpočet, tisíce komparzistů z řad severokorejské armády a nejmodernější západní techniku. Šin jako režisér a Čche jako herečka či režisérka pracovali na plné obrátky. Podíleli se na supervizi zhruba sedmnácti projektů, z nichž sedm sami kompletně natočili.

Mezi jejich nejúspěšnější díla patřilo historické drama Sogum (Sůl), za které Čche Un-hi v roce 1985 získala cenu pro nejlepší herečku na filmovém festivalu v Moskvě. Nejbizarnějším a dodnes nejznámějším počinem se však stal snímek Pulgasari  -severokorejská odpověď na japonskou Godzillu. Příběh o obřím monstru požírajícím kov, které pomáhá rolníkům svrhnout zlého krále, se stal celosvětovým kultem. Kim Čong-il byl tak nadšený, že filmařům začal bezmezně důvěřovat.

Manželé sice žili v luxusu, ale neustále plánovali útěk. Šin si uvědomoval, že pokud se jim podaří uprchnout, demokratický svět jim neuvěří ani slovo. Příběh o únosu hollywoodských rozměrů zněl příliš fantasticky a jihokorejská propaganda by je mohla označit za dobrovolné přeběhlíky.

Proto se rozhodli pro extrémní riziko. Během soukromých audiencí u diktátora začala Čche tajně nahrávat jejich rozhovory na skrytý mikrodiktafon, který měla schovaný v kabelce. Na pásky se jim podařilo zachytit téměř hodinový monolog, v němž Kim Čong-il otevřeně přiznává, že únosy osobně nařídil, aby pozvedl úroveň severokorejského umění. Byl to absolutní unikát. Do té doby totiž celý svět znal pouze jedinou veřejně pronesenou větu budoucího diktátora. Tato kazeta měla být jejich propustkou na svobodu.

Klíčový okamžik nastal 13. března 1986 ve Vídni. Kim Čong-il, ukolébaný jejich loajalitou a úspěchy v Evropě, je pustil do Rakouska na jednání o mezinárodní distribuci filmu Pulgasari. Rakousko jako neutrální země pro filmaře představovalo ideální únikový bod.

V luxusním vídeňském hotelu InterContinental Šin nahlásil, že jde na pracovní oběd s japonským filmovým kritikem Akiou Fujimotem. Ten byl do plánu tajně zasvěcen a pomohl manželům proklouznout kolem severokorejské ochranky rovnou do přistaveného taxíku. Agenti si však absence svých vězňů všimli téměř okamžitě. Nastala divoká automobilová honička ulicemi Vídně, kdy severokorejské vozy pronásledovaly prchající taxi. Šin v panice křičel na rakouského řidiče, aby jel přímo na americkou ambasádu. Auto s kvílením pneumatik zabrzdilo těsně před branami velvyslanectví. Manželé bleskově vyběhli z vozu a vteřiny před dopadením svými strážci vpadli do americké budovy, kde požádali o politický azyl.

Američtí diplomaté byli zpočátku k jejich výpovědi extrémně skeptičtí. Úředník korejského oddělení amerického ministerstva zahraničí David Straub později potvrdil, že Washington považoval příběh za špionážní výmysl. Vše změnila až nahrávka z kabelky. Jazykoví experti, psychologové a lingvisté CIA po detailní analýze potvrdili, že hlas na pásce bezpochyby patří Kim Čong-ilovi a nahrávka je stoprocentně autentická.

Následující dva roky strávili manželé v přísném utajení ve Virginii, kde americkým tajným službám poskytovali cenné informace o psychologii budoucího severokorejského vůdce a o fungování tamních elit. V roce 1989 získali americké občanství pod ochrannými jmény Theresa a Simon Sheenovi. Pchjongjang se s jejich ztrátou nikdy nesmířil a oficiálně tvrdil, že filmaři zpronevěřili státní peníze a byli uneseni americkou CIA.

Šin Sang-ok se v Hollywoodu vrátil k řemeslu a pod pseudonymem Simon Sheen režíroval populární rodinnou akční sérii Tři nindžové (3 Ninjas). Do Jižní Koreje se vrátil až na sklonku života a zemřel v roce 2006.

Čche Un-hi se do vlasti vrátila v roce 1999, jednadvacet let po svém únosu z pláže. V Soulu žila v hluboké úctě veřejnosti až do své smrti v roce 2018, kdy zemřela ve věku 91 let. Jejich nahrávky se staly základem pro slavný britský dokument The Lovers and the Despot (2016). Příběh jejich osmi let v zajetí zůstává jedním z nejbizarnějších svědectví o tom, jak daleko dokáže zajít diktátor zaslepený láskou k filmu a propagandě.

Další zdroje:

Únos na Wikipedia

Lidové noviny