Zakázaná láska za časů železné opony

Železná opona nebyla jen zeměpisnou čárou. Byla to mašinérie strachu, která dokázala přetnout i věci, jež se jinak přetnout nedají - psané dopisy, noční světla přes řeku, sny o společném životě. Od února 1948 do listopadu 1989 dělila komunistická hranice Československo od Západu drátěnými zátarasy, signálními stěnami a ozbrojenými hlídkami. Pro tisíce lidí to znamenalo jedno: někde na druhé straně žil člověk, bez nějž jejich život nedával smysl, ale cesta k němu nebyla možná.

Státní bezpečnost nepovažovala lásku za soukromou věc. Každý vztah s občanem ze Západu byl v jejích očích potenciálním kanálem špionáže, ideologickým rizikem, záminkou k emigraci. Jakmile si Čechoslováci vyměnili adresu s někým z druhé strany opony, do jejich vztahu tajně vstoupila třetí strana s psacím strojem a razítkem.

Korespondence do zahraničí byla systematicky zachycována. Pracovníci cenzurního oddělení StB dopisy opatrně rozlepovali, fotografovali a analyzovali. Pokud narazili na náznaky plánovaného sňatku nebo odchodu ze země, okamžitě zakládali takzvaný signální svazek, prvotní spis, od nějž se pak rozbíhala celá síť sledování.

Záznamy z operativních svazků StB mluvily chladným, úředním jazykem:

„Objekt byl spatřen, jak navázal vizuální kontakt s kádrově závadnou osobou z NSR. Byl nasazen sledovací sled. Pokoj č. 214 (hotel International) napojen na odposlouchávací zařízení.“

Hotelové pokoje v mezinárodních hotelech, jako byly Continental, International či Intercontinental, byly podle dostupných svědectví běžně napíchnuty na odposlouchávací přístroje. Zahraničním návštěvníkům byl přidělen sledovací tým, takzvaná sledovačka, okamžitě po příjezdu. StB věděla, o čem milenci mluví.

Tento osud potkal i talentovanou českou tanečnici Janu, která se v Praze seznámila se švédským diplomatem Erikem. Jakmile StB zjistila, že mezi nimi vzniká citové pouto, okamžitě založila sledovací svazek s krycím názvem „Baletka“. Následovaly vyčerpávající výslechy Jany na vyšetřovnách StB, zatímco Erikovi československé úřady rázně zamítly žádost o diplomatické převelení, které by mu umožnilo zůstat nablízku. Režim systematickým nátlakem vztah udusil dřív, než měl šanci vůbec začít. V Janině archivní složce nakonec zbyla jen chladná věta estébáckého operativce: „Objekt se jeví jako stabilizovaný.“

Podobně tragicky skončilo vzplanutí z nadějného roku 1968. Studentka medicíny Milena potkala během uvolněného léta francouzského studenta Jeana-Pierra. Když v srpnu vjely do ulic Prahy sovětské tanky, Jean-Pierre musel odjet, ale milenci si psali dál. Pro StB to byl jasný signál k akci: založila na Milenu spis a začala na ni tlačit. Během opakovaných výslechů Milena hrdě odmítla jakoukoli spolupráci s tajnou policií. Trest přišel rychle - úřady její žádost o povolení ke sňatku definitivně smetly ze stolu. Jean-Pierre se po letech marného čekání nakonec oženil ve Francii. Milena zůstala sama.

Někteří se však odmítli zlomit a pro lásku riskovali vlastní životy. V květnu 1945 osvobodili američtí vojáci Pattonovy armády malé západočeské město Stod. Třiadvacetiletá skautka Libuše Hrdonková potkala na taneční zábavě desátníka Leonarda „Lennyho“ Clouda. Když konvoj odjel, stála na chodníku a plakala. Jak sama popsala ve svých vzpomínkách Cesta za bílou hvězdou: „Lenny odjel v náklaďáku s bílou hvězdou. Pak přišel večer a Lenny už nepřišel. Pamatuji se na oblohu, jak byla tenkrát červená, zdálo se mi, že krvácela jako mé srdce.“

Udržovali vztah na dálku. V listopadu 1949 se Leonard vrátil, aby se s Libuší oženil. Oddáni byli 26. listopadu 1949. Z manželství se radovali jen pár dní: komunistické úřady odmítly Leonardovi prodloužit vízum a Libuši nevydaly cestovní pas. Lenny odletěl do USA sám. Libuše podávala žádosti o vycestování znovu a znovu, celkem sedmadvacetkrát. Všechny byly zamítnuty.

Patová situace trvala čtyři roky. Pak přišel automechanik Václav Uhlík a s ním nápad, který zněl jako šílenství.

Uhlík si v roce 1950 v šumavských lesích všiml ohořelého vraku německého tahače z druhé světové války. Odtáhl ho domů a sousedům tvrdil, že ho bude používat na tahání klád. Skutečný záměr byl jiný: opravit stroj, opancéřovat ho ocelovými pláty, vybudovat uvnitř úkryt a projet s ním přes železnou oponu.

V noci ze 24. na 25. července 1953 vyjel z Uhlíkovy dílny zamaskovaný stroj ozdobený větvemi. Na palubě seděl Uhlík s manželkou Martou a dvěma malými dětmi, dva vojáci Waltr Hora a Václav Krejčíř, Josef Písařík a Libuše Hrdonková. U obce Lísková Uhlík přepnul stroj z kol na pásy. Tři zátarasy z ostnatého drátu doslova prolomili. Pohraničníci byli tak překvapeni, že ani nestříleli.

Ráno 25. července 1953 přijela posádka do Bavorska. Zpráva se šířila světovými médii jako požár. Stroj novináři pokřtili jako Tank svobody a časopis Time mu věnoval reportáž s názvem The Wonderful Machine. Stroj byl později převezen do USA a na léta vystaven v Muzeu Henryho Forda.

Libuše přistála v New Yorku 17. září 1953, kde ji čekaly davy fotografů a novinářů. Poté odcestovala do Sioux City v Iowě, kde se konečně shledala s Leonardem. Žili spolu šťastně a vychovali tři děti. Leonard zemřel v roce 1983. Libuše, již jako Lela Cloud, dožila v USA a zemřela v prosinci 2012. Do rakve si přála přiložit schránku s českou půdou a českou vlajku.

Ne každý měl k dispozici tank. Většina párů, které si přece jen troufly na legální cestu, narazila na systém promyšlený tak, aby je zlomil dřív, než vůbec začnou. Povolení ke sňatku s cizincem ze Západu bylo podmíněno řadou kroků, z nichž každý byl navržen k odrazení. Výslechy se opakovaly, státní orgány otálely a vyžadovaly stále nová potvrzení.

Pokud stát sňatek po letech průtahů přece jen povolil, přišel tvrdý účet. Když se technik z Prahy Jiří Šimek zamiloval do Britky Susan, museli nejprve přetrpět neustálé slídění. Jejich společný hotelový pokoj byl kompletně odposloucháván. Když Jiří nakonec vytoužené povolení ke sňatku dostal, režim mu vystavil absurdní finanční fakturu. Musel státu zaplatit astronomických 42 000 Kčs jako takzvanou „úhradu nákladů na vzdělání“ (ve své podstatě šlo o oficiální vykoupení se z republiky). Jiří musel odevzdat československé občanství a odejít s jedním kufrem bez možnosti návratu. Své rodiče mohl znovu spatřit až po pádu totalitního režimu v roce 1990.

Zvláštní kapitolu tvořily vztahy, které vznikaly přímo v přísně střeženém pohraničním pásmu. Tam, kde se denně potkávali lidé z obou stran opony při plnění svých pracovních povinností, stačil jediný pohled k tomu, aby se spustila mašinérie StB.

Zdravotní sestra Alena z Valtic pracovala v blízkosti ostře sledovaného hraničního přechodu Valtice-Schrattenberg. Zde se seznámila s rakouským řidičem kamionu Hansem, který tudy pravidelně projížděl. Stačilo několik setkání a StB okamžitě zareagovala spuštěním svazku s krycím jménem „Sestra“. Aleně byl okamžitě odebrán cestovní pas a z moci úřední byla přeřazena na jiné zdravotnické oddělení daleko od hranic. Vztah, vybudovaný na letmých setkáních na celnici, definitivně skončil ve chvíli, kdy Hansova spediční firma změnila jeho pravidelnou trasu.

Ještě absurdnější rozměr měl příběh učitelky Hany z Mikulova. Ta se pouhým pohledem a úsměvem přes hraniční čáru na přechodu Mikulov-Drasenhofen pravidelně zdravila s rakouským policistou Markusem. Když se pokusili o hlubší kontakt, StB na Hanu nasadila operativní svazek „Učitelka“. Jejich vzájemné dopisy byly cenzurou systematicky zachycovány. Hana byla za trest přeřazena na jinou školu hluboko ve vnitrozemí a Markus byl rakouskými úřady (po diplomatickém nátlaku z české strany) převelen na jiné stanoviště. V Hanině svazku, který si po letech otevřela, zůstala jako memento tajně pořízená fotografie z hranice, o jejíž existenci neměla tehdy ani tušení.

Ne všichni se rozhodli pro dramatický útěk nebo byrokratické utrpení se sňatkem. Existoval třetí způsob: čekat. Dávat si znamení. Živit naději přes hranici, která zdánlivě nepadne nikdy.

V Archivu bezpečnostních složek jsou dochované svazky o lidech z jihomoravského pohraničí, kteří se pokoušeli udržet kontakt s partnery na rakouské straně řeky Dyje světelnými signály - baterkou v domluvený čas, zábleskem z kopce. Korespondence probíhala přes spolehlivé prostředníky s výjezdním razítkem, protože poštovní zásilky do zahraničí, byť na první pohled nevinné, procházely přísnou cenzurou. Milenci si psali v šifrách a  metaforách.

Karel z Hrušovan nad Jevišovkou a Helga z rakouského Unterthürnau prožili přesně takovou tajnou lásku. V domluvenou hodinu stávali na březích řeky Dyje a posílali si záblesky naděje. StB kvůli nim aktivovala operativní svazek s příznačným názvem „Záblesk“. Karel byl pohraničníky dvakrát surově zadržen a vyslýchán. Nekonečný strach, napětí a nemožnost se skutečně dotknout nakonec po třech letech vedly k únavě a bolestnému rozchodu na dálku. Helga si však onu schovanou baterku, kterou Karlovi svítila, opatrovala jako nejvzácnější relikvii po celý svůj život.

Stejný osud potkal i Marii z pohraniční obce Novosedly a rakouského vinaře Franze. Jejich světelné signály přes dráty opony monitorovala tajná policie ve svazku „Vinařka“. Marie byla opakovaně nucena k výslechům a následně byla z bezpečnostních důvodů přeřazena z práce v blízkosti státní hranice. Franz se po letech beznaděje v roce 1968 oženil v Rakousku. Marie našla sílu vdát se až po sametové revoluci.

StB tyto sítě sledovala. Ale ne vždy je dokázala rozdrtit úplně. Lidská potřeba spojení je totiž tvrdohlavá věc.

Železná opona neničila jen rodící se přeshraniční vztahy, ale stavěla do bezvýchodné situace i zamilované manžele uvnitř východního bloku, kteří v socialistickém zřízení neviděli společnou budoucnost.

Angelika Cholewová se narodila roku 1955 v Naumburgu v NDR. V roce 1980 se s manželem Reinhardem rozhodli, že už dál nechtějí žít v totalitním státě. Svůj plán neprozradili ani vlastním rodičům, Angelika počítala s tím, že se jí matka po útěku zřekne.

Na cestu si vybrali veterán DKW F8 Cabrio z předválečné éry. Mapu hraniční oblasti na Šumavě, kterou měli u sebe, získali ze západoněmeckého velvyslanectví v Berlíně. Dnes Angelika ze svazků, které si vyžádala, ví, že v hledáčku východoněmeckých orgánů se s manželem ocitli už od dubna 1980, tedy dva měsíce před samotným útěkem.

Dne 18. června 1980 přešli do ČSSR a zamířili k hranici u Železné Rudy na Šumavě. Chytili je však českoslovenští pohraničníci. Strávili dva týdny ve vazbě, nejprve na Borech v Plzni, poté na Pankráci v Praze, a byli vydáni zpět do NDR. Angelika dostala tři roky vězení v obávané ženské věznici Hoheneck; za pokus o pašování zpráv o podmínkách za mřížemi jí byl trest prodloužen o další tři a půl roku. V roce 2019 jí Okresní soud v Klatovech přiznal rehabilitaci dle českého zákona o soudní rehabilitaci. Ministerstvo spravedlnosti ČR jí vyplatilo odškodnění ve výši směšných 1 500 korun.

Příběh Angeliky Cholewové připomíná, že československá hranice nerozdělovala pouze Západ a Východ, ale i lidi uvnitř samotného východního bloku. Občané NDR, kteří se pokoušeli uniknout přes ČSSR, naráželi na českou Pohraniční stráž, která nemilosrdně pomáhala udržovat režim v chodu.

V listopadu 1989 padla Berlínská zeď. Československá železná opona postupně zmizela v průběhu prosince téhož roku. Pro část lidí přišlo osvobození včas. Pro mnoho jiných však přišlo pozdě: vztahy se rozpadly pod tlakem let odloučení, rodiče zemřeli dřív, než je mohli znovu obejmout, a děti vyrostly bez prarodičů, kteří zůstali zamčeni na špatné straně.

Záznamy o těchto příbězích jsou dnes dostupné v Archivu bezpečnostních složek (v digitálním prostředí eBadatelna), v databázi projektu Post Bellum na portálu Paměť národa a v knihovně Ústavu pro studium totalitních režimů. Historik Luděk Navara je shromáždil i do knižní podoby v titulu Příběhy železné opony.

Jak připomíná vzdělávací projekt ČT edu:

„Jen v Československu přišlo při střetu se železnou oponou o život 450 civilistů a více než 650 pohraničníků. Stali se z nich čísla v archivech. Ale každé z těch čísel mělo jméno, adresu a někoho, koho milovalo.“

Železná opona nakonec padla. Nezabila všechny příběhy, jen je na čtyři desetiletí uložila do tmy. Část z nich leží dosud v kartonových složkách v Siwiecově ulici na pražském Žižkově. Čekají na to, až je někdo otevře.

Wikipedia CZ: Železná opona. „Civilistů bylo 450, ne vždy šlo přitom o narušitele.“ cs.wikipedia.org. Projekt Dějepis 21. století uvádí nejméně 266 zdokumentovaných obětí: Železná opona v Československu dejepis21.cz

Novinky.cz: Jak se utíkalo z Československa? „Od svého vzniku do sametové revoluce zadrželi pohraničníci okolo 49 000 narušitelů hranic.“ novinky.cz

Databáze knih / Luděk Navara: Příběhy železné opony (Host, 2019). „Podle mínění východoněmecké Stasi bylo Československo ze všech spojenců NDR v ochraně hranic nejúspěšnější a dokázalo zmařit více než devadesát procent pokusů o útěk.“ cupress.cuni.cz

Podkladové materiály vycházejí ze svazků dochovaných v Archivu bezpečnostních složek (ABS) a ze struktury operativní práce StB popsané v odborné literatuře ÚSTR. Viz také: historik Prokop Tomek -Svazek StB jako historický pramen, Soudobé dějiny. abscr.cz

Popis mechanismů sledování, výslechů a verbování vychází ze svědectví zdokumentovaných v projektu Paměť národa (Post Bellum) a v publikacích ÚSTR o metodách StB při práci s tzv. závadovými kontakty na Západ.

Aktuálně.cz: Češka projela železnou oponou v tanku za svou láskou (2018). Citace ze vzpomínek Libuše Hrdonkové-Cloudové Cesta za bílou hvězdou. magazin.aktualne.cz. Deník.cz: Láska hory přenáší. V podomácku sestaveném tanku vyzrála na železnou oponu (2023)denik.cz

Dvojka ČRo: Osudové ženy: Libuše Cloud-Hrdonková dvojka.rozhlas.cz

Paměť národa / Post Bellum: Angelika Cholewa (1955) pametnaroda.cz