Článek
Vojenské dějiny jsou plné plánů, které na mapě velitelského štábu vypadaly bezvadně, ale rozpadly se v prvních hodinách realizace. Někdy za tím stálo špatné zpravodajství, jindy přecenění vlastních sil, jindy prostá smůla - počasí, technická porucha, jediná chybějící informace na letecké fotografii. Vybrala jsme pět operací z různých válek a různých armád, které mají jedno společné: skončily jinak, než jejich velitelé plánovali a cena za to byla vysoká.
Gallipoli - dardanelská noční můra
Únor 1915 - leden 1916: Britské impérium, Francie a spojenci proti Osmanské říši
Na začátku byl elegantní plán: prorazit loďstvem úzký Dardanelský průliv, ohrozit Konstantinopol a vyřadit Osmanskou říši z první světové války, aniž by bylo nutné posílat další divize do zákopů na západní frontě. Za projektem stál první lord admirality Winston Churchill. Námořní útok z 18. března 1915 ale narazil na turecké miny, o kterých spojenecké velení nevědělo. Ty potopily nebo těžce poškodily šest bitevních lodí a přinutily flotilu ke stažení.
Následovalo vylodění pozemních sil 25. dubna 1915 na poloostrově Gallipoli. Měsíc, který spojenci ztratili přípravou, turecké síly pod velením německého generála Limana von Sanderse využily k vybudování obranných pozic s kulomety a dělostřelectvem. Výsledkem byla takřka rok trvající zákopová válka na malém, nehostinném poloostrově. Extrémní teploty, nedostatek vody, úplavice a mraky much, které podle britského statistického přehledu způsobily většinu z 213 tisíc britských nemocných a raněných.
Spojenecké velení nakonec v prosinci 1915 a lednu 1916 svá vojska evakuovalo bez dosažení jediného ze strategických cílů. Padlo přibližně 56 až 57 tisíc mužů na obou stranách. Celkové ztráty včetně zraněných a nezvěstných dosáhly na britské straně kolem 300 tisíc, na turecké kolem 255 tisíc. Fiasko vedlo k rezignaci admirála lorda Fishera a k politickému pádu Winstona Churchilla, který ztratil místo v admiralitě. Pro Austrálii a Nový Zéland se den vylodění, 25. duben, stal národním svátkem ANZAC Day jako připomínka obětí, nikoli vítězství.
„Mohl bych bitvu označit za úspěšnou, neboť se nepřítele podařilo vytlačit z předsunutých postavení, ale skutečný výsledek byl katastrofou.“
- Generál Ian Hamilton, velitel spojeneckých sil u Gallipoli
Turečtí vězni v rokli
Vylodění 4. praporu, 8:00 ráno 25. dubna
Operace Cottage (Kiska, 1943) - bitva o prázdný ostrov
15.-24. srpna 1943: USA a Kanada proti prázdnému ostrovu na Aleutách
Kiska je malý sopečný ostrov v aleutském souostroví na severu Tichého oceánu, který japonská armáda obsadila v červnu 1942 jako součást tažení proti Aleutám. Po krvavé bitvě o sousední ostrov Attu v květnu 1943, kde Japonci bojovali do posledního muže včetně sebevražedného útoku banzai, americké velení počítalo s podobně tvrdým odporem i na Kisce.
Jenže japonské velení mezitím vyhodnotilo, že izolovaný ostrov už není udržitelný, a 28. července 1943 pod krytím husté mlhy evakuovalo víc než pět tisíc mužů posádky - aniž by o tom spojenci věděli. Když se 15. srpna 1943 na Kisce vylodilo přes 34 tisíc amerických a kanadských vojáků podporovaných stovkou válečných lodí, ostrov byl už tři týdny liduprázdný.
Nervózní jednotky v husté mlze ale o prázdnotě ostrova nic nevěděly a několik dní po sobě pročesávaly terén v očekávání japonského odporu. Výsledkem byla série incidentů takzvané přátelské palby, kdy americké a kanadské jednotky střílely jedna na druhou. Zahynulo při nich 28 Američanů a 4 Kanaďané, dalších přes padesát bylo zraněno. Japonské miny a nastražené pasti si vyžádaly další oběti a torpédoborec USS Abner Read najel na plovoucí minu, což stálo život 71 námořníků. Operace, při níž nepadl jediný výstřel z japonské strany, si nakonec vyžádala přes 300 obětí na životech a zraněných.
V číslech:
- 34 000+ spojeneckých vojáků útočilo na ostrov, který japonští vojáci opustili 3 týdny předem
- 32 mrtvých vojáků (28 Američanů a 4 Kanaďané) v důsledku přátelské palby v mlze
- 71 mrtvých námořníků po nárazu torpédoborce USS Abner Read na minu
- 300+ celkových obětí a zranění, aniž by na ostrově byl jediný nepřítel
Mapa přistání Kiska
Vykládání LST na Kisce po vylodění
Zátoka sviní - CIA proti Castrovi
17.-19. dubna 1961: Kubánští exulanti pod vedením CIA proti Castrově Kubě
Necelé tři měsíce po nástupu Johna F. Kennedyho do úřadu schválila jeho administrativa plán CIA, připravovaný ještě za prezidenta Eisenhowera: vysadit na jihu Kuby přes tisícovku vycvičených kubánských exulantů, takzvanou Brigádu 2506, a rozpoutat povstání proti Fidelu Castrovi. Cílovým místem se stala bažinatá Zátoka sviní, kterou CIA vybrala právě pro její odlehlost. Jenže ta samá odlehlost odřízla invazní síly od místních partyzánů, jejichž základny byly přes sto kilometrů daleko.
Plán se začal hroutit ještě před vyloděním. Americký tisk o chystané akci informoval už týdny předem. Plánovači CIA navíc nezanesli do map korálový útes, na kterém uvízla vyloďovací plavidla. Kubánská hlídka zpozorovala světelné signály invazních sil a spustila poplach. Castrovo letectvo, které měl zlikvidovat předchozí tajný nálet, potopilo zásobovací lodě s municí a sestřelilo bombardéry vyslané na pomoc. Stíhací krytí amerického námořnictva navíc dorazilo o hodinu později kvůli chybnému přepočtu časových pásem mezi Nikaraguou a Kubou.
Prezident Kennedy na poslední chvíli odmítl nasadit otevřenou leteckou podporu USA, aby udržel popíratelnost americké účasti. Přes 1 500 mužů brigády tak zůstalo odříznuto v bažinách proti dvaceti tisícům dobře vyzbrojených Castrových vojáků. Fiasko mělo dalekosáhlé následky: upevnilo Castrovu moc, urychlilo jeho otevřený příklon k Sovětskému svazu a o rok později vyústilo v kubánskou raketovou krizi, která svět přivedla na pokraj jaderné války.
V číslech:
- 1 500+ kubánských exulantů čelilo přesile 20 000 Castrových vojáků a milicí.
- 3 dny trvalo, než kubánská armáda invazní jednotky zcela zlikvidovala.
- 118 až 176 mrtvých na straně exulantů a zhruba stejný počet padlých na straně obránců.
- 1 200+ zajatých exulantů, které Castro později vyměnil za dětskou výživu a léky v hodnotě 53 milionů dolarů.
„První rada, kterou dám svému nástupci bude, aby dával pozor na generály a nemyslel si, že jen proto, že jsou v armádě, jejich názory na vojenské akce za něco stojí.“
- John F. Kennedy po fiasku v Zátoce sviní
Mapa Kuby se zobrazením Zátoky sviní
Protiútok kubánských revolučních ozbrojených sil podporovaných tanky T-34 poblíž Playa Giron během invaze v Zátoce sviní, 19. dubna 1961
Vězni brigády 2506 střeženi kubánskými Fidelisty, 1961
Operace Market Garden - most příliš vzdálený
17.-25. září 1944 : Spojenci proti Wehrmachtu v okupovaném Nizozemsku
Po rychlém postupu spojenců Francií po vylodění v Normandii navrhl britský polní maršál Bernard Montgomery odvážný plán, jak obejít německou Siegfriedovu linii ze severu a ukončit válku ještě do konce roku 1944. Část Market měla výsadkem obsadit řetěz mostů přes nizozemské řeky u Eindhovenu, Nijmegenu a Arnhemu, část Garden měla po nich rychle protáhnout tankové kolony britského XXX. sboru k Rýnu.
Šlo o největší výsadkovou operaci v dějinách. Zúčastnilo se jí přes 35 tisíc britských, amerických a polských výsadkářů. Generálporučík Frederick Browning už na plánovací schůzce Montgomerymu řekl větu, která se stala symbolem celé operace: že most u Arnhemu je „až příliš vzdálený“. Ukázalo se, že měl pravdu hned v několika ohledech. Jediná silnice, po které měly tanky postupovat k výsadkářům, byla tak úzká, že na ní rychle vznikaly zácpy. Vojáci jí tak přezdívali „pekelná dálnice“. A klíčová chyba: letecký průzkum sice odhalil u Arnhemu velkou koncentraci německé obrněné techniky, spojenecké velení ale usoudilo, že jde o nefunkční makety. Ve skutečnosti tam krátce předtím dorazily k doplnění dvě elitní tankové divize SS.
Britská 1. výsadková divize navíc musela kvůli obraně před protiletadlovými bateriemi seskočit daleko od cíle, čímž ztratila moment překvapení. Německým jednotkám se dokonce podařilo získat kopii operačního plánu z havarovaného kluzáku u Nijmegenu, takže přesně věděly, co je čeká. Britové měli podle plánu držet arnhemský most 48 hodin, než dorazí pozemní posily, bránili ho ale osm dní zcela sami, obklíčeni v městských ruinách, bez jídla a vody, dokud jim nedošla munice.
Spojenci sice obsadili mosty u Eindhovenu a Nijmegenu, ale k Arnhemu se pozemní síly nikdy neprobojovaly. Šlo o poslední velké vítězství Wehrmachtu na západní frontě a válka, kterou měla operace zkrátit, pokračovala ještě dalších osm měsíců.
V číslech:
- 35 000+ nasazených výsadkářů tvořilo největší vzdušný výsadek v historii.
- 17 000+ spojeneckých vojáků bylo během devíti dní zabito, zraněno nebo zajato (více než při celém vylodění v Normandii).
- 2 100 mužů se z původních zhruba 10 000 vojáků britské 1. výsadkové divize u Arnhemu dokázalo probojovat zpět přes Rýn.
Mapa znázorňující postup a následky
Polní maršál Montgomery promlouvá k mužům 15. (skotské) divize během slavnostního uvedení do funkce, 16. září 1944
Důležitý most v Arnhemu poté, co byli britští parašutisti zatlačeni zpět
Operace Orlí spár - poušť jménem Desert One
24.-25. dubna 1980: Speciální síly USA proti íránskému režimu ajatolláha Chomejního
Po obsazení americké ambasády v Teheránu íránskými studenty 4. listopadu 1979 a zajetí 52 amerických rukojmích se prezident Jimmy Carter po měsících neúspěšné diplomacie rozhodl pro vojenské řešení. Operace Orlí spár měla nově z Eagle Claw řízenou jednotku Delta Force dopravit transportními letouny a vrtulníky do íránské pouště, odkud by se v noci přesunula k ambasádě, osvobodila rukojmí a odletěla i s nimi zpět.
Plán byl mimořádně komplikovaný a závislý na souhře všech čtyř složek americké armády najednou - letectva, námořnictva, námořní pěchoty i armádních speciálních sil, z nichž každá měla vlastní postupy a velitelské struktury. Selhávat začal hned na startu: z osmi vrtulníků RH-53D, které odstartovaly z letadlové lodi USS Nimitz, dorazilo na shromaždiště v poušti nazvané Desert One kvůli písečné bouři a technickým poruchám jen šest, přičemž ke splnění mise bylo potřeba minimálně šest funkčních strojů. Když na jednom z nich selhal hydraulický systém, klesl počet na pět.
Velitelé proto operaci na místě zrušili. Při následné evakuaci ale došlo k tragédii, která z Orlího spáru udělala symbol vojenského fiaska: jeden z vrtulníků při manévrování v prachu narazil rotorem do tankovacího letounu C-130. Oba stroje vzplály a explodovaly, výbuch zabil osm amerických vojáků. Zbylé vrtulníky, které měly být podle plánu zničeny, zůstaly netknuté napospas v poušti i s citlivými dokumenty na palubě a paradoxně tak posílily íránskou armádu.
Rukojmí zůstala v íránském zajetí dalších devět měsíců a propuštěna byla až po diplomatickém vyjednávání. Symbolicky v den inaugurace Carterova nástupce Ronalda Reagana, 20. ledna 1981, po celkových 444 dnech zajetí. Fiasko přispělo k Carterově volební porážce a vedlo k okamžitému zřízení protiteroristické jednotky SEAL Team Six a k hluboké reformě velení amerických speciálních operací (USSOCOM).
„Byl to debakl. Americké elitní síly přišly o osm mužů, sedm vrtulníků a jeden Hercules, aniž by se dostaly do kontaktu s nepřítelem.“
- Mark Bowden, autor knihy Černý jestřáb sestřelen, pro The Atlantic
Vrak jednoho ze zničených vrtulníků Bluebeard s opuštěným RH-53D za ním
Závěrem
Pět operací, pět různých armád, pět různých důvodů selhání. Špatné zpravodajství, přecenění nepřítele i vlastních sil, technická porucha, prostá smůla. Společný jmenovatel je jen jeden: sebejistota plánovačů, kterou první kontakt s realitou vždy nemilosrdně prověří.
Tento výběr představuje pouze zlomek z dlouhé řady zpackaných vojenských operací, jimiž jsou dějiny protkány. Od starověku po současnost se generálové stále dokola dopouštějí stejných chyb. Ukazují nám však to nejdůležitější poučení: že na bojišti nerozhodují jen dokonalé šipky nakreslené na štábních mapách, ale především schopnost čelit nepředvídatelnému chaosu. Když tato pokora chybí, plány zmizí v mlze a skončí v plamenech.
Další zdroje:
