Článek
Co se děje?
V odlehlé periferii země někdy přezdívané „poustevnická říše“ se 9. října 2006 přepisovaly geopolitické pořádky. Seismické stanice ve velké části světa, včetně jedné nacházející se až v Jižní Americe, toho dne zaznamenaly otřesy, jejichž epicentrum se nacházelo v hlubinách hory Mantchap v pohoří Hamgjong na území Korejské lidově demokratické republiky (KLDR).
Jaderná střelnice Pchunggjeri pod horou Mantchap se během vlád nejvyššího vůdce Kim Čong-ila a jeho nástupce Kim Čong-una stala hlavním místem severokorejských jaderných testů. Po prvním testu jaderné bomby v roce 2006 následovalo v následujících 11 letech dalších pět testů. Poslední exploze v roce 2017 způsobila, že v jinak seismicky neaktivní oblasti docházelo i po odeznění výbuchu k opakovaným zemětřesením. V důsledku testů ztratila hora Mantchap na výšce přibližně půl metru a její vrchol se posunul o tři a půl metru do strany.
Jaké jsou širší souvislosti?
Počátky severokorejských jaderných ambicí sahají do padesátých let minulého století. Rozvoj tamního jaderného programu byl štědře financován Sovětským svazem. V roce 1959 podepsaly obě země dohodu o spolupráci v oblasti jaderné energie. Moskva Severní Koreji dodala její první výzkumný jaderný reaktor a v šedesátých letech pomohla zřídit Njongbjonské centrum jaderného výzkumu.
Rozpad Sovětského svazu zemi připravil o zdroje, na kterých závisela její ekonomika i armáda. Neefektivní hospodaření, jehož důsledky ještě znásobila oficiální státní doktrína Čučche hlásající soběstačnost země, vyvolalo katastrofální hospodářskou krizi. O přesných číslech se stále vedou debaty, ale odhaduje se, že následný hladomor v letech 1994–1998, který je v KLDR označován jako Namáhavý pochod, připravil o život více než milion Severokorejců. Nedostatek jídla byl tak zoufalý, že státní televize vysílala pořady o vaření, ve kterých občanům radila, jak připravovat pokrmy z trávy. Stát dokonce spustil kampaň „Jezme jen dvě jídla denně“, jejímž prostřednictvím byly Severokorejcům prezentovány údajné zdravotní přínosy takovéto diety.
Ve stejné době země procházela vůbec prvním předáním moci. Smrt otce zakladatele Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) Kim Ir-sena v roce 1994 přišla v období, které bylo pro zemi nejnáročnější od konce korejské války v padesátých letech. Nový nejvyšší vůdce Kim Čong-il vyhodnotil jadernou cestu jako možnost, jak dynastii Kimů udržet u moci i v dalších letech.
Úspěch severokorejského jaderného programu je často vykreslován především jako selhání americké diplomacie. Washington na něm svůj podíl určitě má, často se však přehlíží role Jižní Koreje. Jihokorejští prezidenti Kim Te-džung (v úřadu v letech 1998 až 2003) a No Mu-hjon (2003 až 2008) v letech, která byla pro severokorejský jaderný program kritická, prosazovali takzvanou slunečnou politiku. Jejím hlavním cílem bylo po desetiletích konfrontace a nevraživosti zlepšit vztahy se Severní Koreou.
Projevem této politiky byla značná finanční pomoc proudící z Jihu na Sever. Půjčky z Jihu zmírnily nejnaléhavější finanční tlaky a umožnily Severní Koreji nasměrovat více zdrojů do jaderného programu. Dynastie Kimů si hospodářskou pomoc vyložila jako bianco šek. Od roku 2012, kdy začala být většina půjček splatná, ignorovala Severokorejská banka pro zahraniční obchod více než sto výzev ke splacení dluhu, který v roce 2025 dosahoval 620,2 milionu amerických dolarů. Abychom tento údaj uvedli do souvislostí, celkové náklady na severokorejský jaderný program za posledních 50 let se odhadují na 1,6 miliardy amerických dolarů. Jižní Korea tak pomohla zafinancovat částku odpovídající více než třetině těchto nákladů.
Po vůbec prvním summitu hlav států Jižní a Severní Koreje v roce 2000 se obě země dohodly na zřízení Kesongského průmyslového parku. Šlo o společný projekt spuštěný v roce 2004, v němž jihokorejské firmy zaměstnávaly Severokorejce. Park byl vybudován přibližně 10 km severně od demilitarizované zóny. Mzdy severokorejských pracovníků vyplácely jihokorejské firmy přímo severokorejské vládě v amerických dolarech. Odhaduje se, že KLDR si ponechávala přibližně 70 % těchto peněz, zatímco pracovníky vyplácela v místní měně nebo přídělových lístcích. Šlo o další zdroj příjmů, který KLDR umožnil uvolnit prostředky pro svůj jaderný program.
Proč je to důležité?
Zpráva o severokorejském jaderném arzenálu vydaná v roce 2024 časopisem Bulletin of the Atomic Scientists odhaduje, že Pchjongjang disponuje přibližně 50 jadernými hlavicemi a dostatečným množstvím štěpného materiálu k navýšení arzenálu až na 90 hlavic. V roce 2012 Severní Korea změnila svou ústavu a oficiálně se prohlásila za „jaderně ozbrojený stát“. V roce 2017 země otestovala mezikontinentální balistickou raketu schopnou dopravit jadernou hlavici až na území Spojených států.
Dynastie Kimů nadále destabilizuje Indo-Pacifik. Dvě desetiletí vyjednávání o jaderném odzbrojení země nepřinesla žádné výsledky. Už i představitelé Jižní Koreje přiznávají, že podmiňování dalších jednání předchozím jaderným odzbrojením KLDR není v současnosti proveditelnou strategií. Normalizace postavení KLDR jako jaderné mocnosti s sebou však nese riziko další proliferace zbraní hromadného ničení v regionu. Více než 75 % Jihokorejců podle průzkumu podporuje vývoj vlastních jaderných zbraní.
