Článek
Jeden z průvodčích nedávno na sociálních sítích popsal situaci, kterou zažívá čím dál častěji. A komentáře pod jeho příspěvkem mluví jasně – s tichými vagony je to u nás čím dál víc jako s jednorožcem. Oficiálně existují, ale nikdo je už pořádně neviděl. Znáte to. Vlak přijíždí, vy víte přesně, kam jdete – tichý oddíl. Místo, kde si můžete v klidu číst, pracovat nebo prostě jen sedět a dívat se z okna. Nechcete moc. Jen pár desítek minut bez zbytečného hluku. Jenže sotva se vlak rozjede, rozrazí se dveře a dovnitř vtrhne hlučná školní skupina. Výkřiky, smích, volání přes celý vagon. A pak už je po tichu.
Přesně takový zážitek popsal na svém profilu vlakvedoucí Adam. A podle reakcí pod jeho příspěvkem nebyl zdaleka jediný, komu taková situace není neznámá. Mnozí v komentářích přidávali podobné příběhy. A jedno téma se opakovalo: nerespektování pravidel v tichých oddílech. Lidé si za klid připlácí – a místo něj dostanou hluk a aroganci.
„Tento týden už poněkolikáté – skupina dětí s učitelkou obsadila tichý oddíl. Cestující na mě jen zoufale koukali, prosili očima o pomoc,“ popsal Adam. Slušně požádal skupinu o ztišení s připomenutím, že se nacházejí v prostoru určeném pro klid. Jenže co následovalo, překvapilo i jeho.
Arogance místo pochopení
„Vidíte snad, že tu sedíme s dětmi a máme místenky,“ odsekla učitelka, když jí průvodčí slušně připomněl pravidla. S nikým se dál nebavila, jako by jí okolní realita nezajímala. Když se jí pokusil vysvětlit, že tichý oddíl má svá pravidla, která platí pro každého bez rozdílu, reagovala další ranou: „A co mám jako dělat? Zalepit dětem pusu?“
Právě v tu chvíli musel klid zachovat on – Adam. Nabídl skupině možnost přesunu do běžného oddílu, kde nikomu nebudou vadit. A dodal, že nešlo o útok, ale o snahu zachovat respekt k prostoru, který je určený pro ticho. Zdvořile. Bez křiku.
Ale právě ta reakce – arogantní, přezíravá – byla pro mnohé komentující tím, co je na celé situaci nejvíc trápí. Nejde přece o to, že děti dělají hluk. Jde o to, že dospělí, kteří by měli jít příkladem, základní pravidla zcela ignorují.
Nejsou to výmysly, jsou to potřeby
Tiché oddíly nejsou luxus, jsou to zóny pro lidi, kteří potřebují klid. Pro ty, co pracují na cestách, připravují se na zkoušky nebo si prostě potřebují na chvíli odpočinout. „Cestuji každý týden mezi Brnem a Olomoucí. Připlácím si za tichý oddíl, abych měla klid na práci. Jenže poslední měsíce je to sázka do loterie,“ popisuje svou zkušenost Lenka, která kvůli tomu už několikrát zvažovala, jestli má vůbec smysl si tichý vagon dál objednávat.
Podobně mluví i Marek, student vysoké školy: „Vedle mě jednou seděla paní a celou hodinu telefonovala. Když jsem ji upozornil, že jsme v tichém vagónu, jen odsekla, že má místenku, a ať si najdu jiné místo.“ V tu chvíli zůstává rozum stát. Místenka přece neznamená právo chovat se bezohledně.
Kde se ztratila ohleduplnost?
Možná právě v tom je problém. Místenka se pro některé stala nárokem na všechno. A schopnost číst mezi řádky – že když jsem v tichém prostoru, měl bych být zticha – mizí. Přitom to není o zákazu, ale o dohodě. O tiché domluvě mezi lidmi, že prostor pro klid by měl být opravdu klidný. A že pokud vím, že skupina bude hlučná, je jednodušší – a ohleduplnější – rezervovat si místa jinde.
Nejde o to, že bychom si měli navzájem poroučet. Jde o obyčejný respekt. A ten by měl platit i ve vlaku. Možná právě tam. Protože v době, kdy jsme na sebe často příliš hluční i mimo koleje, je ten jeden vagon ticha to poslední místo, kde by měl panovat klid.
Zdroje:
