Článek
Existuje místo, které vypadá jako kulisa z fantasy filmu. V zimě a na jaře ho míjíte jako klidný park – stezky, lavičky, stromy. A pak se stane něco, co se slovy těžko popisuje. Přijde voda. Tichá, průzračná, studená. A zatopí všechno, co jí stojí v cestě. Lavičky mizí, cestičky se propadají pod hladinu a krajina kolem se během pár týdnů změní k nepoznání. To místo se jmenuje Grüner See – Zelené jezero. A to, co se tam každý rok odehrává, je opravdový přírodní zázrak.
Najdete ho kousek od rakouské obce Tragöß-Sankt Katharein, v srdci Štýrska. A přezdívka „Karibik v horách“ není jen laciný slogan. Voda má odstín, který připomíná drahokam – smaragd, kterým někdo omylem naplnil celé údolí. Je tak čistá, že máte pocit, že ani není skutečná. Jenže je. A není to výsledek žádného filtru, ale práce přírody – sněhu, slunce, vápence a trpělivosti.
Z parku se stává jezero. A zpátky.
Každé jaro se v horách masivu Hochschwab začne rozpouštět sníh. A zatímco v jiných údolích voda tiše odtéká do řek, tady si hledá cestu do kotle zvaného Jassing. Voda proudí, pomalu, ale vytrvale. A malinké jezírko, které má v zimě sotva dva metry, se během několika týdnů zvedne do výšky dvanácti metrů. Stromy, které jste ještě v dubnu míjeli na procházce, se teď kývají pod hladinou. Lavičky se mění v podvodní úkryt, stezky mizí.
A přesto to celé působí uklidňujícím dojmem. Jako kdyby si příroda brala zpět to, co jí patří. Jako kdyby se svět na chvíli zastavil. Nejkrásnější období nastává začátkem léta. Hladina jezera je v tu dobu na maximu – klidná, zelená, zrcadlí okolní lesy a hory. Turisté, kteří ještě nedávno posedávali na trávě, teď stojí u vody a jen tiše zírají. Pod hladinou je svět, který ještě před měsícem znali jinak. Když máte štěstí, zahlédnete potápěče, jak se pomalu pohybují mezi větvemi nebo sedí na zatopené lavičce. Je to podivuhodně poetický obraz.
A pak se hladina pomalu začíná snižovat. Voda ustupuje. Stromy se narovnávají, lavičky osychají, louky se znovu zazelenají. Na podzim už je zase všechno na svém místě. Ticho, trávník, stezky. Až na ten zvláštní pocit, že jste byli svědky něčeho vzácného. A že i když to jezero zmizelo, něco ve vás zůstalo.
Tisíce let starý scénář
Celý tenhle přírodní div má své kořeny hluboko v historii. Geologové říkají, že základy jezera vznikly v pravěku, kdy se z jižního svahu hory Meßnerin uvolnil obří sesuv a zatarasil cestu vodě. Ledovce během doby ledové doladily tvar pánve a umožnily vodě, aby se tu zdržela. A to, co dnes vidíme jako jezero, je výsledkem trpělivé práce času, kamene a vody.
Barva vody není žádný trik. Čistá voda pohlcuje červené vlny, dno z bílého vápence světlo odráží zpět – a výsledek? Ikonická zelená, kterou nevidíte nikde jinde. Lesy kolem tomu dávají hloubku, hory šířku. A celé to dohromady působí skoro až nadpozemsky. Zelené jezero není jen krásné. Je výjimečné i tím, co v člověku zanechá. Připomíná nám, že nic není stálé – a že i věci, které považujeme za samozřejmé, se mohou během pár týdnů proměnit v něco úplně jiného. Je to důkaz, že příroda umí tvořit silnější emoce než jakýkoli film nebo galerie.
Možná to není Karibik. Ale má to hloubku, jakou žádný rezort nenabídne. A ať přijedete kdykoli – v zimě, kdy park spí, na jaře, kdy se voda vrací, nebo v létě, kdy hladina dosahuje vrcholu – to místo vás pohltí. Stejně jako voda pohltí každou stezku, lavičku a strom. A jednoho dne se vám po něm začne stýskat. Až zjistíte, že vás to k němu pořád táhne zpátky. Protože některá místa nejsou jen hezká. Jsou nezapomenutelná.
Zdroje:
