Článek
Analýzu o tématu zpracovala Markéta Kocmanová z Institutu politologických studií FSV UK. Článek vznikl v rámci Expertní skupiny pro Ukrajinu.
Sociální sítě jako nástroj obrany i mobilizace romské komunity
Během léta 2023 došlo v některých lokalitách v ČR k násilným incidentům, do nichž se zapojili někteří Romové a Ukrajinci. Série vyhrocených reakcí byla odstartována smrtí romského mladíka, který byl v Brně zabit mužem ukrajinské národnosti.
Účast Romů na protestních shromážděních s občasným násilným prvkem byla mobilizována zejména prostřednictvím vysílání „lajfkařů“ na sociální síti Facebook, kde se Romové v posledních několika letech mobilizují v okamžicích, kdy se cítí ohroženi.
Nedávné události mohou připomínat zárodky zatím nejvypjatějšího momentu politického násilí v novodobé české historii, kdy v rámci protiromských protestů v letech 2008-2014 na mnoha místech republiky docházelo k útokům na romské komunity. I když se tehdy někteří Romové aktivně účastnili protestů proti pochodům extremistů, k eskalaci násilí a oplácení z romské strany nedošlo.
Riziko obnovení zejména etnicky motivovaného násilí ovšem existuje především v novém kontextu rusko-ukrajinské války. Probíhající přeměna globálního prostředí má totiž dlouhodobý materiální i psychologický dopad na strukturálně znevýhodněné společenské skupiny. Tito občané trpí akutním pocitem ztráty vlastní důležitosti - toho, že na nich státu záleží . Touha být viděn a slyšen je ještě zřetelnější u české romské komunity, v níž je systematické strukturální znevýhodnění umocňováno nedostatkem respektu k jejich romské identitě. Lze se domnívat, že proto si mnoho Romů oblíbilo veřejné sdílení vlastních zkušeností, názorů a postojů na sociálních sítích.
„My“ versus „oni“: od strukturální frustrace k radikalizaci
Podle nejnovější zprávy Eurostatu je Česká republika zemí s nejvyšším počtem ukrajinských uprchlíků - v přepočtu 32,2 uprchlíků na 1000 obyvatel. Problémem pro bezpečnostní stabilitu nejsou váleční uprchlíci sami o sobě, ale fakt, že v naší zemi existují další znevýhodněné a krizemi vyčerpané společenské skupiny, které svou situaci s ukrajinskými uprchlíky srovnávají.
Nejnovější výzkumy upozorňují na roli relativní deprivace jako jednoho z primárních faktorů, který vede k radikalizaci s násilnými prvky vůči politickému systému. V českém kontextu vede relativní deprivace k tomu, že se dlouhodobě marginalizované součásti naší společnosti cítí státem ještě více odstrčeni a nevyslyšeni v důsledku porovnávání vlastní situace s uprchlíky z Ukrajiny. Důležitý přitom není objektivní socio-ekonomický stav daných skupin, ale subjektivní vnímání, že jim „jejich“ stát nevychází vstříc, ale dává přednost potřebám „cizím“ uprchlíků. Takový pocit prohlubuje již existující frustraci a dlouhodoběji zapříčiňuje hromadění hněvu, který může vést k agresi.
Obecně platí, že k násilné radikalizaci se většina lidí nikdy neuchýlí, jedná se spíše o jednotlivce, u kterých se socio-politická deprivace kombinuje s osobnostními předpoklady k násilí. Příkladem takového propojení těchto faktorů jsou Tomáš Čermák a Patrik Tušl, kteří již byli v několika případech odsouzeni za činy, které byly důsledkem jejich radikalizace, včetně podněcování nenávisti vůči uprchlíkům z Ukrajiny. Společensko-politický kontext a konkrétní situace, ve které se politické násilí projeví, přitom hrají podstatnou roli. Může se jednat například o reakci na činy spáchané jednotlivci z různých komunit, ať již Ukrajinců, Romů i členů majoritní společnosti. V době šíření poplašných zpráv a zkreslování informací v online světě je obtížné predikovat dynamiku a důsledky, které mohou incidenty minulé i budoucí mít. I když je nepředvídatelné, je nyní riziko propuknutí politického násilí reálnější.
I když se zatím odborníci neshodnou na tom, jakou přesně roli online prostředí v procesu radikalizace hraje, je nesporné, že dezinformace či poplašné zprávy šířené online mohou posilovat polarizaci, akcelerovat proces radikalizace a zejména usnadnit mobilizaci k použití násilí. Dezinformace pak mohou nejvíce napomáhat radikalizaci u jednotlivců, kteří si jsou nejistí sami sebou, jsou neflexibilní a trpí pocity křivdy či zažívají pocity sociálního vyloučení.
Nečekat: moderní politiky v oblasti prevence radikalizace
Krátkodobá intervence by se měla zabývat symptomy radikalizace, zejména chováním na digitálních platformách a projevy radikalizace, které porušují české zákony. Levným, rychlým a účinným nástrojem je cílená strategická komunikace vůči zúčastněným aktérům i širší veřejnosti. V případě odcizených či radikalizovaných skupin je efektivní volit styl komunikace, který snižuje pocit nejistoty jasnými sděleními a dává všem zúčastněným najevo, že na nich a jejich obavách záleží. Takový přístup posiluje narušenou důvěru a přispívá ke znovuobnovení pocitu sounáležitosti s politickým systémem.
Pro krátkodobé snížení napětí se také nabízejí intervenční nástroje na co nejnižší úrovni dotčených komunit. Do takových aktivit je vždy dobré zapojit jak místní policejní složky, které by měly zmírňovat obavy o bezpečnost, tak nevládní organizace s místní působností, které zajistí psychosociální podporu pro dotčené komunity. V případě eskalace v romské komunitě je třeba do deeskalačních snah zahrnout respektované místní vůdce, byť mohou být do protestů zapojeni, protože právě ti mají respekt i vliv na rozhodování rizikových skupin a jednotlivců.
V podobně proaktivním duchu je třeba přistupovat i k dlouhodobým řešením, která se věnují příčinám radikalizace. Proto je třeba kromě vylepšení strukturálních politik s cílem efektivněji vyjít vstříc potřebám znevýhodněných skupin v oblasti trhu práce, bydlení a vzdělávání také začít reálně budovat odolnost sociálního kapitálu. Prokazatelně totiž posiluje společenskou soudržnost a minimalizuje konfliktní potenciál ve společnosti. Zároveň umožní snižovat riziko podléhání dezinformacím u zranitelných skupin, protože posiluje jejich sebejistotu a přizpůsobivost.
Dobrým konkrétním příkladem celoplošné politiky pro budování společenské odolnosti je nedávné zařazení povinného předmětu Zdravotní výchova do britského vzdělávacího kurikula. Všechny děti bez rozdílu v sociálním zázemí se zde v průběhu celé školní docházky učí, jak se orientovat ve svém fyzickém zdraví, emocích, meziskupinových rozdílech a jak proaktivně pracovat na svém osobním růstu, aniž by se spoléhaly na to, že to za ně zařídí někdo jiný. S odolnou osobností, která umí regulovat své emoce, nemá tendence k černobílému vidění světa a zaujímá proaktivní a prosociální přístup k životu, je mnohem těžší manipulovat a radikalizovat ji.
