Femicida jako zrcadlo společnosti

Femicida není jen individuální tragédie, je to zrcadlo toho, jak společnost vnímá ženy, jejich práva, jejich hlas. Je to důsledek dlouhodobého přehlížení nerovnosti, normalizace násilí a nedostatečné ochrany obětí. Vražda ženy kvůli tomu, že se rozhodla odejít, ozvat se nebo žít svobodně, není náhoda, je to selhání systému.

Tento systém se formuje už v dětství. Děti vyrůstají v prostředí, kde se násilí omlouvá, kde se mlčení považuje za ctnost, kde se bolest stává součástí vztahu. Generace žen byly vychovávány k trpělivosti, k oběti, k tomu, aby „vydržely kvůli dětem“. Generace mužů byly vedeny k tomu, že „muž má mít poslední slovo“, že „žárlivost je důkazem lásky“, že „kontrola je péče“.

A tak se rodí závislost, která se vydává za lásku. Vztah, který dusí, ale tváří se jako péče. Dotek, který bolí, ale říká si něha. A žena, která se rozhodne odejít, je vnímána jako hrozba, jako někdo, kdo se odvážil hledat lásku bez závislosti. Touží být tam, kde potěšení neznamená podmínku, kde blízkost neznamená vlastnictví.

Femicida často nastává poté, co žena opakovaně žádala o pomoc. Volala policii, psala na úřady, svěřovala se lékařům, učitelům, sousedům. A přesto nebyla vyslyšena. Příliš často se oběti setkávají s nepochopením, s bagatelizací, s otázkami typu „proč jste tam zůstávala?“ nebo „proč jste ho provokovala?“

Instituce musí být schopny reagovat citlivě, rychle a účinně. To vyžaduje nejen legislativní rámec, ale především lidský přístup. Empatie není luxus, je to základní nástroj ochrany. Společnost musí být schopna zavést člověka tam, kde je láska bez závislosti, kde není třeba se omlouvat za to, že člověk chce dýchat.

Prevence femicidy nezačíná u soudu, začíná doma, ve školce, ve škole. V tom, jak mluvíme s dětmi, jak je učíme řešit konflikty, jak jim vysvětlujeme vztahy. Děti potřebují vidět, že respekt je silou, ne slabostí, že emoce nejsou ostudou.

Chlapci by měli být vedeni k empatii, ne k dominanci. Dívky by měly být vedeny k sebevědomí, ne k poslušnosti. Učitelé by měli rozpoznat známky násilí, ne je přehlížet. Rodiče by měli mluvit o vztazích otevřeně, ne mlčet.

Vztahy, které se budují na strachu, nejsou láskou, jsou závislostí. A právě tu je třeba rozpoznat, pojmenovat a překonat. Protože skutečná blízkost nevyžaduje kontrolu, skutečné spojení nebolí.

Milada Horáková byla ženou, která se odmítla podřídit. Její poprava byla důsledkem strachu režimu z hlasu ženy, která se nebála mluvit nahlas. Její život zůstává připomínkou toho, že odvaha není výsadou několika vyvolených, je vědomou volbou. A že lidskost není slabost, ale síla, která vzdoruje bezpráví.

Její příběh nás učí, že mlčet znamená přihlížet, že spravedlnost není samozřejmost, ale něco, co je třeba neustále bránit. Ženský hlas má hodnotu, která přesahuje soukromý prostor. Společnost, která jej umlčuje, se vzdává vlastní lidskosti. Byl to hlas, který odmítal být přivlastněn, hlas, který toužil zaznít svobodně, důstojně, bez podmínek.

Společnost, která chce chránit ženy, musí chránit jejich hlas. Musí vytvářet prostředí, kde je bezpečné se ozvat, kde je možné odejít, kde je možné žít svobodně.

To vyžaduje vysoce empatické odborníky: policisty, soudce, lékaře, učitele, sociální pracovníky. Osobnosti, které dokáží naslouchat, chápat a jednat. Lidskost není hřích, není slabost, není překážka. Je to základ, je to odpověď.

K tomu, abychom přestali přehlížet bolest, abychom začali chránit hlas, abychom budovali společnost, která se nebojí lidskosti.

Odkaz Milady Horákové nás zavazuje k odvaze, empatii, důstojnosti. Ctít její památku znamená chránit životy žen dnes. Znamená mluvit, znamená jednat, znamená nezmlknout. A znamená věřit, že láska bez závislosti není utopie, ale skutečná možnost. Cesta, kterou lze jít.