Článek
Program MK-Ultra vznikl v atmosféře studené války, kdy obavy z komunistických „technik vymývání mozků“ přerostly ve snahu vyvinout vlastní nástroje psychologické manipulace. To, co mělo být zpravodajským experimentem, se však proměnilo v jednu z nejtemnějších kapitol americké historie. CIA během 50. a 60. let prováděla testy na stovkách lidí, často bez jejich vědomí, bez souhlasu a bez ohledu na následky. Přestože byl program oficiálně ukončen v roce 1973, lidské příběhy, které po sobě zanechal, nezmizely.
MK-Ultra zahrnoval širokou škálu technik: tajné podávání drog, zejména LSD, hypnózu, senzorickou deprivaci, extrémní elektrošoky i metody známé jako psychic driving. V rámci výzkumu CIA zřizovala tajné „safehouse“ byty, spolupracovala s psychiatry v USA i zahraničí a využívala instituce, které měly být primárně místem péče, nikoli testovací laboratoří. V Kanadě, zejména v montrealském Allan Memorial Institute, probíhaly některé z nejbrutálnějších experimentů. Ty měly podle jejich autorů „resetovat lidskou osobnost“, v praxi ale způsobovaly devastaci psychiky i identity.
Jedním z nejznámějších případů je tragický příběh Franka Olsona, vědce pracujícího pro americkou armádu. Během interního setkání mu nadřízení tajně podali LSD. Olson prožil prudký psychický rozpad a o devět dní později zemřel po pádu z okna hotelu v New Yorku. Vláda tehdy oznámila sebevraždu, ale pozdější vyšetřování a posmrtná expertíza těla odhalily zranění, která se s touto verzí neshodovala. Rodina se nikdy nedozvěděla plnou pravdu. Jeho smrt dodnes symbolizuje nebezpečí, která vznikají, když jsou tajné programy mimo veřejný i právní dohled.
V Kanadě se MK-Ultra nejvíce zapsal do osudů pacientů, kteří přišli do nemocnice s běžnými psychickými potížemi, ale odešli s trvale poškozenou osobností. Linda MacDonald, která původně vyhledala pomoc kvůli poporodní depresi, byla bez vědomí vystavena extrémnímu programu experimentátora dr. Ewena Camerona. Podstoupila dlouhodobé farmakologické uspání, dávky LSD, opakované masivní elektrošoky i nepřetržité pouštění nahrávek v rámci tzv. „psychic driving“. Po skončení léčby nepoznávala vlastní rodinu, neuměla mluvit, chodit ani vykonávat základní úkony. Musela se učit život od úplného začátku, jako malé dítě.
Podobně ničivé následky zažila i anonymizovaná pacientka Debbie T., teenagerka, která kvůli úzkostem podstoupila dlouhé období izolace ve tmě, halucinogenní sezení a opakované sugesce pouštěné přes sluchátka. Experimenty, které měly „léčit“, jí způsobily trvalé problémy s pamětí a identitou. Dopady si nesla celý život.
Obětí MK-Ultra nebyli jen civilisté. James Stanley, seržant americké armády, dostal během výcviku LSD bez svého vědomí. Výsledkem byly psychické potíže, agresivní výbuchy a dlouhodobá nestabilita. Stanley se pokusil žalovat armádu, ale kvůli právním ochranám státu jeho případ dlouho neměl šanci. Až později Kongres přiznal odškodnění, čímž uznal, že experimenty porušily jeho práva i důvěru ve stát.
Dalším příkladem tragických následků je Paul Morissette, mladý muž z Kanady, který po experimentech dr. Camerona ztratil rozsáhlé části paměti. Nedokázal rozpoznat blízké, nezvládal základní sociální situace a jeho život se rozpadl do fragmentů, které už nikdy plně neposkládal. Experimenty, které měly „pomoci“, mu odebraly možnost vést normální život.
Zvláštní kategorií jsou anonymní oběti Operation Midnight Climax, kdy CIA provozovala skryté byty v San Francisku a New Yorku. Najaté prostitutky zde podávaly mužům LSD bez jejich vědomí, zatímco agenti jejich chování sledovali přes jednosměrná zrcadla. Tito muži později zažívali psychózy, panické poruchy i rozpad vztahů, ale často ani netušili, že byli součástí zpravodajského experimentu a neměli koho volat k odpovědnosti.
MK-Ultra tak nebyl jen programem. Byl systémovým selháním, v němž byla lidská důstojnost odsunuta stranou ve jménu geopolitického strachu. Jeho oběti žily a některé stále žijí s následky, které jim program způsobil. Mnozí se domohli odškodnění až po desetiletích, jiní se spravedlnosti nedočkali vůbec.
Přestože od ukončení MK-Ultra uplynulo více než padesát let, jeho příběh zůstává varováním. Ukazuje, co se může stát, když se experimenty na lidech dějí bez pravidel, bez transparentnosti a bez respektu k jednotlivci. A připomíná, že za každým „projektem“ ve státních archivech stojí skuteční lidé se jmény, rodinami a životy, které mohly vypadat úplně jinak.
