Článek
Tohle byl Davis Cup! Opravdový. Hlučný. Emotivní. Česko proti Americe, plná O2 arena, domácí tribuny, tlak, obrat a rozhodující zápas až do posledního míče. Tohle byl Davis Cup, který měl koule.
A přesto je na tom celém něco naprosto bizarního.
Tohle nebylo čtvrtfinále. Ani semifinále. Ani finále.
Bylo to jen osmifinále. A z hlediska sdíleného prožitku, emocí a radosti už nic lepšího nepřijde. Ani kdyby Češi celý Davis Cup vyhráli.
Češi v Praze porazili Spojené státy 3:2, přestože po třech zápasech prohrávali 1:2. Jakub Menšík zvládl proti Benu Sheltonovi obrat a Jiří Lehečka pak v rozhodující páté dvouhře porazil Learnera Tiena.
Ale výsledek je v tomhle případě skoro až vedlejší.
Hrálo se za Česko, před plnou halou a s vědomím, že každý míč prožívají tisíce lidí na tribunách stejně jako hráči na kurtu. Každý obrat zvedal halu ze sedaček. Byla v tom společná radost, nervozita i pocit, že tohle je něco výjimečného – pro české i americké hráče i fanoušky. Připomnělo to návrat do starých časů Davis Cupu.
Přesně takhle si pamatujeme Davis Cup z jeho nejslavnějších českých let.
Souboje se Švýcarskem, Srbskem nebo Španělskem. Plné haly, domácí prostředí, soupeř přijede do Prahy a ví, že proti němu nestojí jen dva nebo tři tenisté.
Stojí proti němu celá hala.
A Davis Cup tím ukázal i jednu věc, která se z nového formátu téměř zcela vytratila. A která z Davis Cupu dělala Davis Cup.
Domácí a hosté. Volba povrchu. Hala na straně jednoho týmu. Taktika. Výhoda prostředí. Tlak, který se přelévá z tribun na kurt.
Davis Cup nikdy nebyl jen o tom, kdo má lepšího tenistu. Byl také o tom, kdo dokáže zvládnout domácí tlak a očekávání – nebo naopak atmosféru, kterou vytvoří soupeřova země. O tom, že přijedete někam, kde vám třináct tisíc lidí nepřeje ani jediný míč.
A právě to se nedá jednoduše přestěhovat na jeden neutrální turnaj.
Teď už Češi míří do Boloně. Tam se na jednom místě sejde osm nejlepších týmů. Čeká je Final 8, vyřazovací zápasy a boj o titul.
Jenže atmosféra bude jen chabým odleskem toho, co se odehrálo o víkendu v Praze. Jedinečnost pražského osmifinále se tam zopakovat nedá.
V Boloni budou všichni na jednom místě. Bez skutečného domácího a hostujícího prostředí, které dávalo jednotlivým zápasům jejich vlastní příběh.
Samozřejmě s jednou výjimkou. Pokud jste Ital a hraje právě váš tým, Bologna může být vaše Praha. Budete mít domácí publikum a můžete vytvořit něco výjimečného.
Pro všechny ostatní ale bude Final 8 neutrálním turnajem.
A v tom je paradox nového Davis Cupu.
Češi přitom mohou v Boloni dojít až k titulu. Pokud se jim to podaří, bude to samozřejmě obrovský sportovní výsledek.
Ale z pohledu atmosféry?
Pražské osmifinále mělo něco, co žádný zápas v Boloni absolutně nabídnout nemůže.
Právě v tom je největší paradox. Ve sportu čekáte, že vrchol přijde až na konci. Že největší emoce přijdou s posledním zápasem, posledním kolem, s bojem o trofej.
Jenže snad žádný jiný sport nedokázal tak znehodnotit a zaprodat vlastní trofej a formát jako tenis.
U Davis Cupu může totiž to nejlepší přijít už a jen na začátku. Z pohledu českého fanouška to platí stoprocentně.
Zdroje:
www.livesport.cz
